Současná anarchistická teorie není vedena jen snahou vstřebávat nové impulsy. V mnohém se rovněž snaží navázat na dědictví klasického anarchismu, jehož východiska a metody přizpůsobuje realitě dnešních sociálních hnutí a soudobým strategiím odporu vůči systému.
Jedním z podnětných příspěvků do diskuse o možnostech antikapitalistického odporu může být stanovisko kanadského sociologa a anarchisty Richarda Daye. Ten se zabývá především teoretickou reflexí praxe a organizačních struktur iniciativ, které souhrnně označuje jako „nejnovější sociální hnutí“. Těmto proudům je vlastní důraz na přímou akci, odpor k hierarchii či kritika reprezentace. Dayova kniha Gramsci Is Dead: Anarchist Currents in the Newest Social Movements (Gramsci je mrtvý. Anarchistické proudy v nejnovějších sociálních hnutích, 2005) sice reflektovala především alterglobalizační hnutí, ale v souvislosti s protesty Occupy ve Spojených státech, Indignados ve Španělsku či Syntagma v Řecku je stále velmi aktuální.
Logika hegemonie
Dayovo uvažování se rozvíjí v intencích anarchistické tradice. To znamená, že ani kapitalismus, ani stát pro něj nejsou přirozené, jednou provždy dané a nezměnitelné instituce. Nesdílí ani u nás rozšířené přesvědčení, že stát a trh jsou ve vzájemném rozporu. Naopak, prosazování neoliberální politiky škrtů a privatizací je spojeno se státními zásahy a zejména represivní složky státu hrají důležitou roli při udržování sociálních a mocenských nerovností. Day proto spojuje odpor vůči kapitalismu s odporem vůči státu a svou pozornost zaměřuje na taktiky, které se snaží vymanit z logiky hegemonie, charakteristické pro většinu minulých hnutí ovlivněných marxismem.
Tato „stará“ sociální hnutí se snažila odstranit vykořisťování a zničit kapitalismus získáním moci ve státě, ať už revolucí, vítězstvím ve volbách nebo kulturní převahou. Proti kapitalistické hegemonii stavěla svoji vlastní kontrahegemonii. Historická zkušenost ale prokázala platnost staré Bakuninovy výtky, že diktatura proletariátu se změní v diktaturu strany nad proletariátem. Day odmítá politické revoluce, které jsou ve svých záměrech totalizující a vycházejí z představ různých „Zimních paláců“, jichž je potřeba se zmocnit. Proti nim staví radikální politiku vycházející z foucaultovského pojetí moci, jež působí rozptýleně.
Sociální hnutí sedmdesátých a osmdesátých let postrádala totalizující koncepci společenské změny, neredukovala různé sociální antagonismy na představu třídního boje a neusilovala o dosažení moci ve státě. Naopak v mnohem větší míře než stará komunistická hnutí kladla důraz na každodenní politiku a soulad prostředků a cílů. Právě v tom často navazovala na určité aspekty anarchismu. Jejich protesty se však až příliš orientovaly na konkrétní aspekty společenské reality a nevedly k odmítání státní moci jako takové. Hnutí neměla celkovou koncepci změny společnosti a se svými požadavky na uznání různých práv se orientovala na stát, od něhož očekávala přijetí. Nezpochybňovala tedy logiku hegemonie, spíše se pohybovala v jejím rámci. Už nešlo o to nahradit jednu hegemonii druhou, cílem byla větší demokratičnost panující moci.
Nežádáme, jednáme
Nejnovější sociální hnutí se snaží z logiky hegemonie vymanit. Nechtějí se zmocnit moci ve státě a ustavit svoji kontrahegemonii, ani se nepodvolují stávající hegemonii s vírou v zlepšení podmínek ve společnosti. Zatímco pro hnutí, která jednala a stále jednají v rámci logiky hegemonie, je charakteristická politika požadavku, pro nejnovější sociální hnutí, která kladou důraz na přímou akci, je charakteristická politika jednání. Neorientují se na stát – snaží se ho ignorovat anebo konfrontovat. Nekladou vůči němu požadavky na uznání či přijetí, protože jej nepovažují za nestranného arbitra a protože by tak pouze nepřímo uznala jeho legitimitu a posílila stávající hegemonii.
Politika jednání vychází z předpokladu, že svobodu je neustále třeba uplatňovat a praktikovat, ne o ní jednat, když už je omezena. Tato strategie spočívá ve snaze vytvářet alternativy ke státním a korporativním formám společenské organizace, v úsilí vytvářet „jiný možný svět“ teď a tady, v trhlinách kapitalismu. Jak poukazuje také antropolog David Graeber, mnozí současní aktivisté odmítají politiku apelující na vlády a zaměřují se na přímé fyzické intervence proti státní moci. Cílem není získat moc ve společnosti ani koexistovat v rámci stávající hegemonie, ale neustále ji narušovat. Nejde přitom o odmítání reformního či revolučního úsilí, ale o vyvíjení taktik, které nám pomohou na jedné straně zabránit kooptaci radikální politiky a na straně druhé předejít nějaké nové podobě „diktatury nad proletariátem“.
Místa odporu
Day jako představitel postanarchismu navazuje na myšlení německého anarchisty Gustava Landauera, který tvrdil, že stát není věc, nýbrž sociální vztah. Stát nemůžeme rozbít jako okno ani povalit jako stůl. „Stát je sociální vztah, určitý způsob, kterým se lidé k sobě vztahují, a lze jej zničit pouze vytvářením nových sociálních vztahů, tedy tím, že se lidé k sobě vztahují jinak. Stát jsme my. A budeme státem tak dlouho, dokud nebudeme něčím jiným,“ napsal Landauer před sto lety. Odtud pramení i představa, že každodenní sociální vztahy (re)produkují stát, kapitál, patriarchát nebo rasismus. A právě proto potřebujeme v trhlinách kapitalismu vytvářet místa odporu a vzdoru, být solidární, vzpurní a konfliktní. Taková místa jsou často materiální a organizační oporou sociálních hnutí, ale jsou také důležitou sociální laboratoří.
Kniha Gramsci Is Dead upozorňuje na důležitost vytváření situací, v nichž je možné zkoumat a zakoušet jiné způsoby bytí, sociálních vztahů a subjektivit, a přesvědčit se tak, že jiné než panující sociální vztahy jsou nejen možné, ale i žádoucí. Řečeno s Foucaultem: „Dnes není hlavním cílem objevovat, nýbrž naopak odmítnout, co jsme. Musíme vynalézt a vytvořit, co bychom mohli být, abychom se vyhnuli politickému ‚double bind‘, kterým je souběžná individualizace a totalizace moderních mocenských struktur.“
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.