Hegemonní postavení české pravice a především Občanské demokratické strany je již minulostí. Skryté elitářství, neskrývaný antikomunismus a neoliberální víra v neviditelnou ruku trhu už dávno neoslovují tak jako dříve, a to ani přesvědčené pravicové voliče. Čeká nás doba, kdy se ze zakladatelské strany české pravicové politiky stane marginální strana?
Založení Občanské demokratické strany znamená pro český stranický systém asi stejně významnou událost jako někdejší položení základního kamene Národního divadla pro českou kulturu. Politolog Lubomír Kopeček označuje tuto událost za „největší polistopadový Klausův přínos“. Klaus na počátku definoval ODS jako pravicovou stranu, jejíž hlavní agendou je radikální a rychlá transformace české ekonomiky směrem k tržnímu hospodářství. Strana se pasovala do role hlavního interpreta touhy po změně vyjádřené sametovou revolucí. Z historického hlediska představuje pravice, jak ji definovala ODS, jedinou vážnou alternativu minulému režimu. Tím se staví do strategicky velmi výhodné jasné opozice ke komunistické straně a zároveň uzavírá prostor pro vznik jakýchkoliv demokratických alternativ k ryze tržnímu společenskému prostředí. Ve volbách do Federálního shromáždění ČSFR v roce 1992 získává ODS v koalici s Křesťanskou demokratickou stranou přibližně polovinu mandátů, dalších šest demokratických stran dostává třetinu a zbytek obdrží nereformovaná komunistická strana kandidující v širší koalici pod hlavičkou Levý blok.
Klausova šoková terapie
V rovině praktické politiky měla na význam pojmu pravice a levice určující vliv podoba ekonomické transformace. Před gradualismem dal Klaus přednost šokové terapii. Maximum podniků bylo v nejkratší možné době pomocí originálních českých metod převedeno do soukromého vlastnictví. Mnozí kritici, mezi nimi i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, ji z ekonomického pohledu považují za katastrofu, která z dlouhodobého hlediska připravila Česko o zdroje potřebné k udržitelnému rozvoji. Václav Klaus ovlivněný radikálně protržní rakouskou a chicagskou ekonomickou školou a praktickou politikou Margaret Thatcherové nemohl volit jinak. Pod zorným úhlem rodící se české politické ideologie byly veškeré intervence státu do ekonomiky nežádoucí a kontraproduktivní. Neviditelná ruka dějin zařídila, že jakékoliv zpochybnění primátu trhu nad státem či alternativní forma organizace společnosti byly odsouzeny jako kacířství a zpochybňování odkazu sametové revoluce.
Důsledky porevoluční pravicově definované hegemonie jsou v sociologických datech dobře čitelné dodnes. Česká republika se řadí ke státům, v nichž naprostá většina občanů dokáže říci, zda se pokládá za příznivce pravice či levice. Dosahuje v tomto směru podobných výsledků jako zavedené demokratické státy západní Evropy, v nichž se politický prostor formoval řádově déle. Nepřekvapí ani distribuce preferencí: v roce 2002 se k pravici hlásilo třicet pět procent občanů, k politickému středu třicet procent a nejhůře na tom byla levice s dvaceti procenty. Preference pravicové orientace vyjádřené tímto způsobem se dodnes příliš nezměnila. V ostatních postkomunistických státech, jako je například Polsko a Slovinsko, je pravolevá škála přijímána méně jednoznačně, v Maďarsku se na ni odmítá zařadit více než čtvrtina občanů a v Rusku je její význam vyloženě marginální.
Z povrchního čtení údajů o sebezařazení českých voličů na ose pravice-levice by bylo snadné chybně vyčíst, že ODS měla v posttransformační fázi vývoje české politiky nejlepší předpoklady stát se masovou politickou stranou, jaké vznikaly v etablovaných demokraciích již v šedesátých letech 20. století. Problém tkví v tom, že pozitivní konotace pravice se pojí s nadějnými očekáváními sametové revoluce, nikoliv se skutečným obsahem politiky, ten naopak tlačí ODS do pozice marginální politické síly. Nejde jen o to, že se ODS profilovala jako strana protievropská, protiekologická, protisociální, autoritářská a nemorální, jak upozornil Michal Klíma ve svém článku Problémy pravice, problémy ODS (Politologický časopis 2004). Problém tkví v samotném fundamentu české pravicové politiky, který byl stručně a přehledně vyjádřen ve Čtyřech poděbradských artikulech.
