Již od dětství, které jsem prožila v malé vesnici na jihu Slovinska v sedmdesátých letech, jsem byla obklopena lesy. Naše rodina „vlastnila“ lesy po celé generace, můj otec a sourozenci studovali lesnictví a moje babička byla ve vesnici známá svými bylinkářskými schopnostmi. Můj otec byl jedním z výzkumníků nedalekého pralesa Pečka, velmi zvláštní rezervace, ve které rostou majestátní jedle a buky. Lesy pro nás tehdy nebyly strašidelnými místy, kde se člověk může ztratit, nebo dokonce zemřít. V průběhu dějin lesy poskytovaly nepřeberné množství potravy a přírodních zdrojů: bobule, ořechy, houby, bukovou šťávu a také zvířata. Lesy byly vždy svého druhu útočištěm, a to jak pro lidi, tak pro ne­-lidi. Během druhé světové války lesy chránily jugoslávské partyzány, kteří bojovali za svobodu proti okupantům. Partyzáni v lesích stavěli nemocnice a školy, tiskli knihy, a dokonce organizovali umělecké produkce, protože jim lesy poskytovaly úkryt a utajení. Mezi lesy a partyzány panovala zvláštní soudružnost; není náhoda, že slavná partyzánská hymna začíná slovy: „Po lesích a horách / naší hrdé země / pochodují partyzánské oddíly / a šíří slávu boje!“

Asi před deseti lety, na místě od Slovinska velmi vzdáleném, strávila spisovatelka Arundhati Roy nějakou dobu „putováním se soudruhy“ (jak zní v překladu název její knihy Walking with the comrades, 2011) po hustých lesích regionu Dandakaranya ve střední Indii. Těmito soudruhy byla skupina domorodých rebelů pocházejících z kmenových komunit Gond, Halba a Muria, kteří bojovali proti státem podporovanému vykořisťování, včetně ničení lesů, půdy a vody. Roy popisuje, jak na tyto skupiny dolehla „institucionalizace bezpráví“ ze strany indického státu. Les Dandakaranya je již desítky let velmi konfliktním územím, protože hlad korporací po nerostných surovinách a dalších zdrojích nezná mezí. Kmenové komunity lesa Dandakaranya, stejně jako kmenové komunity Amazonie, jako jsou Kayapo, Arara­-Karo a mnoho dalších, deštné pralesy již dlouhou dobu brání. Mnoho domorodých obyvatel žijících v lesích má specifický vztah k ne­-lidskému životu v nich; často vůbec nerozlišují mezi lidmi a ne­-lidmi. Odlesňování pro ně znamená ztrátu nejen jejich domoviny, ale také zdroje znalostí. Komunity žijící v těsném sepětí s těmito lesy si uvědomují, že vykořisťováním lesních zdrojů se ničí nejen lidské životy, ale i veškerý ostatní život, který je na lese závislý.

Solidarita bez antropocentrismu

Lidé, kteří jsou úzce propojeni s ne­-lidským prostředím a vnímaví k ne­-lidskému životu, nemají potřebu teoretizovat o jakémkoli rozdělení mezi přírodou a kulturou. Ostatním pojem ne­-lidského života a myšlenka rovnocennějšího či spravedlivějšího vztahu k němu působí značné potíže. Nedávno se řada kritických hlasů zaměřila na způsob, jakým jsou ne­-lidé zahrnuti do diskusí o přírodě, ekologii a klimatických změnách. Tato kritika tvrdí, že mluvit za ne­-lidské bytosti je neproduktivní a že uvažování jejich jménem pouze podporuje stávající humanistické ideologie, které jiné druhy antropomorfizují a povyšují se nad ně. O způsobech, jakými jsou ne­-lidské „jiné bytosti“ reprezentovány, píše například kulturní teoretička Astrida Neimanis. Navrhuje „reprezentaci bez kolonizace“ a poukazuje na pochybné etické a politické postoje lidí, kteří se stavějí do role mluvčích ne­-lidských bytostí.

Jiní kritici tvrdí, že v současné politické situa­ci, kdy dochází k rozmachu fašismu, porušování lidských práv, novým válkám, vysídlování a migraci, není pro diskuse o ne­-lidském životě vhodná doba. Pandemie prý jasně ukázala, že lidstvo samo se ocitlo ve velkých potížích; možná by lidé měli nejprve vyřešit své vlastní problémy. Problémy lidí jsou však problémy ne­-lidí, a naopak.

