Když mě designovali, nějak mi zapomněli implementovat multitasking. Můj mozek nedokáže udržovat větší počet myšlenkových konstrukcí souběžně v chodu, neumím se soustředit na víc věcí zároveň a provádět několik úkolů naráz. Bohužel, přesně tohle se ode mne často chce a tato neschopnost mi přináší řadu problémů.
Jako teď. Plánoval jsem napsat tento zápisník před odjezdem na finskou šňůru, ale nestihl jsem to. A že bych dokázal takhle v terénu pracovat na nějaké komplexnější myšlence, to je čirý idealismus – nezbývá mi než tupě popsat, co zrovna vidím kolem sebe.
Čili: Sibeliustalo (Sibeliova hala) je koncertní sál neobvyklé konstrukce – dřevostavba ze smrkových trámů uzavřená ve skleněné skořápce. Ve stotisícovém Lahti na jihu Finska je to docela pojem, na tento koncertní prostor jsou hrdí i lidé, kteří se jinak o hudbu příliš nezajímají. Sibeliustalo totiž figuruje na předních místech světových žebříčků akusticky nejlepších sálů. A někteří odborníci ji považují za nejlepší moderní sál vůbec.
Finové jsou nevtíravě přátelští a vždy ochotní pomoci, navíc se zdá, že tu každý zná každého, a proto nebyl problém se zkontaktovat se zvukařem Sampem (ukázalo se, že byl před pár dny na akci, kde jsem vystupoval, a kromě práce v Sibeliustalo dělá hiphopového producenta). Sampo mi ukázal unikátní systém proměnlivých dozvukových komor, s jehož pomocí je možné sál plynule měnit z moderního, akusticky suššího, na romantický, s delším dozvukem, a to čistě analogovými prostředky: otvíráním a zavíráním komor a pohybem motorizovaných útlumových prvků (aby té analogové technologie nebylo moc, celý systém je samozřejmě řízený computerem). Místní orchestr tam zrovna drhnul nějakého Mozarta. Nadělal jsem pár samplů, hraje to opravdu moc dobře.
Sibeliustalo je v Lahti téma, předmět konverzace a dokonce zdroj legend, přestože jde o poměrně novou, před pouhými dvanácti lety realizovanou stavbu. Například se tvrdí, že soustava bodových světel ve foyeru je přesnou replikou hvězdné oblohy v den, kdy se narodil skladatel Jean Sibelius, podle něhož se hala jmenuje, tedy 8. prosince 1865. Není tomu tak. Jak se vyjádřil Sampo, světla jsou rozložena prostě tak, jak to elektrikáři vyšlo. Přesto legendě všichni rádi věří, a dokonce tuto informaci prý opakuje průvodce v každodenních komentovaných prohlídkách budovy.
Zdá se, že objektivní kvality nestačí – ať jsou sebezjevnější, stejně vyžadujeme nadstavbu v symbolické či mytologické rovině a je nám celkem jedno, zakládá-li se na faktech nebo fikci. To mluvíme o baráku. Kam až tahle tendence může zajít u hudby? Například jaké procento tzv. konceptuálních skladeb vychází skutečně z nějakého konceptu a jaké spíše z toho, „jak to elektrikáři vyšlo“?
Ještě jedna věc mě napadá. Představme si, že by nějakým zázrakem v českém městě srovnatelné velikosti, třeba v Ústí nad Labem, vyrostl sál světových parametrů. Nikdo by nevěděl, co s ním, nikdo by tam nechodil, asi by byly učiněny pokusy drhnout tam nějaký čas Mozarta a pak by se to celé za podezřelých okolností odprodalo nějaké velkoprodejně tepláků. Finové to dělají trochu jinak. Dokážou halu uživit. Jsou schopni v rámci Sibeliustalo provozovat i restauraci a rockový klub. Nemyslí si, že svaté umění utrpí újmu, pokud tuto svou scénu č. 1 občas nabídnou třeba příznivcům manga, kteří tam každoročně pořádají svůj divoký kostýmovaný sněm. Jako by jim, na rozdíl (nejen) ode mne, nechyběl ten multitasking.
Autor je hudební skladatel a performer.