Levicový deník Libération se stejně jako ostatní francouzská média na podzim podrobně věnoval současným poměrům na levé i pravé straně politického spektra. Grégoire Biseau analyzoval ve vydání z 15. října životaschopnost vztahu prezidenta F. Hollanda a premiéra J.-M. Ayraulta. Ve svém článku vysvětluje, proč oba politici ztrácejí v průzkumech popularity závratným tempem: základní problém podle něj spočívá v samotném Hollandově výběru Ayraulta, který je jeho dlouholetým politickým souputníkem a jehož názory se s těmi prezidentovými v drtivé většině případů naprosto shodují (oba se profilují jako proevropští sociální demokraté podporující decentralizační opatření). Tato bezmezná oddanost premiéra je ve francouzském prostředí raritou; v tomto ohledu Ayraultův přístup zasluhuje srovnání snad jen s loajalitou Alaina Juppého vůči Jacquesu Chirakovi. Zajišťuje sice prezidentovi oporu při prosazování zákonů, avšak zároveň omezuje roli premiéra na pouhého úředníka plnícího rozkazy, jenž hlavě státu není partnerem.
Alain Auffray a Antoine Guiral se zase v Libération z 20. listopadu pokusili najít příčiny krize nejsilnější francouzské pravicové strany UMP (Union pour un Mouvement Populaire), která vyvrcholila po volbě jejího nového předsedy. Oba kandidáti – jak François Fillon, tak Jean-François Copé – se totiž po volebním víkendu prohlásili vítězi, a přestože byl nakonec za nového předsedu prohlášen Copé, ještě v posledních listopadových dnech nebylo jasné, zda Fillon neuspěje s odvoláním u soudu. Auffray s Guiralem tvrdí, že chaos, který v UMP nastal, je důsledkem krize ideologií: strana po prohraných prezidentských volbách nemá jasno, kam přesně se na politické mapě zařadit, neboť svou středopravou identitu v poslední době vyměnila za čistě pravicovou příslušnost, lákající čím dál častěji své voliče na témata blízká Národní frontě (především přistěhovalectví). Na tuto notu hrál ve své kampani i Copé a získal si tím hlasy řadových členů. Ze souboje však vyjde poražen nakonec Copé i Fillon, protože ani jeden není s to stranu sjednotit. Nabízí se zde tedy prostor pro návrat Sarkozyho v roli spasitele? Autoři míní, že v tuto chvíli tato varianta také není na stole: do nových prezidentských voleb totiž zbývá ještě příliš mnoho času.
V příloze Culture & Idées deníku Le Monde ze 17. listopadu se Nathaniel Herzberg v článku Zradila levice kulturu? pouští do analýzy kulturní politiky vlády. Rozpočet ministerstva kultury pro rok 2013 bude totiž nejskromnějším rozpočtem za posledních třicet let. Důvodem jeho snížení o 3,2 % přitom nejsou pouze škrty, ale i změny, jimiž kultura v poslední době prochází.
Jak vysvětlit, že ke snížení výdajů na kulturu dochází zrovna za vlády levice, když to byl přitom v roce 1981 François Mitterrand a jeho ministr kultury Jack Lang, kteří prosadili řadu prokulturních reforem? Je třeba si uvědomit, že François Hollande není žádným frenetickým kulturním podporovatelem a už během své prezidentské kampaně se svým pragmatickým přístupem k financování kultury netajil. Pozornost se za jeho funkčního období bude v oblasti kultury dozajista orientovat zejména směrem k moderním technologiím, kulturnímu průmyslu a trhu s uměním. Hollande svou politikou do značné míry pouze uskutečňuje program celé dnešní Socialistické strany, která už nevěří v mitterrandovskou symbolickou dimenzi kultury.
Touto optikou je pak možno číst i stále větší vyvazování státu z kulturních projektů a převádění zodpovědnosti na samotné kulturní instituce či správní celky (především města). Tento postup zastává i premiér Ayrault, jehož hlavní cílem v oblasti kultury je podpora regionálního rozvoje a omezení dotování „pařížského elitismu“. Francouzskou kulturu tedy čekají velké změny a je dost dobře možné, že letošní úbytek peněz je pouze počátkem dlouhodobějšího trendu.
Politolog Karim Sader se 26. září na liberálním portálu Atlantico.fr věnoval nebývale dobrým vztahům mezi Francií a Katarem. Emirát, skýtající třetí největší zásoby ropy na světě, investuje ve Francii v posledních letech ohromné částky. Po jeho vstupu na francouzský trh s nemovitostmi a koupi fotbalového klubu Paris Saint-Germain vyvolalo největší pozornost rozhodnutí ministra pro reindustrializaci Montebourga o zapojení Kataru do financování rozvoje francouzských předměstí. Sader uznává, že v tomto případě nejde o podnik jako každý jiný, přesto ale v projektu vidí spíše snahu Kataru o získání silného spojence na evropském kontinentu než pokus o islámskou „indoktrinaci“ obyvatel. Katar totiž vzhledem ke své geografické poloze a demografické situaci silné spojence nutně potřebuje.
Zahraniční politika prezidenta Hollanda v této věci navazuje na „francouzsko-katarské přátelství“, vytvořené a utužované už za Nicolase Sarkozyho. Nový prezident se dnes ovšem snaží trochu zmírnit exkluzivitu těchto vztahů, kvůli níž za vlády jeho předchůdce trpěla spolupráce s ostatními sunnitskými mocnostmi. Zároveň si je však vědom výhod, které francouzsko-katarské spojenectví přináší (včetně role Kataru coby prostředníka Francie na Středním východě), a tak místy přehlíží podporu, kterou jeho spojenec neoficiálně poskytuje radikálním islámským uskupením v zemích „arabského jara“. Obě mocnosti mají přitom stejný postoj k syrské krizi a přejí si pád Bašára Asada. V tomto společném stanovisku se ale skrývá semínko možné budoucí rozepře, jež by nastala při sestavování poasadovské vlády: zatímco Francie by podle Sadera usilovala o ustavení přechodné vlády složené z reprezentantů všech složek syrské společnosti, Katar by si jistě přál ustavit vládu s převahou sunnitů.