Jak obyvatelé indických lesů Dandakaranya a mnoho dalších komunit žijících v blízkosti lesů vždy věděli, vše na planetě je propojeno a není možné od sebe oddělit rozmanité aspekty života – lidi od ne­-lidí, přírodu od kultury, objekt od subjektu, mysl od těla. Jako dítě jsem se učila, že každý druh, i ten nejmenší, má v lese své místo a lidé nemají právo tuto ekologickou rovnováhu narušovat. V lese ne­­existuje dobré ani špatné; vše je tam tak, jak má být, bez potřeby lidských zásahů. To platí zejména pro pralesy, tedy původní lesy. Dušan Mlinšek, lesní výzkumník ze Slovinska, hovořil v osmdesátých letech o „pravé podstatě lesa“. Podle něj lze tuto „pravou podstatu“ nejlépe pozorovat v pralese, ekologickém prostoru, který věčně roste v cyklických vzorcích, v nichž se proplétá život a smrt. V lesích zasažených lidskou činností nejsou tyto cykly tak viditelné, protože mrtvé stromy se odstraňují a vysazují se nové. V původním lese může mrtvý strom oplývat životem mnohem více než strom živý. Les není pouhým součtem jednotlivých stromů, je něčím víc: ekosystémem založeným na složitých, propletených vztazích mezi rostlinami, zvířaty, houbami, bakteriemi a dalšími organismy.

Musíme se od stromů a lesů učit. ­Musíme praktikovat politiku solidarity s ne­-lidmi. Samozřejmě, že při diskusi o ne­-lidech vždy narážíme na terminologické potíže a „solidarita“ v tomto kontextu může dokonce znít z politického hlediska problematicky. Tato solidarita však nepřichází „shora“; nejde o lítost, soucit nebo křesťanskou lásku. Jedná se spíše o solidaritu, která překračuje rasové, třídní, genderové a generační rozdíly, ale také hranici mezi lidmi a ne­-lidmi – solidaritu spočívající v „přítomnosti v jiném“. Jedním z příkladů této solidarity je nedávný mezidruhový etnografický výzkum, který lidem umožňuje představit si nové způsoby chápání ne­-lidí. Bez tohoto pochopení bude jediným společným základem pro lidi a ne­-lidi budoucnost planety bez nás.

Kdo je strom?

„Jsme unaveni stromem. Měli bychom přestat věřit ve stromy, kořeny i kořínky.“ Gilles De­­leuze a Félix Guattari napsali tyto řádky v knize Tisíc plošin (1980, česky 2011), v odstavci, podle nějž je dlouhodobě používaný model poznání hierarchický a podobný stromu. Tento model stál v kontrastu s jejich vlastním pojetím rhizomatického poznání. Stromy, alespoň jako filosofický konstrukt, nebyly něčím, co by Deleuze a Guattari chovali v přílišné úctě. Věřili, že stromy jsou ontologicky vertikální, a proto nemohou reprezentovat nehierarchické poznání.

Jiné poznání, o kterém mluvili – rhizomatické poznání –, se týkalo mezidruhových spojení, ale stále šlo o poznání vytvořené lidským druhem a pro lidský druh. Parafrázujeme­-li antropoložku Annu Tsing, právě toto je ve skutečnosti omezující, protože „nikdy nebudeme mít šanci stát se stromy“. Překlenout propast mezi druhy je však méně obtížné, než se může zdát. Mnoho nedávných výzkumů ukázalo, že stromy mají s lidskými i ne­-lidskými druhy společného mnohem více, než se dříve předpokládalo.

Vztah mezi přírodou a kulturou a jejich takzvané rozdělení bylo v průběhu dějin západního světa předmětem mnoha debat. Tyto nekonečné rozbory a dohady dokonce začaly být považovány za jakési „pojmové vězení“. V západní tradici má tento dualismus kořeny především v racionalismu osvícenství, kde je příroda považována za „jinou“ ve vztahu ke kultuře. Mnoho myslitelů v poslední době tento předpoklad zpochybňuje pomocí po­­jmů jako „transverzalita“ nebo „hybridita“ přírody a kultury. Donna Haraway ve svém pojetí „vytváření příbuzenství“ s více­-než­-lidským světem zohledňuje genderové a rasové aspekty dichotomie přírody a kultury. Astrida Neimanis píše o „ploché ontologii“, kde se příroda a kultura stávají jedním celkem, což je současně destabilizující i osvobozující.

