V uplynulém roce jsme v Česku zažili největší studentské protesty od roku 1989. Je tedy načase bilancovat jejich průběh a pokusit se odhadnout, co vysoké školství čeká v roce příštím. Následující text se o to pokouší z pozice aktivního účastníka dění.
Závěrem loňského roku předložilo ministerstvo školství věcné záměry zákonů, na jejichž podkladě se mělo utvářet paragrafované znění zbrusu nové vysokoškolské legislativy. Ač byly předložené dokumenty dlouhé měsíce projednávány s akademickými reprezentacemi, původci záměrů stěžejní připomínky zúčastněných nezohlednili. A právě proti této „reformě terciárního vzdělávání“ se v prosinci 2011 zformovala iniciativa Za svobodné vysoké školy.
Hodnocení tehdy představených záměrů souhlasí s charakteristikou z pera Michaela Hausera: „Ve skutečnosti to jsou více či méně zdařilé kopie dokumentů vydávaných nadnárodními institucemi, především OECD.“ Základní prohlášení iniciativy, které podepsaly tisíce lidí, mluví o ideologickém přesvědčení vlády a ministerstva, že „tržní princip a manažerské řízení jsou nadřazeny ostatním organizačním principům společenských institucí“. Odtud „je už jen krok ke zkratkovitému pojímání vzdělání jako zboží (…) které pak studenti prodají v podobě své kvalifikace na trhu práce“. S odstupem času by přišlo vhod inkriminované místo doplnit: „Pokud se ovšem na nějaký trh práce vůbec dostanou.“ Například ve Španělsku dnes téměř polovina vysokoškolských absolventů nenachází pracovní uplatnění.
Společný postup
V půli ledna letošního roku přijalo shromáždění akademické obce Univerzity Karlovy rezoluci kritickou k oběma záměrům zákonů, načež iniciativa reagovala průvodem ke Strakově akademii, aby tam stovky účastníků stanovisko akademiků symbolicky doručily. Poukazuje se jak na ztrátu významného dílu autonomie, tak na neopodstatněnost plánu zpoplatnit plošně studium na veřejných vysokých školách a zavést půjčky šité na míru bankovním korporacím. Více než dvě třetiny akademických senátů veřejných vysokých škol ve shodě s rezolucí podobu navrhované reformy odmítly. Na poslední únorový týden pak iniciativa společně s dalšími připravila Týden neklidu. Několikadenní přednášky, debaty a workshopy otevřely vysoké školy v několika městech veřejnosti a připomněly nejen místo vysokých škol ve společnosti, ale také potřebu jejich dalšího svobodného rozvoje.
Několikatisícová protestní shromáždění v Praze a Brně, organizovaná iniciativou v součinnosti s akademickými reprezentacemi, ukázala míru nesouhlasu s vládní vysokoškolskou politikou. Jeden z projevů na pražském shromáždění uchopoval reformu v souřadnicích neoliberálních politik jako takových: „Dnes se ve jménu konkurenceschopnosti seškrtají akademické svobody. Co přijde na řadu zítra? Proto říkáme-li dnes ‚Akademické svobody nedáme‘, znamená to zároveň ‚Chceme hájit svobody společnosti jako celku‘.“ Když dva týdny poté odstoupil ministr školství Josef Dobeš, na jedné straně šlo o úspěch hnutí, na straně druhé účelový odchod jediné persony nedovoloval záležitost prohlásit za vyřízenou – akt stažení věcných záměrů zůstal na nástupci.
Spoluhráčem iniciativy mimo akademické prostředí byl již během Týdne neklidu Českomoravský odborový svaz pracovníků školství. Další spolupráce s odborovými svazy a účast na vznikající platformě iniciativ pak vedla k zapojení se do dubnové stotisícové demonstrace v Praze, kterou předcházel Týden protestů. Ze strany iniciativy byla akce apelem na překlenutí bariér mezi akademickým a mimoakademickým prostředím.
