Úsvit dezolátní politiky

Výsledek voleb je varováním pro levici intelektuální, odborářskou, stranickou i nestranickou. Babišovo hnutí ANO i Okamurův Úsvit přímé demokracie totiž lépe než parlamentní levice dokázaly zformulovat a částečně uchopit protesty z loňského roku, jejichž organizátoři je směřovali proti neoliberálnímu vládnutí. Nabídly takový výklad světa, jenž části nespokojených psychologicky evidentně vyhovoval. Protesty proti Nečasově vládě se tak paradoxně nakonec staly základem pro „apolitickou politizaci“ vrcholící zvolením hnutí, které několik dní před volbami téměř hrdě přiznávalo neúplnost vlastního programu.

Vyvlastněné protesty

Volební zisk nových uskupení lze vnímat jako důsledek nedotažené revolty z minulého roku. Jak vysvětlit, že ANO, které je pravicovou neoliberální stranou srovnatelnou s TOP 09, získalo ve volbách téměř devatenáct procent hlasů, tedy sedmačtyřicet křesel ve sněmovně? Hlavní příčina spočívá v tom, že stranická levice nedokázala pochopit, že se po desetiletích politiky „třetí cesty“ musí vrátit k občanům do ulic a začít nabízet vlastní výklad toho, co se děje v jejich životech a proč. Nepochopila, že musí jít zpět k jádru levicové politiky: v daném případě přímo intervenovat ve prospěch znevýhodněných, nejen diskutovat v parlamentu. Další příčinou chmurného výsledku letošních voleb je fakt, že nestranická levice nedokázala účinněji prosazovat vlastní étos a praxi.

Babiš i Okamura do politiky vstoupili podle svých slov proto, aby vyčistili nepořádek zanechaný předchozími politiky. Tím ovšem ani jeden nemyslí neoliberální vládnutí jako takové, reprezentované například ministrem Drábkem, ale doprovodný jev, tedy korupci, symbolizovanou v kauze sKaret Drábkovým náměstkem Šiškou. Dlužno dodat, že také sociální demokraté kritizovali v souvislosti s působením TOP 09 na ministerstvu práce a sociálních věcí spíše Šišku než Drábka. Zjevně shledali snazším torpédovat zavrženíhodnou korupci než neoliberalismus. Tím se vzdali radikálnější kritiky a zároveň se připravili o základ levicové kampaně. Ta měla probíhat v ulicích, to znamená nejen na slunných náměstích velkých měst, ale možná především v sociálně vyloučených lokalitách. Levicové strany se viditelně nepodílely na řešení problémů tam, kde se poslední měsíce projevovaly. Tam, kde zuří rasová válka způsobená škrty a nezaměstnaností, kde proti sobě stojí dvě skupiny poražených, jež rozděluje arbitrární jinakost – barva pleti. Výsledek voleb jde tudíž na vrub sociálních demokratů a víceméně i komunistů: všichni měli ve své kampani v první řadě upozorňovat na dopady pravicového vládnutí na obyvatelstvo a nabízet alternativy, nikoliv slibovat fungující stát. Je pouze logické, že o něm i o potřebě očisty věrohodněji zapěli ti, co se na jevišti objevili poprvé.

Ondřej Slačálek ve své povolební analýze (Příliš mnoho antikomunismu, příliš málo antikapitalismu, a2larm.cz 28. 10. 2013) provokativně tvrdí, že právě určitý vztah politika k praxi může být tím, co Babiš ve skutečnosti nabídl. On sám je úspěšným velkopodnikatelem, jenž lidem poskytuje konkrétní vazbu k úspěchu, k praxi. To, že takové spojení u voličů rezonuje, je dáno tím, že intelektuální elity středního proudu dlouhodobě neproblematizují kapitalismus v celku ani jeho části. Slačálek vyvozuje, že protivládní hnutí zůstalo při formulování protestu u řečí a téměř žádnou praxi vlastně nenabídlo. Jako by se za tímto argumentem skrývala složitá a na první pohled věrohodná konstrukce v zásadě falešných opozic: praxe úspěšného podnikání versus praxe politické aktivity. Nesrovnává se zde nesouměřitelné? Vždyť aktéři nestranické politiky nebyli schopni nabídnout souvislou „práci na ulici“ hlavně proto, že za ni nemohli být podobně jako třeba lidé z Babišova štábu placeni.

Neříkáme, že Slačálkova kritika intelektuální části nestranické levice neplatí. Ale srovnávat ji s Babišovými možnostmi uspět v předčasných volbách může být krkolomné. Vzpomeňme třeba kampaň Stop sociální reformě, dlouhodobou politickou práci zdravotnických odborů či mimořádné aktivity Národní rady osob se zdravotním postižením. To nebyla jenom slova. Velká část činnosti, a to i diskutovaného ProAltu, navíc byla svého času vzpruhou právě pro samotný aktivismus: spojovala a pomáhala formulovat opozici vůči neoliberalismu. Hlavním problémem tedy nebyla chybějící praxe protivládního hnutí, ale chybějící zázemí, bez něhož nebylo možné existující praxi dostatečně viditelně protežovat.

