Podzemní proud materialismu setkání

Prší.

Nechť je tedy tato kniha především o obyčejném dešti.

Malebranche se divil, „proč prší na moře, na silnice a na písčiny“, když tato voda z nebes, která jinde zalévá zemědělské plodiny (a to je velmi dobré), nic nepřidá k vodám moře nebo se ztratí na cestách a plážích.

Nebudeme se zabývat tímto druhem deště, řízeným či neřízeným prozřetelností.

Tato kniha se naopak týká jiného deště, hlubokého tématu, které se táhne celými dějinami filosofie, proti kterému se v nich bojovalo a které začalo být potlačováno ihned poté, co bylo formulováno: „deště“ (Lucretius) Epikúrových atomů, jež paralelně padají prázdnem, „deště“ paralelismu nekonečných atributů u Spinozy a „deště“, který nacházíme ještě u mnoha dalších myslitelů: u Machiavelliho, Hobbese, Rousseaua, Marxe, Derridy – a také u Heideggera.

To je tedy první bod, na který – poodhalím­li hned na počátku svoji tezi – bych chtěl jasně poukázat: existence materialistické tradice, která byla v dějinách filosofie téměř zcela zneuznána, „materialismu“ (musíme mít nějaké slovo, jímž bychom ji mohli odlišit jako tendenci) deště, odchylky, setkání a uchycení. Všechny tyto pojmy dále rozvinu. Abychom si věc usnadnili, prozatím řekněme, že se jedná o materialismus setkání, tj. materialismus aleatorního, nahodilého, jenž je jakožto naprosto odlišný způsob myšlení protichůdný všem rozličným zaznamenaným materia­lismům, včetně toho, který je běžně připisován Marxovi, Engelsovi a Leninovi a který je – stejně jako všechen materialismus racio­nalistické tradice – materialismem nutnosti a teleologie, tj. přetvořenou a skrytou formou idealismu.

Skutečnost, že tento materialismus setkání byl filosofickou tradicí potlačen, ještě neznamená, že jí byl opomíjen: na to byl příliš nebezpečný. Byl tudíž již od počátku interpretován, potlačován a nakonec překroucen v idealismus svobody. Jestliže dojde k setkání Epikúrových atomů, které jako déšť padají paralelně prázdnem, je to proto, aby v odchylce, kterou způsobuje clinamen, byla odhalena existence lidské svobody i ve světě nutnosti. Předložení této zaujaté dezinterpretace samozřejmě dostačuje k tomu, aby předem znemožnilo jakoukoli jinou interpretaci oné potlačované tradice, kterou nazývám materia­lismem setkání. Počínaje touto dezinterpretací získávají idealistické interpretace navrch, což se týká nejen samotné clinamen, ale celého Lucretia, Machiavelliho, Spinozy a Hobbese, Rousseaua druhé Rozpravy, Marxe, a dokonce i Heideggera, nakolik se tohoto tématu dotkl. V těchto interpretacích vítězí určité pojetí filosofie a jejích dějin, které lze společně s Heideggerem pojmenovat jako západní, neboť určuje náš osud již od starých Řeků, a také jako logocentrické, protože ztotožňuje filosofii s funkcí Logu, jehož posláním je myslet předchůdnost Smyslu před veškerou skutečností.

Uvolnit tento materialismus setkání z jeho potlačení, odhalit – je­li to možné – jeho implikace pro filosofii i materialismus a rozpoznat jeho skryté účinky tam, kde působí utajeně – takový je úkol, který bych si chtěl vytknout.

Můžeme začít srovnáním, které překvapí – a to Epikúra a Heideggera.

Epikúros nám vysvětluje, že před vytvořením světa padalo nekonečné množství atomů paralelně prázdnem. A padají stále. Z toho vyplývá, že před vytvořením světa zde nebylo nic a zároveň že všechny prvky světa existovaly od věčnosti, tj. už tehdy, kdy žádný svět neexistoval. Rovněž z toho vyplývá, že před vytvořením světa neexistoval žádný Smysl – a ani žádná Příčina, Účel, Rozum či nerozum. Ne­předchůdnost Smyslu je základní Epikúrovou tezí, kterou se staví jak proti Platónovi, tak proti Aristotelovi. Náhle vstupuje na scénu clinamen. Nechávám na specialistech, aby rozhodli, kdo zavedl její pojem, jenž se vyskytuje u Lucretia, ale nenacházíme jej ve zlomcích Epikúrových. Sama skutečnost, že byla „zavedena“, svědčí o tom, že její pojem byl – byť jen jako výsledek úvahy – pro „logiku“ Epikúrových tezí nezbytný. Clinamen je nekonečně malá odchylka, „tak malá, jak je jen možné“, ke které dochází „neznámo kde, kdy a ani jak“ a která způsobuje, že se atom „odchýlí“ od svého kolmého pádu prázdnem, v jednom bodě téměř zanedbatelně naruší paralelismus, přivodí tak setkání se sousedním atomem, prostřednictvím dalších setkání hromadnou srážku a nakonec zrození světa, jenž je seskupením atomů řetězově vyvolaným první odchylkou a prvním setkáním.

