Přišla po roce 1989 svoboda?

Už mnohokrát bylo ironicky konstatováno, že lidé, kteří roku 1989 demonstrovali, byli zrazeni. Pravděpodobně totiž nebojovali za kapitalismus, jenž se stal cílem polistopadové transformace. Na tomto základě jsou demonstrující, potažmo českoslovenští občané líčeni snad až příliš nelichotivě: jako snadno manipulovatelné stádo. Ti, kteří konstatují zradu, se nijak nevyrovnávají s tím, že legitimním požadavkem demonstrantů bojujících proti zjevně nespravedlivému režimu byla svoboda (zejména ve formě svobodných voleb). Nevypořádávají se ani se skutečností, že tezi „svoboda byla vybojována“ politici buď jednomysl­ně schvalují, anebo ji přinejmenším nikdo soudný nahlas nerozporuje. A co víc: jako by se zprava doleva víceméně všichni shodovali i na tom, co svoboda znamená. Přitom ideologický klíč k výkladu polistopadových událostí mají v rukou ti, kteří se na její zavedené difinici účinně podíleli.

Vrtěti svobodou

Dominantní polistopadová definice svobody je postavena na volnosti v oblasti ekonomické aktivity v rámci tržního hospodářství a téměř srůstá s pojmem soukromého vlastnictví. V menšinových interpretacích, které se blíží významu emancipace, se jedná o odstranění nátlaku, jejž na jedince vytvářejí jak přírodní, tak sociální okolnosti. Má ji ten, komu není bráněno cestovat do zahraničí, zakoupit si byt, vyjadřovat své názory či víru a podobně. Všechny polistopadové politické reprezentace, které dosáhly na parlamentní moc, toto vymezení respektují, a to včetně KSČM. Citujme z projevu jednoho komunistického parlamentáře u příležitosti letošního výročí 17. listopadu: „Tehdy skutečně došlo na svobodu, a buďme rádi, že svobodu máme.“ Jako by šlo o nějaký monolit, který buď namístě v dané historické situaci je, nebo není. Sociál­ní demokraté a komunisté sdílejí s pravicí takové pojetí, které je možné označit za metafyzické – počítá totiž s nematerializovanými a často nepravděpodobnými možnostmi. Podle tohoto pojetí například obyvatel ghetta nemá méně svobody k tomu, aby se stal úspěšný.

Podívejme se blíž na vztah svobody a chudoby. Běžně máme dnes tendenci buď se domnívat, že chudoba s tím nesouvisí, anebo intuitivně sice víme, že chudý člověk je méně svobodný, ale nedokážeme to zdůvodnit. S jinou koncepcí přišel v přednášce Svoboda a peníze kanadsko­britský filosof G. A. Cohen. Vyšel z předpokladu, který zastává i pravice, že jedinec je svobodný právě tehdy, když není zasahováno do jeho života (například ze strany státu či – půjdeme­li nad rámec pravicového chápání – ze strany korporací). Do jednání toho, kdo přistupuje ke zboží a zpoplatněným službám, není zasahováno, jen pokud má peníze. Jenže v tom případě – a zde se Cohen samozřejmě dostává mimo pravicové vymezení – musíme považovat za nesvobodnou situaci, kdy člověk nemá peníze, neboť aby mohl přežít, natožpak důstojně žít, musí mít přístup ke zboží a službám. Když tedy nemá peníze, musí si to pros­­tě vzít. Takové jednání je samozřejmě trestáno jako krádež, což je velmi výrazný zásah do života člověka. Uveďme příklad: Nemáš kde bydlet, nemáš na byt peníze, a tak obsadíš (prázdný) dům; policie zasáhne a vyžene tě – ergo nejsi svobodný. Anebo neobsadíš dům, protože se musíš nebo chceš vyhnout zásahu, ale výsledek je stejný: nejsi svobodný.

Polistopadové nesvobody

Uplatněme toto pojetí v interpretaci důsledků ekonomické a společenské transformace. Lidé, kteří v důsledku privatizace státních podniků v devadesátých letech přicházeli o práci, byli uvrženi do svazujících životních situací – mnozí z nich skončili na ulici – nebo přinejmenším do nejistoty. Ruku v ruce s ekonomickou transformací šla také postupná eroze zákonů chránících pozice pracujících. Výsledkem je radikálně se zhoršující postavení zaměstnanců: kumulace úvazků, krátkodobé termínování pracovních smluv, nízké mzdy. Tyto tendence sociologie souhrnně označuje jako prekarizaci práce. Zhoršení pracovních podmínek, případně ztráta zaměstnání, vede k omezení příjmu, a tedy k drastickému omezení možnosti svobodně jednat. Levice mluví v nejlepším případě obecně o nespravedlnosti či nerovnosti, přitom by mohla mluvit o nesvobodě.