Apolitická politika

Další rovinou je volební program, respektive zpochybnitelnost takové kategorie v případě Babiše či Okamury. Jak tato uskupení získala protestní hlasy? První povolební diskuse ukázala, že v mnoha oblastech nově zvolení politici přinejmenším tápou. Voliči nezvolili tato uskupení navzdory jejich lídrům, ale právě kvůli nim. Ne že by jim voliči hloupě skočili na lep. Jde o to, že omílání několika hesel jako „konec bordelu a korupce“ a „stát musí fungovat jako firma“ v sobě mělo právě to, co sociálnědemokratická a komunistická kampaň postrádala: přesvědčivost, „radikalitu“ a specifickou antisystémovost. Vidíme projev „apolitické politizace“, kdy politické je uchopováno skrze nepolitické. Další příčinou skutečnosti, že k vyrovnávání s politickými tématy čím dál častěji slouží nepolitický jazyk, je politická – praktická – prázdnota parlamentní levice (zde se Slačálkem souhlasíme), jmenovitě sociální demokracie. Ta celé roky více či méně slibuje alternativy, ale lidé pamatují, že její vlastní vládnutí bylo jen slabší varian­tou neoliberalismu. To se prostě muselo jasně projevit.

Jako by s Babišovým „vstupem“ do politiky definitivně padla iluze, že existuje hranice mezi ekonomikou a politikou; hranice, kterou ve svých ódách na liberální demokracii předpokládají obhájci parlamentokapitalismu. Vypadá to, že vstupem ANO do parlamentu se něco prolamuje, ve skutečnosti však máme co dělat s utvrzováním charakteru stávajícího režimu. Kapitál přece byl v politice odedávna, jen se schovával za politické figurky. To v prázdninovém rozhovoru pro Právo explicitně připustil i sám Babiš, když s radostí vyprávěl o svých vazbách na bývalé předsedy vlád. Posouváme se možná od modelu vládnutí, kdy kapitál prosazuje své zájmy zákulisně, „neviditelnou rukou“, k modelu, kdy již žádné „politické“ krytí nepotřebuje. V českém případě bychom si tento posun mohli vyjádřit personální zkratkou. Jako první se v devadesátých letech ustavuje model Klaus – Kellner, pro nějž je charakteristické prosazování zájmů „skrytého“ kapitálu politickou reprezentací. Později následuje mezistupeň John – Bárta, kdy představitel kapitálu kandiduje, ovšem ne na viditelných příčkách. Ale už Věci veřejné neúspěšně směřují k třetímu modelovému stupni. Tím je Babiš – Babiš, kdy představitel velkokapitálu bez skrupulí vede volební hnutí. A tato strategie je úspěšná, pročež ANO jednoduše nelze považovat za druhé Věci veřejné.

Zástupná témata

Levice má možná jednu z posledních příležitostí pokusit se zformulovat svou pozici a hlavně věrohodně a srozumitelně vysvětlit prekarizovaným obyvatelům, jak funguje současný kapitalismus. První povolební debata vcelku jasně ukázala, že Babiš ani Okamura vlastně nebyli připraveni na volební úspěch, zatímco z vystoupení sociálních demokratů a komunistů se zdálo, že budou ANO do značné míry ovlivňovat. To byla ovšem iluze, a nejen proto, že již o den později zemanovské křídlo v sociální demokracii odstartovalo zřejmě neúspěšný převrat ve straně. Při eskalaci sporu mezi sobotkovci a haškovci se bohužel vytrácí jediná relevantní otázka těchto voleb. Proč ČSSD opakovaně prohrála předem vyhrané volby? Pokusy vykládat debakl levice dlouhodobým rozkolem ve straně jsou hledáním zástupných důvodů, ne jejich příčin.

V ČSSD i na veřejnosti zcela zapadla diskuse o tom, proč levice nebyla s to po sedmi letech pravicového vládnutí vyrukovat se samozřejmými, vzletnými a hlavně levicovými hesly, která by k urnám přivedla takový počet voličů, jenž by levici zajistil pohodlnou většinu. Zaráží to tím spíš, že ani parlamentní matadoři nemuseli nic vymýšlet – stačilo, aby přejali to, co načrtla protestní hnutí: radikální kritiku systému a odpovídající praxi. Stávající stranická levice z toho nepochopila nic. Protestní hnutí zase nezískalo odvahu ani sílu podílet se na stranické politice. Z obecného pohledu by se mohlo zdát, že levici chybí praxe. Jenže k dlouhodobé a konkrétní činnosti, ke které vyzývá Slačálek, je – pokud má být rozvíjena v nějakém rozsahu – nezbytná materiální a organizační opora; tedy politická organizace, která bude schopna aktérům nabídnout přinejmenším komunikaci a koordinaci. A jelikož takovou jednotnou organizaci nemáme, jsme svědky ústupu levice z politického prostoru a rozvoje dezolátní politiky. Chceme­li, aby se stranická levice učila od nestranické, nemělo by tomu být i naopak?

Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.