Úvodní tematický text odmítá krutou shovívavost, se kterou oddělujeme filosofa a dílo od šílence a vraždy. Mlčení, k němuž Louise Althussera odsoudil jeho čin a které navzdory pravidlům „slušného chování“ porušil, odtrhuje člověka od jeho viny. Bez této dimenze by portrét nebyl kompletní.
Všeobecně se má za to, že filosofové nevraždí, tím méně že by vraždili své ženy. Filosofové nanejvýše páchají sebevraždu, tak jako Sókrates, Seneca nebo Walter Benjamin. Sebevražda je také na rozdíl od vraždy velkým filosofickým tématem od Platóna po dnešek. Vražda je zkrátka taková nefilosofická. Pak je tu ovšem Louis Althusser, jeden z nejvýznamnějších marxistických filosofů 20. století, který byl vrahem, a to právě vrahem vlastní ženy. Tuto vraždu Althusser, jenž trpěl celý život duševní chorobou, spáchal v nepříčetném stavu 16. listopadu roku 1980. Stal se vrahem, ale vrahem neodsouzeným, vrahem zbaveným odpovědnosti z důvodu „pomatenosti“, vrahem na dva roky internovaným v psychiatrické léčebně, vrahem bez soudního procesu – a tedy bez možnosti vypovídat před porotou. A přitom stále zůstával filosofem.
Subjekt v ideologii
Asi nejslavnější Althusserův článek je text Ideologie a ideologické státní aparáty (Idéologie et appareils idéologiques d’État, 1970). Autor v něm vychází z toho, že k tomu, aby se kapitalismus mohl reprodukovat, je nutná reprodukce jeho pracovních sil, tedy jednotlivců, podřízených vládnoucí ideologii. To nemůže zajistit ani sama ekonomická základna, ani represivní státní aparáty, tedy vláda, armáda, policie, vězení či soudy, založené primárně na násilí (byť třeba jen symbolickém). K reprodukci subjektu podřízeného ideologii jsou nutné právě ideologické státní aparáty: rodina, církev, politický a právní systém, média, kultura a vzdělávací instituce. Ideologie, kterou produkují, není jen „falešným vědomím“, které ovládaným zastírá pravou povahu věcí. Je praxí, jíž se tento stav věcí uskutečňuje a reprodukuje. Samotný subjekt se zrcadlí a uskutečňuje v ideologii. Protože se moc nad chováním lidí uskutečňuje skrze sociální praktiky, zvlášť význačné postavení mezi ideologickými státními aparáty má v rozvinutém kapitalismu dvojice škola – rodina. Právě škola je výsostným místem reprodukující se ideologie. Jejím prostřednictvím se nevštěpuje pouze „knowhow“ kapitalistického výrobního způsobu, ale také „pravidla slušného chování“.
Z toho vyplývá, že reprodukci výrobních vztahů v posledku zajišťuje nadstavba reprodukcí ideologie, která je, stejně jako nevědomí, věčná. To ale pro Althussera neznamená, že ideologie by existovala pouze ve formě idejí v myslích jednotlivců. Dvě jeho teze o ideologii jsou za prvé: „ideologie reprezentuje imaginární vztah jednotlivců k reálným podmínkám jejich existence“ a za druhé: „ideologie má materiální existenci“. První tezí se Althusser sice blíží klasickému marxistickému pojetí falešného vědomí, druhou ale zdůrazňuje, že ideologie se uskutečňuje jednáním konkrétních reálných těl v rámci konkrétních materiálních aparátů.
Šílená touha mluvit
Je více než pravděpodobné, že Althusserova teorie ideologických státních aparátů měla vliv na koncepci disciplinarizujících institucí, jež pochází od dalšího slavného francouzského filosofa a Althusserova žáka na École Normale Supérieure, Michela Foucaulta. V knize Dohlížet a trestat z roku 1975 Foucault mluví o tom, jak si disciplinarizující instituce (vězení, školy, kasárna, nemocnice, blázince) podmaňují naše jednání skrze ovládnutí našich těl. Z téhož období pochází také jeho krátký text Život lidí zlopověstných. Ten měl být původně předmluvou k antologii archivních záznamů o lidech „rozvášněných, pohoršlivých či hodných politování“ – většinou zločincích nebo šílencích, kteří se v jistém okamžiku střetli s mocí a jejichž zlopověstnost byla touto mocí zanesena do toho, co se nakonec stalo archivem. Tedy o lidech, jejichž hlas musel být „zardoušen“, již museli být umlčeni a vsazeni do káznice nebo blázince.