Demokracie jinak
Turné Za záchranu vzdělanosti a kultury, spolupořádané školskými odbory, Hereckou asociací a iniciativou ProAlt a poukazující na vážné podfinancování školství a kultury, proběhlo během září v šestnácti městech. „Avizované zavedení finanční spoluúčasti v podobě zápisného vysoké školy nespasí, připravované škrty totiž dopadnou i na ně,“ píše se v petici formulované iniciativou a školskými odbory. Požadavek adekvátního veřejného financování vzdělávání podpořilo zhruba dvacet tisíc signatářů. Iniciativa se v průběhu turné zaměřila na regionální středoškolské debaty věnované důsledkům finanční spoluúčasti studujících a implementování tržních principů do fungování veřejné sféry obecně.
Na pozvání iniciativy na demonstraci Demokracie vypadá jinak zavítal do Prahy tiskový mluvčí québecké studentské odborové asociace Jérémie Bedard-Wien. Tlumočil vzkaz kolegů, kteří uspěli v boji proti zvyšování školného a porazili neoliberální vládu: „Všude vlna privatizace unáší právo na vzdělání, právo na bezplatné a kvalitní veřejné služby, právo na důstojný život. Abychom se proti tomu mohli organizovat, musíme chodit na své školy, na pracoviště, do továren. Ale nesmíme vést každý jen svůj vlastní boj a na mezinárodní úrovni si nemůžeme dovolit luxus nacionalismu.“ Na debatách v Brně a Praze pak Bedard-Wien vysvětloval studentskou organizovanost v Québeku. Student tamní vysoké školy je automaticky členem sdružení, jež vykazuje všechny rysy standardní odborové organizace: disponuje plénem zástupců, demokraticky volenou exekutivou, odděleními pro komunikaci s členskou základnou, členskými příspěvky a podobně. Bez toho by byla účinná mobilizace absolutní většiny studentů sotva myslitelná, proto je absence obdobných struktur ve středoevropském prostředí citelná. Čeká nás běh na dlouhou trať, ale jinudy cesta nevede: být součástí akademické obce dnes už žádnou identitu nezakládá.
Příprava na škrty
Ačkoli veřejná rozprava přispěla k instalaci nového ministra, příklonu k pozvolnějšímu tempu „reformování“ a větší rétorické obezřetnosti vlády v oblasti školské politiky, vládní strategie samozřejmě přehodnocena nebyla. Dlouhodobá změna vyžaduje soustředěnější činnost, než jakou mohou zastat iniciativy, a participaci reprezentativní části studentů a pedagogů. Na tuzemské akademické půdě však chybí organizace na způsob Québeku, jež by orientovaly studenty a pedagogy v legislativní a předpisové spleti, hájily jejich zájmy a případně je dokázaly mobilizovat proti nežádoucí legislativě a škrtům. Existující akademické senáty a studentské rady nemohou tuto práci suplovat. Na vině ovšem není nevůle jejich členů, jde o to, že senáty a rady jsou – navzdory mizivé volební účasti z řad studentů i pedagogů – zastupitelskými strukturami a jako takové nemají ambici být strukturami členskými, o nichž je zde řeč.
Předpokládaný první díl novely vysokoškolského zákona má být představen 22. ledna. Tušení, že bude co tematizovat a proti čemu bít na poplach, posiluje i stanovisko akademického senátu Univerzity Karlovy, vyjadřující nespokojenost s opakovaně nekoncepčním postupem ministerských předkladatelů, ba dokonce s jejich snahou „vracet do novely témata, která nedávno tak rozjitřila akademickou veřejnost“. Sporná je i takzvaná diverzifikace škol, nevysvětleno zůstalo zápisné a nebezpečné je namísto řešení stipendií zavádět půjčky… Skromné navýšení finančních prostředků na studenta je iluzí, protože předpokládá přijetí méně uchazečů. Není nakonec většina zamýšlených opatření jakousi přípravou vysokých škol na radikální krácení rozpočtů, kterého se dle vyhlídek ministerstva financí mají dočkat napřesrok? Slovenští učitelé v listopadu vymáhali časově neomezenou stávkou od vlády sociálních demokratů minimální navýšení mezd. Bohužel tedy ani u nás nelze počítat s tím, že příští vláda škrty od základu reviduje, natož aby sama sebe vymanila z neoliberálního kadlubu.
Autor studuje filosofii na FF UK