Nová paměť revoluce

Dějiny československého socialismu a jeho státní podoby mezi lety 1948 a 1989 jsou stále zvláštním tématem, jehož vliv není zřejmý jen v oblasti historické vědy, ale i v široké veřejnosti. Tato doba je stále v živé paměti. Pokud nechceme ustrnout v narativu o nástupu zlého, nejlépe z ciziny importovaného poválečného komunismu, musíme začít vážně uvažovat o podstatě a původu našeho reálného socialismu. Knihu Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví, pojednávající, jak říká podtitul, o „stranické historiografii mezi stalinismem a reformním komunismem“, lze chápat jako právě takový pokus.

Funkce pokřiveného výkladu

Každý vážně míněný pokus o poznání moderních dějin Československa, zatížených nánosem ideologických klišé, musí začít jistým způsobem od začátku. Nikoli snad chronologicky, ale od toho, co je pro věc podstatné. Sommer si vybral téma stranického dějepisectví a namísto jeho plochého začlenění do stávajících narativních struktur podnikl cestu k archivním materiálům z fondů Ústavu dějin KSČ a Ústředního výboru KSČ. Tento pokus podívat se na reálné fungování reálného socialismu připomíná ve své intenci například texty Petra Heumose nebo Sheily Fitzpatrickové.

Sommer se předmět svého zájmu, tedy tvorbu dějin KSČ, snaží uchopit jako otázku sociálních dějin. Pod vlivem Thomase Kuhna a Bruno Latoura chápe dějiny vědy jako dobově podmíněný soubor diskursů a praxí, které mají své konkrétní místo v čase. Tím se vyhýbá apriorním tezím o politické pokřivenosti socialistického výkladu minulosti, vůči kterému by se snažil nabídnout nějakou „správnou“ verzi. Taková otázka není na místě proto, že zcela míjí podstatu problému – totiž jakou funkci mělo právě ono „pokřivené“ vykládání dějin v rámci sociálně politických změn po druhé světové válce. V tomto smyslu je Sommerova kniha neskrývanou výzvou mainstreamovému vyprávění o počátcích státního socialismu u nás.

Autor rozděluje stranickou historiografii do tří fází: zakladatelské (do poloviny padesátých let), paradigmatické (do počátku šedesátých let) a reformní (do počátku normalizace). V první fázi došlo k ukotvování nového systému a vytváření jeho základních pilířů, v druhé mělo být vytvořeno závazné paradigma výkladu dějin strany a socialismu a konečně ve třetí došlo k destabilizaci stávajících rámců a ke snaze najít východisko z krize. Taková periodizace se do jisté míry kryje s tradičním pojetím dějin Československa, ovšem Sommer se při analýze druhého období snaží ukázat na jisté kořeny reforem z doby Pražského jara. Základ reformního komunismu vidí v procesu destalinizace, jenž probíhal od roku 1956 a byl spojen s velkou diskusí a polemikami – a to i uvnitř historických pracovišť. Na konkrétním materiálu Ústavu dějin KSČ se pak ukazuje proměnlivost a zároveň kontinuita (personální, institucionální, myšlenková) období let 1950 až 1970, což lze ostatně označit zřejmě za nejdůležitější vhled Sommerovy knihy.

Od destalinizace k reformě?

Při prvním pohledu na konstituování státního socialismu v Československu se jako podstatný ukáže vztah mezi historickou vědou a oficiální státní ideologií. Autor se rozhodně staví proti jednoduchému schematismu, v němž by historiografie byla otrokyní vládnoucí moci – snaží se ukázat vzájemnou dialektiku těchto diskursů, jejich prolínání, souznění i rozpory. Dějiny měly především učit. Díky příběhům ze stranické minulosti se měly nové kádry seznamovat se skutečnou teorií marxismu-leninismu, ověřenou třídními boji a jejich projevy. V tomto smyslu byla historiografie, a zvláště ta stranická, ve službách politiky. Zároveň měla občany seznamovat se skutečnou minulostí, kterou dosavadní buržoazní pozitivistická historiografie maskovala. Ústav dějin KSČ měl stvořit novou paměť revoluce. Díky výstavám, které přímo podléhaly dohledu ústředního výboru strany, se obyvatelé měli seznámit s novou politickou realitou a jejími historickými kořeny.