Kdo má vlastně privilegium mluvit jménem přírody či přírod? Jaký je správný způsob „reprezentace“ toho, čemu říkáme „příroda“? Co, anebo kdo je strom?

Odpovědnost za zkázu

Paradox: aby lidé zachovali přírodu, musí ji chránit, což v mnoha případech znamená, že ji činí pro ostatní lidi nepřístupnou – často s rizikem sociální nespravedlnosti. Přírodní rezervace po celém světě jsou obvykle založeny na západních představách o respektování přírody. Tyto rezervace mohou mít pro místní obyvatele nepříznivé důsledky, jako je vysídlení, omezení přístupu ke zdrojům a v důsledku pak uvržení do chudoby. Zároveň je příroda ohrožena úplným zničením ze strany velkých korporací, jako jsou Rio Tinto, British Petroleum a Exxon Mobil, které přírodu považují za pouhý zdroj surovin. Lesy se nadále kácejí, nerostné suroviny se nadále těží a destruktivní praktiky, jako je monokulturní zemědělství, se nepřestávají rozšiřovat, což způsobuje další znečištění, vymírání rostlin a živočichů a chudobu a nemoci mezi lidmi. Nedávná zpráva Mezivládní vědecko­-politické platformy pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby (IPBES) dospěla k závěru, že lidé způsobují vyhynutí až jednoho milionu druhů rostlin a živočichů, což je tempo stokrát vyšší než průměrná míra vymírání za posledních deset milionů let.

V současné době je více než deset procent z osmdesáti tisíc známých druhů stromů v ohrožení. Za posledních sto let vyhynulo nejméně sedmdesát sedm druhů stromů a za posledních dvě stě padesát let vyhynulo přes šest set druhů rostlin. Míra vymírání je pětsetkrát vyšší než míra, kterou by rostliny mizely bez vlivu člověka. Bude­-li odlesňování pokračovat současným tempem, jen v amazonském deštném pralese pravděpodobně vyhyne více než polovina z patnácti tisíc druhů stromů.

Kdo je za tuto devastaci zodpovědný? Je to lidstvo jako celek, jehož stále rostoucí materiál­­ní potřeby jsou uspokojovány rozšiřováním kapitalistické výroby? Nebo za těžbu přírodních zdrojů nesou největší odpovědnost bohatí a mocní? Švédský akademik Andreas Malm tvrdí, že pokud chceme změnit současný trend vymírání a devastace, potřebujeme novou přírodní a ekologickou politiku – politiku antagonismu. Podle Malma uvažování o klimatických změnách z pohledu druhu vede pouze k paralýze. Má tím na mysli to, že hlavní proud narativu o ekologické devastaci, který automaticky přijímá kapitalistický způsob výroby, naznačuje, že za ničení života na planetě je rovným dílem zodpovědné celé lidstvo, zatímco ve skutečnosti jsou to ekonomické elity, které spotřebovávají zdaleka nejvíce zdrojů.

Slavoj Žižek podobně tvrdí, že ekologie je dnes jedním z hlavních ideologických bojišť. Píše, že příroda, se kterou se setkáváme, je vždy již zachycena v postavení antagonistickém vůči lidské práci. Naomi Klein se v knize Tím se všechno mění (2014, česky 2023) staví za to, aby se klimatická spravedlnost stala součástí sociální spravedlnosti. Tento krok může potenciálně změnit význam jak pojmu „sociální“, tak pojmu „spravedlnost“. Kapitalismus brání jakékoli smysluplné ekologické aktivitě jednoduše proto, že není zisková. Dokud budou diskuse o klimatických změnách přizpůsobovány zájmům kapitálu, k žádné významné změně nedojde.

