Schweinerock Drahdiwaberl

a na talíři je další maso.“

Hudební místopis česko-rakouského teritoria je navzdory podobným chutím obyvatel krajinou tichých separací. Místním zvykem je zřejmě nechávat si to horší jako zábavu na doma – pohled za hranice není ani jedné straně nijak příjemný. Rakouské umění nicméně dospělo v aktivní patologii svého společenského určení dost daleko. Ostatně ani takzvaná společná kuchyně zde nikdy nefalšovala své složení, jehož základem je maso na všechny způsoby, vnitřnosti a především světlé párečky z vepřového masa, vybavující společnost jakožto symbol jistým perverzním podtextem.

To je dobré mít na paměti zejména při poslechu kultovní rakouské skupiny Drahdiwaberl. Výstižné je žánrové určení novinářky Doris Knechtové, která její produkci označila pojmem „Schweinerock“, čímž se nedotkla jen interpretačního horizontu záměrné pokleslosti, ale především masité povahy samotné tvůrčí materie.

Republika

Pokusy o čistě hudební žánrové určení v tomto případě nejsou namístě. V nahrubo semleté hmotě sice slyšíme všemožné stopy stylového eklekticismu blízkého produkci skupin takzvané Neue Deutsche Härte, obecně však platí, že pokusy poslouchat tuto hudbu bez podívané na mumraj na jevišti nikam nevedou – chybí práce s masem. O žánru lze mluvit spíše ve smyslu sociálním či sociálněpatologickém než hudebním. Zakladatel a vůdčí osobnost skupiny Stefan Weber, který za své dílo v roce 2005 obdržel rakouskou hudební cenu Amadeus, se při této příležitosti vyjádřil jasně: „Mým cílem odjakživa bylo udělat z Drahdiwaberl co nejobscénnější skupinu a myslím, že se nám to podařilo.“ Zmíněná novinářka pak protagonistu skupiny ocenila jako „muže, který pro tuto zemi vykonal nesrovnatelné tím, že si takřka se vším, co je nám posvátné, v celé šíři a rozsahu vytřel zadek a protáhl to tou nejhrubší špínou“. K čemuž dodává: „To si ovšem žádá pořádnou republiku – dobrý lid bez respektu, který si sám na sobě vybíjí zlost.“

Tím je předběžná charakteristika úplná: masitost na rovině materie se dostává do styku s analitou na rovině výrazu a nabízí tak jednoduchou artikulační platformu širokému publiku, v němž vynesení společné, nicméně domácí kuchyně na veřejnost vzbuzuje typickou směs uspokojení a odporu tím spíše, že nejde o vědomě přiznanou sebereflexi.

Eklat

Klíčovým efektem je „Eklat“, pojem, který je třeba odlišit od pouhého skandálu. Eklat, původně francouzské slovo označující náhlý hlasitý šramot, třesk, ale také střep, je každopádně událost budící rozruch. V běžném hovoru může být popsána i jako krach, v divadle pak označuje náhlou událost vedoucí ke skandálu, ale také tento opakující se dramaturgický mustr sám o sobě. Jde tedy o excesivní projev deficitu, který je nicméně dost stabilní na to, aby se mohl trvale opakovat. Při koncertech Drahdiwaberl tak stále znovu – už páté desetiletí – nastává tentýž nebo velmi podobný Eklat, jehož základním stavebním prvkem, mediátorem, katalyzátorem a inkubátorem je maso. Účinkující se ověšují staženými drůbežími těly, vyvrhují vnitřnosti, souloží do vykuchané slepice, nasazují si vepřovou hlavu, okusují kýtu, znásilňují se klobásou. Na způsob masa se také formuje celá blasfemie vystavěná jako hromadná scéna hemžících se těl, jejímž středem je vždy tlusté a především pak zadek.

Maso

Příznačné je, že první Eklat nastal, když v roce 1972 skupina rozšířená o nehrající členy v posluchárně vídeňské univerzity rozporcovala opečené prase. Od této chvíle bylo jasné, že skupina osloví především domácí publikum a opakující se efekt jejích exhibicí bude záležet na nehybnosti společnosti, která se stále znovu překvapeně a snad i zhnuseně přistihuje s tím, co má ráda, ať už je to Bratwurst, pokleslá hudba, tanec tlouštíků, sex, násilí nebo kýčovité znesvěcování podobně kýčovitých ná­rodních symbolů. K masu se tak brzy přidalo pivo, masturbace, harmonika, olizování výkalu, zapalování jeptišky, satira a sado-maso.

