Tematický text, jenž reflektuje především poslední knihu Alaina Badioua, se věnuje otázce ideové i praktické bezmoci v době, která nevidí svou budoucnost. Dokáže dnešní levice odmítnout vizi budoucnosti jako donekonečna prodlužované přítomnosti stávajícího řádu? A jaké možnosti by takové odmítnutí otevřelo?
Britský historik umění Timothy J. Clark napsal ve svém textu For a Left with No Future (Pro levici bez budoucnosti, 2012), publikovaném v magazínu New Left Review, že levice se dnes vyznačuje nehybností a není schopna nabídnout smysluplnou vizi. Navzdory tomu, že došlo ke krizi a následné explozi protestů a vzpour, nevzniká z toho nic, co by mělo politickou stabilitu – levice nedokázala převést nové ostrůvky odporu do ucelené formy. Clark vidí příčinu nezdaru ve „futuralismu“, tedy orientaci na budoucí uskutečnění radikální emancipace. Levice se „probírá útrobami současnosti a hledá v nich znamení nadcházející katastrofy a vykoupení“, jako by očekávala příchod terakotové armády z císařské hrobky. To je neudržitelné. Podle Clarka musíme přijmout tragickou vizi života: už před námi neleží žádná jasná budoucnost. Utrpení a násilí tu zůstanou a za těchto podmínek přichází v úvahu jedině umírněná politika, která se pokusí zadržet monstrum v kleci. Politika, která se zaměří na to, aby se zabránilo pohromě, bude podle Clarka tou „nejrevolučnější, jaká tu kdy byla“.
Dopad malých kroků
Clark má pravdu v tom, že odmítnutí velkých očekávání není synonymem pro defétismus. Jeho text je však poněkud zjednodušující. Nebere totiž v potaz dopad samotné akce, intervence, jež mění kritéria, pomocí kterých uvažujeme o tom, co je vůbec možné a co ne. Slogan „no future“ proto můžeme chápat i v jiném smyslu – jako ukončení představ o budoucnosti, která je pouhým umocněním stávajících trendů, jinými slovy pokračováním světa v zajetých kolejích. V odlišné vizi budoucnosti se nemusíme smiřovat s představou ekonomického a společenského chaosu, který lze jen různými způsoby zpomalovat. Naopak, usilujeme o postupné prolamování klece beznaděje a otevírání prostoru pro něco nového. Současná krize ukazuje, že potřebujeme změnu, a právě díky tomu se otevírají možnosti, které se dosud zdály být nemyslitelné. V takových podmínkách mohou mít velký dopad i zdánlivě umírněné nebo malé kroky.
Jak připomíná americký antropolog David Graeber, výše řečené je důvodem, proč se dnes vládnoucí třídy bojí sociálních hnutí. Politické a finanční elity vědí, že žijeme v přelomovém období, a mají strach z lidí, kteří se sami organizují a hledají alternativy. Argument, který mají po ruce, zní, že situaci nelze změnit, což v době krize vyznívá jako výraz zoufalství a svým způsobem odkrývá jedinečnost tohoto historického okamžiku. Slyšíme přiznání, že soudobý kapitalismus není tak skvělý, ale je to jediná možnost, kterou máme po ruce. Jako by oficiální struktury braly aktivisty vážněji, než se berou sami aktivisté. Mobilizují rozsáhlé státní i soukromé aparáty, aby potlačovaly demonstrace, a nechávají zatýkat stoupence hnutí jako Occupy Wall Street, jejichž nejhorším zločinem bylo „porušení pravidel kempování“. Bezvýznamnost ostrůvků odporu proto můžeme zpochybnit odkazem na chování druhé strany: vládnoucí vrstvy si dnes nemyslí, že by byl aktivismus bezmocný.
Tři typy vzpoury
Současný vývoj se pokusil zachytit filosof Alain Badiou ve své knize The Rebirth of History: Times of Riots and Uprisings (Znovuzrození historie – období nepokojů a povstání, 2012). Badiou připomíná, že žijeme v době bezprecedentní regrese, jejímž cílem je nastolit situaci, ve které bude kapitalismus odpovídat normám doby svého zrodu, tedy skalnímu liberalismu 19. století, s neomezenou mocí finanční oligarchie a kašírovanou parlamentní vládou. Současnou situaci ale charakterizují i první náznaky globálního povstání. Jakkoli jsou naivní, roztříštěné a postrádají trvalou organizaci, připomínají první dělnické bouře z 19. století. Nacházíme se v časech, kdy probíhá znovuzrození historie jako opozice proti opakování nejhoršího. Opoziční ideje však zatím nemohou získat trvalou a pevnou politickou formu a jejich stoupenci artikulují převážně negativní požadavky. Tyto náznaky se projevují vzpourami, které Badiou dělí na tři typy: bezprostřední, latentní a historické.
