Marxističtější než Marx

Když na sklonku sedmdesátých let britský historik Edward Palmer Thompson psal svoji Bídu teorie (The Poverty of Theory, 1978), marxismus Louise Althussera a jeho četných následovníků jej iritoval jakožto projev arogance teorie, která si myslí, že dokáže zredukovat pohyb dějin na abstrahovaný „proces bez subjektu“. Tím na úrovni jednání popře význam individuální aktivity, konkrétních činů a subjektivity a na úrovni poznání pak význam jejich konkrétní historické analýzy.

Dějiny a skrytá ruka

Je příznačné, že formulace velké strukturalistické teorie si vypůjčuje své metafory z mechaniky a v důsledku toho samotné historické procesy chápe mechanicky a odlidštěně. Tak označuje například třídní boj za „motor dějin“ – právě proto, že jej pojímá jako pouhý ne­­osobní nástroj, který plní jistou funkci. Může být ale takto instrumentalistické uchopení historie ještě historií? Samotný Marx nicméně podle Thompsona, navzdory obecným představám, frázi o „motoru dějin“ nikdy nepoužil. Jakkoli je jeho dílo pokusem o analýzu struktury kapitalismu, Marx není antihistorický. Kritizuje politickou ekonomii právě za to, že její depolitizace ekonomických vztahů je zároveň jejich dehistorizací – zvěcňování ekonomických kategorií se stává zároveň jejich zvěčňováním.

Z tohoto pohledu strukturalistické čtení Marxe poskytuje dějinám „skrytou ruku“, která funguje paradoxně podobně jako neviditelná ruka liberálních ekonomů: na jednotlivých aktérech a jejich motivacích vlastně nezáleží, nadřazená struktura si je už srovná po svém (a podle nadřazeného poznání, jehož dosáhne elitní teoretik). Proto je tedy Althusser „marxističtější než Marx“, když ve svém výkladu škrtá historickou cestu k Marxovým teoretickým závěrům. Thompson Althusserovu inovativní práci s Marxem popisuje velmi ironicky: „Althusser jen vzácně umožní Marxovi mluvit: když už to udělá, nechá jej mluvit svým vlastním hlasem. Nebo, což se liší jen málo, Marxe produkuje; připraví scénu, nazkouší scénář, rozdělí role; a pak dovolí několik řádek, vhodných pro tu či onu scénu.“

Britský historik Althusserovi oplácí po svém – pasáží, v níž rozestaví několik okomentovaných citací z Bídy filosofie (Das Elend der Philosophie, 1847), Marxovy zničující polemiky s Pierrem­Josephem Proudhonem, kterého kritizuje mimo jiné za příliš obecné a teoretické nakládání s kategoriemi. Stačilo by jméno Proudhon vyměnit za Althusser, dodává Thompson.

Továrna na výrobu Teorie

Obecně formulovaná vševysvětlující teorie je historikovi podle Thompsona k ničemu: může poskytnout závěry buď příliš obecné, a tedy neužitečné, anebo zcela zkreslující. Obecné kategorie, které snad osvědčí teoretickou čistotu, totiž buď nepostihují určující rysy svých historických případů, anebo si, což je ještě horší, tyto rysy vypůjčí od jednoho partikulárního případu a násilně je zobecní pro všechny ostatní výskyty. Takové kategorie jsou neslučitelné s historickým poznáním, které je z definice prozatímní, omezené a argumentované proti pramenným dokladům. Jen proto ale, dodává Thompson, není o nic méně pravdivé.

Nedává tedy smysl konstruovat pojmy pro popis historie s teoretickou precizností jasné logické definice. I tak zdánlivě jasné pojmy jako „feudalismus“, „kapitalismus“ či „buržoa­zie“ jsou spíše „celými rodinami zvláštních případů, rodinami, které zahrnují adoptované sirotky i dědice typologických míšení. Historie nezná žádná pravidelná slovesa.“ Aby to bylo zcela jasné, Thompson ještě dodává, že „historie se neřídí pravidly“ a také není „továrnou na výrobu Velké Teorie (…) ani výrobní linkou na sériovou produkci menších teorií. Není ani gigantickou experimentální stanicí, v níž by byly ‚aplikovány‘, testovány‘ a ‚potvrzovány‘ teorie cizí výroby.“

Umí však jiné věci. V Thompsonových rukou se historická imaginace stává zničující zbraní, s níž názory svého oponenta polemicky historizuje. Strukturalistický přístup byl podle něj více než vědeckou teorií důsledkem určité dobové mentality, stejně jako dvě předchozí marxistické teorie. Pro ranou fázi marxismu byl, jak Thompson připomíná, charakteristický evolucionismus, u jehož kořenů je určitá interpretace darwinismu a Hegela a zároveň pokrokářská nálada doby – Thompson cituje Waltera Benjamina, že „nic nezkorumpovalo německou dělnickou třídu tak jako představa, že se hýbe s proudem“. S ruskou revolucí, velkou vlasteneckou válkou a dekolonizací přichází období patosu, heroismu, nadšení pro aktivitu, kterou rozhodně nelze vysvětlit z toho, že „směr dějin je na naší straně“ – v době občanské války, při blokádě Leningradu nebo v kubánské džungli se mohl jevit jako přesvědčivý spíše pravý opak. Nastává období voluntarismu, kdy si marxismus a emancipační boje nejlépe rozumějí s poezií, zejména v její romantické podobě (Milan Kundera by patrně řekl „lyrické“, podle Thompsona však pravý stalinismus poezii nenáviděl, byla charakteristická spíše pro danou epochu a její velké momenty než pro režim, který ji zneužil). Strukturalismus, jehož největším představitelem se stane Althusser, je podle Thompsona symptomatickým vyjádřením dalšího období – vzájemného šachu, v němž se drží dvě supervelmoci v období studené války, situace, kdy je „každý impuls k nezávislému pohybu vpřed v té či oné sféře vlivu (Maďarsko 1956, Praha 1968, Chile 1973) potlačen s brutalitou, která potvrzuje paradigma strukturní strnulosti“.

