Trapasem proti kapitalismu

Čtu si ve sbírce Klementa Václava Lakatoše alias Jana Kubíčka Kapitalistické básně a je mi trapně, což bylo ostatně autorovým záměrem. Svými publicistickými texty věnovanými dnešní roli angažované poezie (například A2 č. 14/2012) si připravil půdu a nachystal zdánlivě neprůstřelné alibi, tak proč mu nyní vyčítat, o co tolik usiloval a co nyní s úspěchem vtělil do básní?

Rozpaky

Třeba proto, že inspirace Ivo Vodseďálkem i Egonem Bondym je tu sice více než zřetelná, aluzemi se to jen hemží, ale tenhle kostým nějak nesedí. Ani ta trapnost, která u obou zmiňovaných vždy perfektně zabírala, nakonec nefunguje tak, jak by měla. Není to spíš nezamýšlená parodie? Není to celé medvědí služba revoluci? Proč je možné těšit se „trapnou poezií“ a proč většina Lakatošových básní vzbuzuje jen stud? Témata i způsob angažovanosti jsou jasné, a autor se tak přirozeně ocitá v pozici mluvčího – v ní ale selhává. Forma řeči, jíž promlouvá, je vypůjčená, protivník staronový a básník sám sebe staví do role samozvaného dědice, jenž vepsal své jméno do závěti, která nikdy neexistovala.

Jistěže si pro svou angažovanost vybral to nejlepší, co mohl, zároveň se ale nechal zcela omámit svým akolitstvím, přestal hledat vlastní formu a našel se v apoteóze duchů minulosti. Velká škoda, chtělo by se říct u každého verše, jenž se básníkovi povede, neboť jej vymaňuje ze selhávající eklektické metody jen proto, aby další verše opět vše pohřbily. Opravdu těžko se v celé sbírce hledají dobré básně, jsou zde jen dobrá místa – ta ale napovídají, že Lakatoš by snad jednou přece jen mohl předběhnout ostatní tzv. angažované básníky a nemusel by přitom nijak sprintovat. Stačilo by, kdyby šel a neohlížel se.

Prozatím se patos objímá s kýčem a výsledkem má být zřejmě dobrá – tedy především účinná – propaganda. Koho ale má přesvědčit a o čem? Trapná propaganda? To přece nejde dohromady. Rozkročení mezi snahou dělat poezii a nutkáním šířit propagandu působí schizofrenně a výsledek budí rozpaky. Autorovi chybí tvrdost, a nejsilnější je tedy tam, kde dokáže být jízlivý. Tam, kde u Bondyho nalezneme snad až punkovou přímočarost, Lakatoš jako zestárlý hipísák roní slzy nad nespravedlivým světem. Ty ovšem stěží někoho rozpláčou.

Občan a outsider

Poetická honitba revoluce se chytá do pasti opakování, kterou Karel Marx tak výstižně popsal ve spisu Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta (1852, česky 1949). Toto stále aktuální dílo v podstatě nepřímo vystihuje i problém Kapitalistických básní: „Sociální revoluce 19. století nemůže čerpat svou poezii z minulosti, nýbrž pouze z budoucnosti. Nemůže jakožto revoluce 19. století začít dříve, dokud neskoncuje s veškerou pověrčivou úctou k minulosti.“ Přesto se domnívám, že Klementa Václava Lakatoše potřebujeme, a s upřímnou radostí jej směňuji za Jana Těsnohlídka, jenž se do mého vnímání angažované, respektive dobré poezie nevešel.

Probírám se mailovou korespondencí mezi jistě výjimečným a dávno hotovým básníkem Jaromírem Typltem a zde kritizovaným outsiderem Janem Kubíčkem: „Doba se změnila, v generaci, která se teď hlásí, je vás zjevně víc ochotných znovu sednout na vějičku nějakým příštím Vedoucím rolím a Vůdcům. Mám už naštěstí věk na to, abych byl přesvědčený kontrarevolucionář,“ píše Typlt a Kubíček odpovídá: „Mluvíš o příštích Vedoucích rolích a Vůdcích. Na to odpovídám jedním z hesel Situacionistické internacionály: ,We will not lead, we will only detonate.‘ Ano, tvoje generace má kontrarevolucionářství bohužel dáno, z naprosto pochopitelných historických důvodů.“ – Ještě že máme aspoň jednoho „sémiotického teroristu“ Lakatoše, neboť občanů Typltů kolem sebe vidím nepřeberně. Kdo tu vlastně pádí s duchem doby, kdo se veze na vlně mainstreamové ideologie, která veškeré ideologie odmítá?

Jenže doba skutečně žádá změnu – i angažovanosti. Snad už je načase odhodit zděděné formy i názory, přiznanou nápodobu, která v posledku působí značně uměle. Nebudeme se pak muset zbavovat trapnosti a třeba budeme mnohem trapnější. Revoluce totiž jistě může být i trapná, ale měla by být hlavně autentická.