K tématu masa ve filmu rovněž neodmyslitelně patří dokonale vyrýsovaná těla z posiloven, kult svalovců typický především pro osmdesátá léta. Kam se Rocky, Rambo a Barbar Conan ubírali ideologickou krajinou své doby? Jaká je pointa detailních záběrů na biceps?
Do americké filmové krajiny osmdesátých let, lemované bicepsy a zavodňované testosteronem, se rozpumpované maso z posiloven vkradlo poměrně nenápadně. Amatérský kulturista Sylvester Stallone měl spíše průměrné svaly, zato však velké ambice. Melodramatický snímek Rocky (1976) si upřímností svého tématu, v němž se sen průměrného boxera prolíná s osudem průměrného herce a scenáristy Stalloneho, získal nejen srdce diváků, ale i přízeň filmové akademie. Oscarové vítězství nad snímky Taxikář (Taxi Driver) či Všichni prezidentovi muži (All the President’s Men) bylo symptomatické – ohlašovala se doba prostých hrdinů, kteří sice trpí, ale vítězí. Zatímco tehdy však šlo především o triumf vůle, nikoli o sportovní vítězství, brzy mělo být vše jinak.
Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone jsou sice synonymy přebujelosti filmové akce v osmdesátých letech, je nicméně pozoruhodné, jak velkou roli hrají v jejich hvězdném statutu nikoli svaly, ale tváře. Stalloneho částečně ochrnutý obličej ovlivňoval nejen grimasy, ale i hlas a podobnou úlohu hrála Schwarzeneggerova absence mimiky v kombinaci s tvrdým rakouským přízvukem. Ustanovovaly se zde poměrně klasické hvězdné archetypy, výdobytky hollywoodského studiového systému, poslední mastodonti, kteří si získávali přízeň tím, že podobně jako ty pravé hvězdy z dob klasického Hollywoodu ztělesňovali silné typy jedinečným způsobem.
Syrová vejce a syrové maso
Rocky sice nebyl sportovní, natož akční film, ale poměrně klasické melodrama, nicméně předložil všechny kvality, které dominovaly následující dekádě. Je to opravdu syrový film. Klíčem k úspěchu není boxerská technika, ale urputnost a odhodlání. A také syrová vejce a syrové maso. Proslulý záběr, v němž Rocky rozklepne postupně pět vajec do sklenice a posléze obsah vypije, či scéna s tvrdošíjnými tréninkovými údery do zmrzlého hovězího říkají úplně vše. Důležité nejsou schopnosti, ale síla.
Oproti Stalloneho obyčejnosti a upovídanosti, v níž se mísí prostota se srdečností, nastupuje sedminásobný Mr. Olympia do kinematografické arény z naprosto opačných pozic. Zatímco lehce nadprůměrný kulturista Sly si své projekty vymýšlí a je nejen průměrným hercem, ale i průměrným scenáristou a později i režisérem, Arnie nespadá do běžných kategorií. Slovy moderátora nejprestižnější kulturistické soutěže, do filmového světa vstupuje podobně jako na stupínek vítězů. Mluvíme o mezníku v jeho kariéře, o filmu ze světa, kde mezi vznešeností a brakem není rozdílu, o Barbaru Conanovi (Conan the Barbarian, 1982). Do role barbara, který vzdoruje civilizaci, se nikdo nehodil více než muž, který v kulturistickém dokumentu Železný Schwarzenegger (Pumping Iron, 1977) srovnává pocit z posilování se sexuálním vyvrcholením a tvrdí, že díky tomu může mít prakticky pořád orgasmus, ať už je v posilovně, doma v obýváku či na pódiu před tisíci diváky. Arnoldova tvář, jejíž herecký projev se opravdu přepíná pouze mezi polohami orgasmus on/off, v kombinaci s rolemi, v nichž každá věta musí být zapamatovatelnou hláškou, ustanovily ikonu, kterou není možné duplikovat. V době, kdy slova jako postmoderna a nadsázka v Hollywoodu ještě nikdo neznal, začínaly v situaci vydatně podporované reaganovskou politikou vznikat filmy, které by v jakékoli jiné době byly odsouzeny do oblasti campu, provinilého potěšení a béčkových regálů videopůjčoven. Tehdy bylo nejen možné, ale i žádoucí prezentovat je s vážnou tváří jako výstavní produkty amerického filmového průmyslu.