Tolik obecná historizace. Dále Thompson propojuje kritiku Althusserovy teorie s konkrétní kritikou nabubřelosti francouzské univerzitní inteligence a francouzského komunismu. „Víc než v kterékoli jiné evropské zemi uspěla ve Francii komunistická strana v zastrašování svých intelektuálů a v jejich neutralizaci pocitem buržoazní viny. Intelektuálové byli segregováni do svých ghett a podřízeni disciplíně stranického kléru. Trhlina mezi teorií a praxí, která to způsobila, našla své klasické vyjádření v althusserovském myšlení.“

Pomyslný oponent

Britský historik je ve svém díle polemicky citlivý také na Althusserův způsob psaní – jestliže celá jeho teorie odráží aroganci francouzského akademického prostředí, projevuje se to po­dle Thompsona i v jeho stylu, který je monologický a postrádá oponenta. Ten je u Althussera přítomen jen zřídkakdy, a pokud, tak se jím většinou stane „mladý Marx, Hegel, zralý Marx (za prázdná místa a nedůslednosti), nebohý starý Engels a Gramsci“, případně druhořadí intelektuálové z komunistických stran v roli fackovacích panáků a poučovaných žáčků. Až opožděně se Althusserovi stane tématem stalinismus, který kritizuje jako „posmrtnou odplatu Druhé internacionály“ a jako zvláštní fúzi marxistického dogmatismu a humanismu. Tím se Althusser podle Thompsona s jádrem stalinistického problému nejen míjí, ale rovněž mylně vnímá jako pokračování stalinismu to, co bylo ve skutečnosti bojovným heslem za odstranění jeho pozůstatků – v západní „nové levici“ i na ulicích Budapešti v roce 1956 či v „socialismu s lidskou tváří“ v Československu roku 1968. Právě tento marxistický humanismus a svobodomyslná levice, která se snaží uniknout logice studené války, představují podle Thompsona onoho „skrytého oponenta“ v Althusserových textech.

Zatímco pro Thompsona bylo potlačení maďarské revolty důvodem k definitivnímu rozchodu s komunistickou stranou, Althusser zůstal a stal se součástí pouze zdráhavé destalinizace. Thompson pak v ostře polemické formulaci rozumí jeho teoretickému humanismu jako snaze „rekonstruovat stalinismus na úrovni teorie“. Přes všechnu opožděnou verbální distanci od stalinismu Althusser nakonec jen reprodukuje myšlení, pro nějž je charakteristická neživotnost, strnulost – a také podceňování běžných lidí. Zvláště konsternován je Thompson konceptem ideologických státních aparátů, které jsou podle něj vystavěny na představě, že běžní lidé krom hrstky elitních intelektuálů nejsou schopni přemýšlet. Pokud Thompson přece jen v něčem shledává Althusserovu užitečnost, jsou to momenty, kdy se francouzský filosof může stát ukazatelem některých tendencí skutečně přítomných v marxismu i v Marxově díle samotném.

Strukturalismus na teoretické úrovni vede snadno k odlidštěnému a nedemokratickému jednání na úrovni politické praxe: jsou­li lidé jen manipulovanými nositeli výrobních vztahů, proč se zdržovat s tím, co si myslí, beztak je to jen účinek ideologické interpelace. Západní marxismus přitom nemůže z tohoto přístupu obviňovat pouze svého východního bratříčka: „Ať už frankfurtská škola nebo Althusser, oba kladou důraz na neodvratnou tíhu ideologických způsobů nadvlády, která zničí jakýkoli prostor pro iniciativu a tvořivost velkých mas lidu a proti níž může svobodně bojovat pouze elitní menšina intelektuálů.“ Proti takovému marxismu může naopak jako protilátka fungovat historie, která vyjde z marxismu, ale položí v něm důraz na konkrétní zkušenost, kulturu a dokonce i slovo, které je pro některé marxisty slovem spíše sprostým: morálku. Pro Thompsona je jedním z klíčových promeškaných setkání v dějinách marxismu nepochopení starého Engelse vůči utopickému vizionáři, libertariánskému komunistovi Williamu Morrisovi. Cesta k obnově levice jako ideové a politické síly podle britského historika nevede přes formulaci velkých teoretických modelů, ale přes empatickou a imaginativní historickou práci, v níž je teorie účastníkem i výsledkem neustálého dialogu.

Autor je politolog.