Kolektivním projevem špatného, nedostatečného a veskrze pravicového traktování těchto svobodu omezujících momentů polistopadového režimu je také zvyšující se počet ghett a sociálně vyloučených lokalit, kde žijí oběti tržního hospodářství. Integrační politika předlistopadového režimu byla nepochybně dvojsečná a vnucovaná, nicméně k Romům se přistupovalo jako ke členům společnosti. Měli totiž právo na práci, která byla pro začlenění jedince rozhodující. Zato po roce 1989 byli Romové prvními, kteří o práci přicházeli, a dnes jsou těmi posledními, kteří mají šanci nějakou získat. Navíc se proti nim ve chvíli, kdy důsledky tržního hospodářství dopadly i na další části společnosti, obrátil hněv „majority“. Romové jsou tak možná jednou z nejméně svobodných skupin naší společnosti.

Avšak obecně sdílené předsudky, které se původně týkaly výlučně Romů, například to, že nechtějí pracovat nebo že zneužívají sociální dávky, nyní stigmatizují – mimo jiné prostřednictvím zvnitřnění – i tu část společnosti, která není etnicky ohraničitelná, respektive identifikovatelná na základě barvy kůže. Takový příklad popisuje nedávná zpráva o ženě ze severních Čech, která nechtěla požádat stát o finanční pomoc, „protože jí vadila nálepka člověka závislého na sociálních dávkách. Před několika dny ji hospitalizovali v nemocnici a čeká ji operace. Pro její rodinu to znamená stoprocentní výpadek příjmů.“ Obdobně můžeme mluvit o situaci zdravotně postižených, důchodců, svobodných matek s dětmi či žen, které mají obecně nižší mzdy než muži, a dalších.

Svoboda na dluh

Samostatným tématem jsou politické a sociál­ní praktiky založené na dluhu a zadlužení, které v polistopadové éře zažívají rozkvět. Dluh se stal klíčovým schématem politiky (a stavu společnosti vůbec). Můžeme si ho představit ve dvou rovinách: individuální a veřejné. Exekuce je individuálním příkladem extrémní nesvobody. Zrovna tak situace, kdy je člověk svazován každodenním pocitem provinění kvůli dlužné částce. Je možná banální připomínat, jak snadné je dnes stát se dlužníkem, například za jízdu načerno v dopravním prostředku, a co takové zadlužení může znamenat pro někoho, kdo už v tíživé sociál­ní situa­ci je.

Veřejná rovina praktik založených na dluhu odpovídá stavu současné politiky: volíme si reprezentanty, kteří nejednají v souladu s vůlí projevenou lidmi ve volbách. Veřejný sektor je totiž zatížen dluhem, říkají nám politici, a tak jako jeho správci jednají podle vůle a přání věřitelů a korporací. Nejpozději od Zemanovy vlády slýcháme právě tato a další odvozená zdůvodnění, proč není možné realizovat politiku, kterou si lidé zvolili. Například: proč není možné se odklonit od klausovské linie tržního hospodářství bez přívlastků; proč je nutné zmrazit existenční minimum; proč není možné iniciovat netržní pracovní místa a tak dále. Tato situace odpovídá stavu nesvobody, jelikož je (stranická) politika odtržena od občanů, kteří se relativně svobodně vyjádřili ve volbách, a zužuje prostor pro jejich autonomní jednání, místo aby ho rozšiřovala.

Pravicová ideologie není založena na ochraně svobody všech, ale na hájení zájmů privilegovaných a rozšiřování jejich výsad, jež jim v konečném důsledku umožňuje libovolně nakládat s lidmi. Proto pravice pro udržení této konstrukce potřebuje, jak říká Cohen, „kontrast mezi svobodou a penězi“, z kterého vyplývá, že nedostatek peněz, neboli chudoba, svobodu neomezuje – což je přesvědčení, které u nás po listopadu 1989 převládlo. Chce­li levice uspět, respektive má­li se obnovit, musí tento kontrast popřít, pročež se neobejde bez fundamentálních argumentů. Rovnost prý nelze prosazovat na úkor svobody, tak zní hlavní argument pravice, o který ji levice může připravit jedině tím, že ukáže nerovnost jako nesvobodu. Musí být schopna interpretovat chudobu jako druh nesvobody a artikulovat program, v němž by svoboda byla vymezena jako materialistické uschopnění člověka k autonomnímu jednání. Kdo nemá peníze na cestu do zahraničí, není svobodný, stejně tak ten, kdo nemá peníze na byt, a tak dále. Listopad nás k „emancipujícímu“ pojetí lidské svobody přiblížil jen zdánlivě.

Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.