Nejmocnější zbraň
V době zmítané nejistotou z vietnamské patálie bylo potřeba nabrat druhý dech a právě Stalloneho titulní hrdinové Rocky Balboa a John Rambo podstoupili zcela symbolickou proměnu. Rocky se z kluka ze sousedství, co má rád holku ze zverimexu, proboxoval k pozici vůdčí ikony studené války ve čtvrtém díle série, kdy svou tvrdošíjností udolá stopatnáctikilového sovětského bijce Ivana Draga na jeho domácí půdě, v nefér podmínkách. Ještě radikálnější obrat prodělal Rambo, který v prvním díle bojuje především s celoamerickým postvietnamským traumatem, v druhém a třetím se z něj ale stává hrdina s velkým H, který je vyslán napřed do Vietnamu a poté do Afghánistánu, kde to natře obřímu sovětskému vrtulníku, jehož pilot má na helmě pro jistotu dvě rudé hvězdy, aby byly vidět v každém záběru. V závěru třetího dílu se neváhá s podobným vrtulníkem srazit v tanku – také „kluk ze sousedství“ se v ideologické krajině doby stává nezničitelným.
Scénáře snímků obou hvězd se paradoxně snažily ukázat protagonisty i jako velké koumáky a muže všech talentů – samozřejmě kromě Conana, jehož barbarství je ctnost, kterou nevymýtilo ani to, že „poznal poezii Khitaie a filosofii Sung“. Tomuto obrazu neodporovaly ani tak povinné detailní záběry na bicepsy, jako spíše způsob demonstrace chytrosti. Druhý díl Ramba (Rambo: First Blood Part II, 1985) příznačně rámuje věta „Myslel jsem, že mysl je nejmocnější zbraň“, kterou vietnamský veterán v závěru snímku naplňuje ve scéně, kdy jeho nahé vypracované tělo se samopalnou zbraní v jedné ruce likviduje za extatického řevu výdobytky moderní computerové doby.
Svaly v pohybu
První náznak sebereflexe se objevil ve snímku Komando (Commando, 1985). Už jeden z úvodních detailních záběrů na Arnoldův biceps končí pointou, že hrdina nese na rameni půl stromu – zde ještě můžeme váhat, zda jde o typické zdůraznění fyzických předností, anebo o drobný žert. Nicméně urputnost, s jakou celý film John Matrix něco zvedá, převrací a rve ze země (od Porsche po telefonní budku i s telefonujícím), už není jen typickou demonstrací síly. Naprosto zásadní je pak scéna, v níž se hrdina pere s obrovitým příslušníkem zelených baretů a jeho pomocnice, přihlížející tomu, jak obě těla demolují okolí, situaci komentuje výroky: „Tahle macho hovadina je fakt neuvěřitelná“ a „Tihle chlapi musí jíst příliš mnoho tmavého masa“.
Nastává doba, kdy je nutné si z podobně vyhrocené akce dělat legraci, a s příchodem devadesátých let svalovci pozvolna opouštějí ring. Může za to změna politického klimatu a také fakt, že Hollywood objevuje hongkongské akční filmy. Svaly střídá rychlost, pomalý pohyb tělesné masy je udolán precizností bojové choreografie.
V době mezi Johnem McClanem a Jasonem Bournem se v akčním žánru mnohé změnilo a nostalgické návraty akčních dinosaurů na jedné straně a současné wrestlingové filmy společnosti WWE na druhé jasně ukazují, že akční žánr se do své nejzemitější svalnaté polohy vrátit nemůže. Stalloneho projekty Expendables (2010) a Rambo: Do pekla a zpět (John Rambo, 2008) jsou napěchované násilím, ale o akci nemůže být řeč. Filmy sice stojí na moderním střihu, ale akční scény jsou naprosto statické, a buď jsou pouhou přehlídkou efektní brutality, anebo nechtěnou parodií. Jediné skutečně akční sekvence tu obstarávají právě protagonisté té modernější a dynamičtější akční líhně Jason Statham či Jet Li. Sebevětší svaly musí být dnes v pohybu, není čas zkoumat, jak jsou naolejované.
Autor je filmový publicista.