Lesní internet

Mnohé lidské společnosti měly vždy ke stromům, rostlinám, zvířatům a dalším ne­-lidským příbuzným mimořádný vztah. Vezměme si například stromy – lidé na nich byli závislí nejen jako na zdroji přístřeší, paliva a potravy, ale také jako na léčivých prostředcích a zdroji duchovního naplnění. V mnoha kulturách po celém světě představují stromy důležitý aspekt společenského života; ve vesnicích po celé Africe projednávají stařešinové důležité záležitosti pod určitými stromy, například pod baobaby na Madagaskaru. Ještě donedávna ve Slovinsku symbolizovala lípa centrální prostor vesnických komunit. V tradiční japonské kultuře mají v kulturním životě dodnes důležitou roli duchové stromů neboli kodama (poprvé zmínění v kronice Kodžiki z 8. století) a posvátné stromy neboli šinboku. Nejenže jsou tyto stromy v Japonsku chráněny, ale znalost stromů, ve kterých kodama žijí, je pro mnoho komunit velmi důležitá a předává se z generace na generaci. Některé byly také prohlášeny za pomníky symbolizující významná místa, události, a dokonce i osoby.

Nelze říct, že by si stromy skutečně uvědomovaly tuto svou úlohu pomníku, kterou jim přiřkli lidé. Totéž platí i pro jiné lidské pojmy vztahující se ke stromům, jako jsou „dějiny“ – mají stromy i jiné dějiny kromě těch vytvořených člověkem? Čím jiným by takové dějiny mohly být než genetickými změnami, kterými stromy prošly od doby, kdy se před více než třemi sty miliony let objevil první druh prastromu Archaeopteris? Jisté je, že stromy nemají jasné rozdělení mezi životem a smrtí, mezi přítomností a budoucností, alespoň ne ve stejném smyslu, v jakém tyto pojmy chápou lidé.

Les je komplexní společenství, ve kterém stromy tvoří pouze část z velkého množství druhů. Na planetě existují různé druhy lesů, od původních pralesů po komerční lesy. Pralesy jsou velmi rozmanité a staré i mladé stromy různých výšek jsou v nich různorodě rozptýleny. Takové lesy jsou soběstačné, zatímco komerční lesy potřebují neustálou pomoc zvenčí.

Na rozdíl od lidí žijících v kapitalistickém systému nejsou stromy individualistické bytosti,
poháněné chamtivostí ke vzájemnému soupeření o prostor a zdroje. Plně vzrostlé stromy podporují mladé rostliny ve stinném podrostu, zatímco ty umírající poskytují zdroje pro živé stromy, ale také pro houby, bakterie, brouky, ptáky, medvědy a mnoho dalších druhů. Když jsou stromy v nebezpečí, například kvůli napadení hmyzem nebo chorobou, vysílají také varovné signály ostatním stromům v okolí. Stromy zjevně synchronizují své chování tak, aby byly všechny stejně úspěšné a rychlost fotosyntézy byla u všech stejná. Skupina vědců pracujících v jihozápadních Pyrenejích nedávno objevila vzájemně podpůrný vztah mezi různými druhy stromů, například mezi borovicemi a buky, u nichž zvýšení mezidruhové konkurence způsobuje omezení růstu obou druhů. Tito vědci také zaznamenali, že během extrémního sucha může sice počet jednotlivých stromů klesat, ale stromová společenství se dělí o zdroje tak, aby přežila.

Vědci si všimli, že je velmi obtížné rozlišit, co je vlastně součástí stromu a co ne, protože různé druhy se mezi sebou kříží více, než se původně předpokládalo. Stromy tvoří hybridní kolektivy, zahrnující podzemní sítě mykorhizních hub, které propojují stromy, kořeny a houby určitým druhem sebeorganizující se spolupráce. Tento komplexní celek byl pojmenován jako „wood wide web“ (lesní internet). Tyto sítě distribuují mezi stromy cukry, dusík a fosfor, přičemž některé z nich mohou být staré až 450 milionů let. Stromům, které mají k této síti přístup, se daří lépe; kupříkladu stromy propojené s mykorhizou mají vyšší míru přežití v suchých podmínkách. Přední lesní výzkumnice Suzanne Simard poukázala na to, že v těchto sítích jsou také stromy „střediskové“ nebo „mateřské“, které mohou být propojeny se stovkami dalších stromů. Díky spolupráci, která má přednost před zájmy jednotlivců, stromová společenství vzkvétají.