Myšlenka, že počátek celého světa, tedy veškeré skutečnosti a veškerého smyslu, je způsoben odchylkou, že Odchylka, a nikoli Rozum nebo Příčina, je počátkem světa, nám dává představu o troufalosti Epikúrovy teze. Existovala v dějinách filosofie nějaká jiná filosofie, jež by se znovu přihlásila k tezi, že Odchylka byla prvotní, a nikoli odvozená? Je však třeba jít ještě dále. Aby odchylka způsobila setkání, z něhož se rodí svět, musí mít toto setkání trvalost; nesmí se jednat o „krátké setkání“, ale o setkání trvalé, které se tak stává základem veškeré skutečnosti, veškeré nutnosti, veškerého Smyslu a veškerého rozumu. Avšak setkání také trvalost mít nemusí, a pak žádný svět nevzniká. Navíc je zřejmé, že setkání nevytváří nic z reality světa, jenž není ničím více než seskupenými atomy, nýbrž propůjčuje skutečnost samotným atomům, jež by bez odchylky a setkání byly pouze abstraktními prvky, jimž by scházela soudržnost i existence. Dokonce lze tvrdit, že sama existence atomů není způsobena ničím jiným než odchylkou a setkáním, před nímž tyto atomy vedly jen přízračnou existenci.

To vše lze říct i jinými slovy. Svět může být nazván završeným faktem, v němž – jakmile je fakt završen – se ustavuje vláda Rozumu, Smyslu, Nutnosti a Účelu. Avšak toto završení faktu není ničím jiným než čirým účinkem nahodilosti, neboť závisí na aleatorním setkání atomů, ke kterému dochází díky odchylce způsobené clinamen. Před završením faktu, před světem, je zde pouze nezavršení faktu, ne­svět, který je pouze nereálnou existencí atomů.

Co se za těchto okolností děje s filosofií? Filosofie již přestává být výpovědí o Důvodu existence věcí a o jejich Původu, stává se teorií jejich nahodilosti a uznáním faktu – faktu nahodilosti, faktu, že nutnost je podřízena nahodilosti, a faktu forem, faktu, jenž „dává tvar“ účinkům setkání. Filosofie se stává pouhým konstatováním: došlo k setkání a k „sražení“ jednotlivých prvků (tak, jak říkáme, že se „srazilo“ mléko). Jakékoli tázání po Původu je zamítnuto a stejně tak i všechny velké filosofické otázky: „Proč je spíše něco než nic?“ „Jaký je původ světa?“ „Jaký je důvod existence světa?“ „Jaké je místo člověka v účelech světa?“ Atd. Opakuji: Která jiná filosofie v dějinách byla tak troufalá, že by zrekapitulovala uvedené teze?

Zmínil jsem se o Heideggerovi. Právě u něj nalézáme analogický myšlenkový pohyb, ačkoli zajisté není epikurejec či atomista. Je dobře známo, že odmítá jakékoli tázání po Původu i jakékoli tázání po Příčině a Účelu světa. Nacházíme však u něj celou řadu myšlenek rozvíjených okolo výrazu „es gibt“, „jest“, „tak je dáno“, které jsou blízké Epikúrově inspiraci. „Je svět a hmota, jsou lidé…“ Filosofie „es gibt“, „daného“, činí krátký proces se všemi klasickými otázkami po Původu atd., „otevírá“ pohled, který obnovuje jakousi trans­cendentální nahodilost světa, do nějž jsme „vrženi“, a smyslu světa, který odkazuje na otevírání bytí, na původní podnět bytí, jeho „úděl“, za nímž není co hledat či myslet. Svět je pro nás tedy „dar“, „fakt faktu“, jejž jsme si nevybrali a jenž se před námi „otevírá“ ve fakticitě své nahodilosti, ba dokonce i za touto fakticitou, v tom, co není jen pouhé konstatování, ale „bytí ve světě“, jež vládne nad jakýmkoli možným Smyslem. „Da­sein je pastýř bytí.“ Vše závisí na onom „da“. Jaký úkol zbývá filosofii? Znovu konstatování – avšak transcendentálním způsobem – onoho „es gibt“ a jeho předpokladů, anebo spíše jeho účinků v jejich nepřekročitelné „danosti“.

Jedná se ještě o materialismus? Tato otázka nedává příliš smysl, hovoříme­li o Heideg­gerovi, který se vědomě staví mimo velká rozdělení a pojmenování, jež jsou obvyklá v západní filosofii. Ale co Epikúrovy teze? Jsou ještě materialistické? Možná ano, nepochybně – ale pod podmínkou, že jsme skoncovali s tím pojetím materialismu, které z něj na základě společných otázek a pojmů činí jen odpověď na idealismus. Jestliže budeme nadále mluvit o materialismu setkání, pak jen z toho důvodu, že je to pohodlnější: je třeba mít na paměti, že zahrnuje i Heideggera a že tento materialismus setkání se vymyká klasickým kritériím jakéhokoli materialismu – a že přece jen potřebujeme nějaké slovo, jímž bychom věc označili.

Z francouzského originálu Louis Althusser: Le courant souterrain du matérialisme de la rencontre (in: Écrits philosophiques et politiques I, Stock/IMEC 1994) přeložil Pavel Siostrzonek.