Nezřídka koncerty končily předčasně – jako při vystoupení v roce 1981 ve vídeňském Městském sále, kde byl jeden místní politik zasažen kouskem rozmašírované slepice, nebo o deset let později, když v newyorském sále Palladium skupina vystoupila s programem určeným pro domácí publikum a pokusila se o anální gang bang. Přesto nešlo ani tak o krajnosti, jako o jejich přijetí. Jak řekl Weber v rozhovoru pro rakouský deník Der Standard: „Měli jsme tam třeba jednoho člověka, který se prostě posadil na židli a pustil se do řízku.“

Realita

Tyto vizuální detaily jsou klíčové mimo jiné i proto, že publiku ukazují, jak se připojit, respektive že ke spojení napříč domácnostmi už došlo. V tomto smyslu jsou koncerty žranicí, při níž jednotlivé písně s názvy jako Smash Crash, Mulatschag, Murmelgreis Senilo Sex, Sado-Maso, Schmutz und Schund nebo Fresst die Reichen slouží jako jídelníček.

Jak už bylo řečeno, vystoupení se formuje jako mumraj těl, jejichž pohyb je rytmován po vzoru orgie. Důležité přitom je, že tato orgie nachází své typické vzory v celé řadě profánních oblastí společenského života, jako jsou jatka, tancovačka, alkoholismus, politika, pedofilie, obezita, záchvat dušnosti, infarkt úředníka, policejní manévr, zvracení či průjem. Žánrové výpůjčky ze západní trashpopové obraznosti – umělá krev a motorová pila – pak svou laciností jen umocňují efekt reálného. Otázka, co je zde opravdové, nemíří k podstatě věci: „No jo, maso je opravdové. Krev je prostě naředěná potravinářská barva. Co k tomu mám říct?“ Nejde tu o dokonalou podívanou, ale o souznění s masou.

Revoluce

Eklektické zakořenění v šedesátých letech stejně jako kolektivní charakter prožitku vybízejí, byť jen pro další upřesnění posunutého středoevropského měřítka, k porovnání drahdiwarbelovského Eklatu s dobovým pojmem „freak out“, který evropské publikum zná především prostřednictvím stejnojmenného raného zappovského dvojalba: „C’mon Suzy Creamcheese, freak out with us!“ Pro většinu hippies se nicméně v tomto dobovými významy nabitém slově, označujícím náhlou ztrátu sebekontroly, spojovaly utopické vize nové společnosti těch, kteří se dají dohromady, s představou nové dimenze, která se jim otevře, v téměř revoluční perspektivu. S tímto pojetím si eklekticky pohrává i Weber, jenž koneckonců nazval časosběrný dokument o své skupině Weltrevolution. Jak je ale patrné, v případě Drahdiwaberl není smyslem revoluce žádná dosud neexistující společnost, ale touha vyrazit dveře od kuchyně a mlsně nakouknout pod pokličku.

Mulatschag

Ve shodě s nejslavnější skladbou skupiny a jejím jednoslovným refrénem, během něhož celé představení vyvrcholí a změní se v orgii, by se tak dalo říct, že Eklat nakonec nepřesahuje tradiční „Mulatschag“ – původně maďarský pojem, označující prostě povyražení nebo nespoutanou zábavu, jinak řečeno zvýšenou konzumaci a jednorázovou katarzi, jejímž výsledkem není ani uvolnění, ani revoluce, ani umění, ani kritika, ale kocovina, bez které si lze řádný život jen těžko představit. „Naše publikum prostě čeká na poslední Mulatschag. Lidi by nejradši slyšeli pětkrát za sebou jenom Mulatschag, nic jiného nechtějí nebo nepotřebují.“

Rozžvýkaná, zneužitá, vyvržená, ale přece jen věčná republika, tato kuchařka plná receptů, bez níž bychom nic neupekli a jíž jsme si právě vytřeli zadek, je nám po Eklatu opět o něco bližší.