Bezprostřední vzpoura je zpravidla spontánní reakcí části populace na násilí ze strany státní moci. V čele vzpoury stojí mladí lidé, což je obvyklé a není to rozhodně důsledek rozšíření Facebooku. Jejich mobilita, schopnost shromažďování, taktická i jazyková invence a nedostatek disciplíny vždy tvořily základy vzpour. Bezprostřední vzpoura je však limitovaná a probíhá na omezeném území. Klíčová je totiž otázka její lokalizace. Vzpoura je bezprostřední, pokud se omezí na dílčí oblast, kterou její účastníci znají. Ti obvykle ničí to, na co jsou zvyklí – symboly bohatství, které jsou součástí jejich každodenní existence: auta, obchody, banky. Destrukce se může rozšířit také na symboly státní moci, jako jsou policejní stanice, ale i komunitní centra, která představují paternalistické náplasti na život v zapomnění. To samozřejmě vyvolává nepřátelství širší veřejnosti: „Podívejte, ničí i těch pár věcí, které mají!“ Takové názory ale pomíjejí, že když někomu zbývá už jen několik výhod, začíná je chápat jako výraz všeobecného nedostatku.
Latentní vzpoura se týká především západních zemí, které stojí v popředí kapitalistického vývoje. Odehrává se ve státech s tradicí imperiálních výbojů, vybavených ekonomickou mocí, která jim umožňuje kupovat si zkorumpované vlády, a vojenskou silou, jejímž prostřednictvím mohou zastrašovat potenciální protivníky své nadvlády. V těchto ještě poměrně blahobytných společnostech skutečné cíle vzpoury omezuje velká míra kontroly populace a ostražitost vůči možnosti, že by se zavedené věci mohly „vymknout z rukou“. Odborářské nebo jiné protesty si proto kladou limity a do boje vstupují s předpokladem porážky. Někteří účastníci jsou však radikálnější a žádají víc, než jim hodlají jejich předáci dovolit. Stávky se pak mohou měnit v okupace budov a továren, což je ale zvlášť dnes, kdy odbory nemají dostatek prostředků, možné nanejvýš na pár dní nebo týdnů.
Třetí, historická vzpoura je nejvýznamnější. Je záležitostí hlavně arabských zemí a dochází k ní přechodem od bezprostřední vzpoury. Ta se zintenzivní a vytvoří udržitelné centrum, kde se lidé usadí a demonstrují své odhodlání vydržet až do splnění požadavků. „Nazvěme tyto lidi, kteří obývají svět, ale nejsou součástí jeho smyslu ani rozhodování o jeho budoucnosti, neexistujícími. Můžeme říct, že ke skutečné změně dochází, teprve když tito nezapočítávaní lidé začnou v tom samém světě existovat v maximální míře,“ píše Badiou. O co šlo na egyptských shromážděních? Neexistovali jsme, ale nyní jsme zde a chceme rozhodovat o budoucnosti naší země. Náměstí Tahrír v Káhiře získává v průběhu několika dní světovou proslulost a lidé, kteří sem přišli, věří, že představují Egypt. Přestože tento Egypt neexistoval pod diktátorem Mubárakem, nyní je všechno jinak. A svět s tím souhlasí.
Monopol na politický čas
Mnozí namítnou, že milion lidí na Tahríru nezastupovalo osmdesát milionů Egypťanů a při sčítání hlasů by to bylo zaručené fiasko. A přesto byl dopad vzpoury enormní. Jakkoli totiž může být demonstrace velká, vždy představuje menšinu. Její síla spočívá v energii a neotřesitelné účasti. V masivním shromáždění také nacházíme kořeny politické pravdy, která se projevuje v praxi, v aktivním procesu vytváření nové politiky. Pravda se ovšem vztahuje k celému lidskému kolektivu a nelze ji redukovat jen na dobu povstání. Klíčová je organizovanost a přetrvání společné ideje i v následujícím období, jinak je to opět stát, kdo pomalu obnoví monopol na definici politického času i našich identit.
Badiou připomíná, že politický útlak do značné míry vychází právě z popření schopnosti lidí uskutečňovat spravedlnost a rovnost. Znovuzrození historie proto nemůže přijít ze strany kapitálu – pokud tedy máme na mysli vytvoření něčeho, co by uniklo stávajícímu řádu. Moderní svět dospěl do stadia, ve kterém existuje povědomí, že vše může skončit pouze „sebevražedným násilím“. Jak shrnuje Badiou: „Jediným možným probuzením je iniciativa lidí, kteří v mnoha zemích řekli zhruba následující: Zastoupení mé země tímto státem je falešné. Všichni nás poslouchejte, na tomto náměstí představujeme naši skutečnou zemi, naši autentickou subjektivitu.“ Byl to krok k otevřené budoucnosti, ale s převážně negativními požadavky. To nestačí. Je třeba pokračovat v pozitivním směru a organizovat se. Historická vzpoura k tomu vytváří podmínky, jelikož mění kritéria možného a zbavuje státem zavedené identity jejich funkcí. A přestože nenabízí dostatečnou alternativu k moci, kterou chce svrhnout, přivádí lidi k vědomí, že jsou to oni, kdo má právo definovat, co je možné, a to zcela novým způsobem. Není to tedy tragická vize, jak píše Clark. Spíše vykročení do neznáma se všemi riziky, která to obnáší.
Autor je politolog.