Příroda, která píše sama sebe

Lesní ekosystémy jsou již po staletí ovlivňovány obchodem a transoceánskými plavbami, a to prostřednictvím šíření takzvaných invazivních nebo vetřeleckých druhů. V po­­slední době se pro ekosystémy vytvořené prostřednictvím druhů, které migrují po celém světě, ztrácejí svá přirozená prostředí a přizpůsobují se novým, používá název „nová divočina“. Tuto ne­-lidskou migraci a její dopad na ekosystémy lze posuzovat několika způsoby. Kromě tradičních přístupů, které sledují škůdce a škodlivé organismy, podrobují je karanténě a napravují škody v původních lesích, existují i novější přístupy založené na jiných principech, jako je kritická environmentální etika. Obor environmentální etiky zkoumá vztahy mezi lidmi a přírodou, vnitřní hodnotu přírody a důsledky antropocentrismu – jinými slovy „etické rámce zdraví lesů“.

V kontextu environmentální etiky se často zmiňují tři etické rámce. „Biocentrismus“, který rozvinul Paul Taylor, je klasický přístup k řízení zdraví lesů založený na „úctě k přírodě“. Jedním z principů biocentrismu je „vyvarovat se omezování svobody jednotlivých organismů jednat a vyvíjet se svým vlastním způsobem“. Druhý rámec, nazývaný „propletená empatie“, se zabývá vztahem mezi parazity (škůdci, škodlivými organismy) a hostiteli (stromy) – mezi původci nemocí a nemocnými. Propletená empatie, jejíž autorkou je Lori Gruen, je experimentální přístup zaměřený na „pozornosti vůči prožívání blahobytu u jiného“, kde jsou lidé a ne­-lidé provázáni v rámci aktivního vztahu a kde by přerušení těchto vazeb znamenalo, že „naše životy by již neměly ­smysl“. „Vzkvétání“, třetí koncept, který je založený na práci Angely Kallhoff, vnímá rostliny jako „nositele morálního statusu díky jejich schopnosti vzkvétat“. Tento přístup se snaží přiznat nehumánním bytostem etický status, aniž by je antropomorfizoval.

Postkoloniální teoretik Dipesh Chakrabarty tvrdí, že život na této planetě zahrnuje také dějiny a činnosti mikrobiálních forem života, bakterií a virů, z nichž mnohé nejsou přátelské k lidské formě života. Zoonotické patogeny (jako SARS­-CoV­-2), které se šíří mezi lidmi, nejednají úmyslně, ale v reakci na narušení a zničení jejich přirozených ekosystémů. Jedním z hlavních důvodů virových epidemií v posledních letech je odlesňování (zejména tropických lesů), jež vede k tomu, že lidé přicházejí do kontaktu s „divokými“ zvířaty, která jsou nositeli patogenů. Ale i pojem „divoký“ je v tomto kontextu nesprávný; je to konstrukt lidských kolonizátorů, kteří věřili, že mají právo zabrat půdu původních obyvatel. Proto je tak důležité podporovat domorodé obyvatelstvo v obraně půdy a lesů. Kromě toho jsou stromy našimi spojenci v klimatické krizi; studie ukázaly, že lesy každoročně absorbují deset až patnáct procent celosvětových emisí uhlíku. Z tohoto důvodu lze jedenáct procent globálních emisí skleníkových plynů přičíst odlesňování a znehodnocování lesů. Logika je zde velmi jednoduchá: pokud budou zničeny lesy, dříve či později zmizí i veškerý život na planetě.

Jak se můžeme naučit lépe rozpoznávat „více­-než­-lidské“ způsoby života, aniž bychom antropomorfizovali ne­-lidský život? Jak můžeme praktikovat péči, svobodu, spravedlnost a rovnost ve vztahu k ne­-lidským bytostem? Jak můžeme aktivizovat široké spektrum lidí, které bude požadovat spravedlivější environmentální politiku?

Nikdy bychom neměli být unaveni stromy, jako se to stalo Deleuzovi a Guattarimu. Naopak, měli bychom stromy přijmout za své. Měli bychom se jich a přírody zastávat, „nejen navzdory nemožnosti tohoto úkolu, ale právě kvůli ní, byť je to vždy předem odsouzeno k neúspěchu“, jak píše Astrida Neimanis. Uvědomění si, že reprezentaci se nikdy nelze do­­opravdy vyhnout – můžeme pouze spekulovat o „přírodě, která píše sama sebe“ –, je klíčovou součástí porozumění ne­-lidským bytostem a našemu vztahu k nim.

Autorka je kurátorka Muzea moderního umění v Lublani.

Z anglického originálu Trees, more­-than­-human collectives, publikovaného v časopisu e­-flux (č. 119, červen 2021), přeložil Lubomír Rezek. Redakčně upraveno.