Solidarita bohatých
Pro pochopení obsahu české pravicové politiky jsou zásadní tři ze čtyř poděbradských artikulů. Nejvýznamnější je v tomto smyslu požadavek levného státu – tzn. zavedení školného, privatizace penzí a zvyšování spoluúčasti ve zdravotnictví. Dále je to požadavek nezadlužené budoucnosti: dluh neponese na svých bedrech stát, ale občan. A nakonec je to solidarita odpovědných: tržně nejúspěšnější jedinci se solidárně semknou a jako jeden muž se odmítnou dělit o své bohatství se zbytkem společnosti. S takto otevřeně formulovaným obsahem a cíli pravicové politiky se v Česku ztotožňuje pouze menšina. Ve snaze maskovat své skutečné záměry se česká pravice reprezentovaná ODS na začátku 21. století uchyluje k nejrůznějším krycím manévrům. Tu postraší vzkříšením Stalina, tu povzbudí nabídkou výrazného snížení daní bez nutnosti snížit kvalitu a dostupnost veřejných služeb, onde si vypomůže populárním anticikanismem. Nutnost úhybných manévrů vystihl někdejší předseda ODS Mirek Topoláněk slovy: „Pokud budeme lidem před volbami otevřeně říkat, co máme v plánu, nikdy ve volbách nevyhrajeme.“
Sociologové dlouhodobě upozorňují na rozpor, který existuje mezi deklarovaným sebezařazením na ose pravice-levice a skutečnou hodnotovou orientací založenou na analýze konkrétních postojů týkajících se přerozdělování bohatství, vykořisťování, rovnostářství atd. Klára Vlachová již v roce 1998 napsala, že zatímco se na deklarované škále pravice-levice vyprofilovaly skupiny čtyři, totiž pravice, pravý střed, levý střed a levice, na hodnotové škále existují pouze dvě relativně homogenní voličské skupiny, totiž střed a levice. Podíváme-li se na preference českých občanů v oblasti konkrétních politik, zjistíme, že od vlády očekávají podporu zaměstnanosti, péči o staré a nemocné a snadný přístup ke vzdělání bez školného. Pokud jde o představy o sociální spravedlnosti, upřednostňují egalitární přístup.
Dosavadní poznatky lze shrnout pomocí typologie sociálního státu dánského sociologa Gosty-Espinga Andersena. K představám etablované pravice, případně blízkých nástupnických stran má nejblíže anglosaský (liberální, reziduální) model sociálního státu, který podle Jana Kellera představuje contradictio in adiecto, neboť „základní funkcí sociálního státu je působit jako korektiv tržního mechanismu, producenta sociálních nerovností“, přičemž „anglosaský sociální stát naopak požaduje, aby všechny instituce sociální politiky byly tržně konformní“. Tento typ sociálního státu v maximální míře uvolňuje prostor tržní soutěži, čímž logicky rozděluje společnost na vítěze a poražené, přičemž poražení mají nést odpovědnost za vlastní neúspěch se všemi důsledky. Nárok mají pouze na minimální, přísně podmíněnou sociální podporu. Přístup ke vzdělání a zdravotní péči pro ně přestává být samozřejmostí. Vítězové si naopak – přinejmenším krátkodobě – mohou zaplatit veškerou péči v maximální kvalitě a v případě zájmu mohou i přispět na charitu.
Z jednotlivých typů sociálního státu, jak je popsal Esping-Andersen, odpovídá částečně postojům české veřejnosti kontinentální (konzervativní) model, jehož varianty fungují například v Německu, Rakousku, Francii či Belgii. Kontinentální model na jedné straně poskytuje solidní sociální zabezpečení a veřejné služby, ale na druhé straně udržuje statusové nerovnosti mezi jednotlivými profesemi, a není tedy rovnostářský. Jako vyhovující se v českém prostředí jeví model skandinávský (severský, sociálnědemokratický). V něm je, slovy Jana Kellera, individuum „dalekosáhle emancipováno od tržních tlaků a stát je zodpovědný za blahobyt všech občanů“; sociální práva jsou zde rozvinuta v maximální míře.
Čekání na levicovou vládu
Vyhlídky kdysi hegemonní pravice nejsou v současné době růžové. Kouzlo sametové revoluce a předvolební šalba voličů z let 2006 a 2010 přestávají fungovat. Většina českého elektorátu se z hodnotového hlediska nachází v levém středu politického spektra, který mnohem přirozeněji a důvěryhodněji pokrývá Česká strana sociálně demokratická. Otevřený návrat k vlastnímu neoliberálnímu fundamentu by znamenal definitivní proměnu ODS v malou stranu, nehledě na to, že tento segment již obsadila Strana svobodných občanů, vedená někdejším blízkým spolupracovníkem Václava Klause Petrem Machem. Z dlouhodobého hlediska představuje pro českou pravicovou politiku největší naději KDU-ČSL. Do jaké míry bude mít tato strana zájem participovat na záchraně občanských demokratů, ale není vůbec jasné.
Za jeden z hlubších a obecně opomíjených zdrojů současné politické krize je tedy možné považovat ztrátu orientace v politickém prostoru, který byl donedávna přehledně vymezen pravolevou osou. Největší riziko v současnosti plyne z rozpadající se pravé strany politického spektra. Současná pravicová vláda má mizivou podporu veřejnosti a současně nekompromisně prosazuje politiku, která je v příkrém rozporu s dlouhodobými zájmy občanů. Akutně hrozí sociální bouře, masové protesty a v krajním případě i generální stávka. Dalším neméně závažným rizikem je, že část uvolněného prostoru po relativně uhlazených pravicových stranách zaujmou populistické formace, jejichž možné programové priority snad ani není záhodno domýšlet. Osobně se domnívám, že už opravdu nastal čas překonat letitý resentiment a dát konečně prostor plnohodnotné demokratické levicové nebo pravicové vládě.
Autor je kyberaktivista.