A právě takovým člověkem zlopověstným se stal Louis Althusser po tom, co zavraždil svou ženu. Nebo se za takového přinejmenším pokládal. Za člověka umlčeného, který chce promluvit. A protože dříve, než se stal vrahem a státem uznaným šílencem, byl filosofem, nakonec také promluvil. Jeho autobiografie Budoucnost je dlouhá, psaná na jaře 1985 a vydaná o sedm let později (v českém překladu Josefa Fulky vyšla v roce 2001), začíná slovy: „Lidem bude pravděpodobně připadat pohoršující, že se neodmlčuji po činu, kterého jsem se dopustil, a také po onom zastaveném vyšetřování v trestním řízení, jímž byl tento čin potrestán a které bylo, podle běžného vyjádření, nařízeno v můj prospěch. Kdybych ale tuto výsadu nebyl měl, byl bych musel vypovídat před soudem. A kdybych musel vypovídat, musel bych i odpovědět. Tato kniha je onou odpovědí, ke které bych byl jinak donucen. A žádám jedině, aby mi bylo poskytnuto právo na ni; ať je mi nyní dopřáno to, co tehdy mohlo být mou povinností.“
Althusser tomuto nároku učinit plnou výpověď dostává. Hned v první kapitole popisuje vraždu či spíše to, co si z onoho okamžiku zapamatoval. Když pak v následující kapitole vysvětluje, proč píše svoji knihu, říká: „Vlastně jsem byl zbaven jakékoliv možnosti volby a vtažen do úředního postupu, kterému jsem se nemohl vyhnout, jemuž jsem se mohl pouze podřídit.“ Mluví o utrpení, které je mu „souzeno prožívat do konce svých dnů“ či aspoň do doby, než bude veřejně vyslechnuto jeho vlastní svědectví. To, oč ve své autobiografii Louis Althusser žádá, není možnost se ospravedlnit. Je to něco daleko elementárnějšího a zároveň neuchopitelnějšího: možnost promluvit tam, kde se očekává mlčení.
Vidět, slyšet
Souvislost mezi osobností, charakterem a filosofickým dílem je tématem, jež se ve 20. století stalo významnějším než kdy dříve. Většinou byla tato otázka kladena ve spojitosti s politickým rozměrem, jenž se měl v díle některých filosofů více či méně zjevně prosazovat. Filosofie Martina Heideggera byla v souvislosti s jeho členstvím v NSDAP opakovaně zkoumána ve snaze dokázat či vyvrátit, zda je nebo není od počátku implicitně nacistická. Francouzští levicoví filosofové spojení svým dílem a veřejným působením s rokem 1968 byli zase Lucem Ferrym a Alainem Renautem v knize Myšlení 68 (La Pensée 68, 1985) označeni za proponenty totalitárního zla. A v poslední době se podobná obvinění, okořeněná navíc instinktivním antisemitismem a sympatiemi k fašismu, snesla na hlavu Slavoje Žižka.
To vše se ale velmi liší od případu Louise Althussera. Nehodlám zde tvrdit, že existuje nějaká souvislost mezi jeho myšlením a jeho duševní nemocí nebo vraždou, kterou spáchal. Chtěl bych ale předpokládat, že v jeho textech od onoho 16. listopadu 1980 zazníval najednou hlas filosofa i člověka zlopověstného. Můžeme se sice rozhodnout nezabývat se tím, že byl nejen filosofem, ale i vrahem, a nahlížet jeho texty jako součást nekonečné řeči stojící v prázdnu po „smrti autora“. Riskujeme tím ale, že tak znemožníme, aby zaznělo právě to, čeho se Althusser tak úpěnlivě dožadoval – totiž možnost promluvit i potom, co byl svým činem odsouzen k mlčení, kterému se nemohl a nechtěl podřídit. Jinak řečeno, riskujeme, že tam, kde ho nejprve umlčelo soudnictví a internace v psychiatrické léčebně (tedy represivní státní aparáty), jej budeme i poté, co se odhodlal promluvit, sami přecházet mlčením, aby bylo učiněno zadost pravidlům slušného chování (tedy ničemu jinému než ideologickým státním aparátům). Tato shovívavost, která oddělí filosofa a dílo od šílence a vraždy, aby zachovala jen prvního z nich, je krutou shovívavostí. Roztrhne celek člověka vedví, aby ho oddělila od jeho bolesti, utrpení a viny, a zabraňuje, aby se před námi při četbě jeho textů otevírala otázka, kdo vlastně mluví, koho k sobě necháváme promlouvat: zda jen filosofa, nebo i (budoucího, přítomného, minulého?) člověka zlopověstného.
Autor je publicista.