Sommer pracuje s konceptem „politiky paměti“, jenž je sice v současném bádání poměrně rozšířen, avšak také je značně problematický. Problém je noetický: jak je možné skrze „texty“ v nejširším slova smyslu, které se nám jako jediné dochovaly, přejít k vědomí, jež už není. Sommer správně mluví o konkrétním lokálním umístění paměti, která nikdy není libovolná, avšak nedoceňuje důsledky takového poznatku. I přes velmi podrobnou analýzu různých aspektů výstav a muzejnictví, bezpochyby ovlivňujících paměť obyvatel, totiž stále zůstává nezodpovězenou otázkou, zdali někdo (případně kdo) takto na danou minulost vzpomínal. Bez subjektu, jenž je nutným důsledkem konkrétní a místní lokalizace vzpomínání, je těžké o paměti vůbec hovořit. Jak se ale k takovému subjektu dostat? Kdo jím je? Neurčitá „společnost“ jako odpověď nestačí.

Vedle intelektuálního vlivu historiků na politiku Sommer přichází s pozoruhodnými poznatky o zapojení vědců do politického života i skrze reálné politické funkce. Tato přímá interakce historiků a politického vedení byla jedním ze zásadních rysů dobového historiografického provozu především v zakladatelské fázi, stejně jako posílání textů ke konzultaci ústředním orgánům strany a vyjednávání o jejich konkrétní podobě. K výrazné změně tohoto vztahu došlo s příchodem destalinizace, kdy se straničtí historici postupně dostávají do opozice ke stávajícímu establishmentu a začínají hledat svůj přístup k socialismu – tzv. československou cestu. Slabinou Sommerovy knihy je nicméně fakt, že se až příliš soustředí na reformní historiky, kteří tak v knize vypadají jako takřka nutný důsledek destalinizačních momentů československých dějin a jejich role získává obrysy kvaziteleologie „od destalinizace k reformě“. To je místy na škodu, protože zůstává otevřena otázka, jaká jiná možná východiska se nabízela.

V útrobách reálného socialismu

I když se téma Sommerovy knihy může jevit jako okrajové nebo jako omezené pouze na dějiny historiografie, není tomu tak. Má své širší konotace, dotýkající se obecně bádání o našich moderních dějinách. Autor proniká do útrob reálného socialismu a snaží se mapovat právě jeho „realitu“, nezůstává tak na povrchu obecných moralizujících klišé. Některé dílčí závěry mohou být podrobeny revizi či diskusi, ovšem to je nakonec právě největší přínos celé knihy. Z pozice dějin psaní dějin KSČ mezi lety 1950 a 1970 se prosvěcuje temný opar nejrůznějších pseudohistorických vyprávění, která denně slýcháme. Etablování socialistické moci je popisováno v kontinuitě s předchozím obdobím (například v oblasti narativu národních dějin), s ohledem na sociální a institucionální předpoklady a v neposlední řadě se zřetelem k určité přelomovosti a jedinečnosti daných událostí. Příběh o nástupu, upevnění a první krizi socialismu tak nabývá na plasticitě, opouští hloupý dogmatismus a klade si vskutku historické otázky.

Sám autor na závěr dodává, že analýza daného období je de facto analýzou naší přítomné situace v historické vědě. Zdá se totiž, že socialistická historiografie je svého druhu prehistorií naší historiografické přítomnosti, naší vědecké praxe, a to nejen z důvodu personální kontinuity, ale také díky intelektuálním spojnicím, jež lze mezi námi a reálným socialismem hledat. Poznáním této minulosti poznáváme totiž především sami sebe, respektive otevíráme se možnosti takového poznání. Jestli tuto výzvu přijmeme, je už jen naše odpovědnost.

Autor je student historie na FF UK.