Represe místo transgrese

Málo filmařů dává svým dílem najevo nutkavou potřebu vypořádat se s vlastními démony tak zdrcujícím způsobem jako David Cronenberg. Natož v oblasti žánrového filmu. Jeho rané snímky se zabývají tématem typickým pro subžánr body­hororu: strachem z tělesných transformací, deformací či infekcí. V Cronenbergově podání jde však především o strach mysli z tělesnosti – z těla, které je něčím cizím, a přesto tak nebezpečně blízkým.

Obnažené motivy

V Cronenbergově tvorbě je fascinace biochemií a tělesnými modifikacemi takřka konstantou, méně často už diváci i kritici reflektují spojitost s psychologickou a psychoanalytickou rovinou. V raném ­snímku Mláďata (The Brood, 1979) přitom psychoanalýza vystupuje přímo jako ústřední téma a vskutku nepozorní jsou kritici, kteří míní, že se zde z této metody dělá pouhý zvrácený vtip. Typické cronenbergovské motivy represe vlastních pudů a téma tělesné i duševní normality a nestálosti jejích hranic tu odkazují právě k děsu z fyzična. Totéž platí i o posedlosti sexem a reprodukcí – ať už v podobě „sexuálních parazitů“ v Chvění (Shivers, 1975), gynekologických obskurit v Příliš dokonalé podobě (Dead Ringers, 1988) či „autoerotice“ v Crash (1996).

Nebezpečná metoda, natočená podle scénáře Christophera Hamptona, tak není odklonem obsedantního auteura do sfér divácky přístupné kinematografie, ale naopak návratem ke kořenům jeho tvorby a zároveň reflexí jejích základních motivů. Předchozí krimi filmy Dějiny násilí (A History of Violence, 2005) a Východní přísliby (Eastern Promises, 2007, recenze v A2 č. 5/2008), točené též dle cizích scénářů, sice byly v mnoha ohledech temnější či násilnější, jestliže se ale o těch několika Cronenbergem nenapsaných snímcích občas říká, že jsou „necronenbergovské“, o novince to ani v nejmenším neplatí. Nebezpečná metoda naopak obnažuje mnohé motivy dříve ukryté v metaforickém obrazu či žánrové nadsázce tím, že je přesouvá do reality. Zjednodušeně řečeno, jde o typický Cronenbergův film naruby. Ty nejsilnější věci se neodehrávají na úrovni masa, ale slov. Místo transgrese se tu důraz klade na represi. A z posedlých vědců, zdivočelých verzí hororových klišé, se tu stávají vážení badatelé.

Nejdůležitější tělní tekutina

Úvodnímu záběru nicméně dominuje v zá­­chvatu se zmítající tělo a takřka vykloubená vetřelčí čelist Keiry Knightleyové ve stísněném prostoru dostavníku. Scéna představuje doslova fyzický šok po titulkové sekvenci sestávající pouze z detailních záběrů na písmena na bílé stránce. Toto napětí masa a slov, těla a mysli prostupuje poté celým filmem. Úvod ještě patří viscerálnímu neklidu, vrcholná pnutí tohoto filmu se však neprojevují na povrchu, ale uvnitř, ne v tělesném, ale v psychickém. Obojí se sice jako vždy prolíná, ale důrazy jsou kladeny jinam. Téma intelektuál­ního trojúhelníku mezi Freudem, Jungem a jejich pacientkou a posléze žačkou Sabinou Spielreinovou neotevírá na rozdíl od předchozích děl problematiku prolamování hranic normality, ale „komplementární“ svízel s jejím ustanovováním. Přátelství a následný rozkol dvou myslí, které formovaly myšlení celého dvacátého století, nenačrtává pouze zrod moderní psychologie a myšlení vůbec. V pozadí střetu dvou světonázorů se společnými kořeny lze vyčíst také manifest Cronenbergova pohledu na svět.

Vizuální stylizace snímku akcentuje nezvykle harmonické scenerie, všudypřítomná zeleň a poklidné jízdy kamery na první pohled kontrastují s estetikou předchozí tvorby, v níž exteriéry zdaleka nedostávají takový prostor a povětšinou jde spíše o temná, pošmourná, deštěm prosáklá místa. Oproti starším snímkům, jakými jsou Mláďata, Příliš dokonalá podoba či Moucha (The Fly, 1986), kde voda jako metafora lůna působí znepokojujícím dojmem, zde naopak vystupuje na povrch voda ve své bezpečné podobě: jezero a hladina ochranitelsky objímají loďku s protagonisty, k čemuž na stvrzení idyly zní poklidná hudba Howarda Shorea. Jakmile však zápletka, inspirovaná hrou Christophera Hamptona The Talking Cure (2002) a knihou Johna Kerra Nebezpečná metoda (1993), dospěje k rozpadu Freudova a Jungova přátelství a na intenzitě nabývají také Jungovy rodinné i milostné problémy, začínají se vyjevovat trhliny. Jung nazírá Freudovu metodu jako postup, který ve skutečnosti neléčí, nevyhání démony, ale uvězňuje je uvnitř, Freud naopak nepřijímá nevědecké mystické aspekty, které čím dál více formují Jungovo myšlení.

V archetypálně vystavěném ­vyprávění, v němž nechybí figura otce (Freud) ani po­­kušitele (psychiatr Otto Gross), se ukazují rozrušení v nitru všech postav. Jung prochází z rodinného, klinického i sexuálního hlediska nestandardním vztahem se Spielreinovou a dospívá k závěru, že pouze zraněný lékař může skutečně léčit. K závěru, který podkopává představu nutnosti daných společenských i duševních norem. Podle filmového Junga i podle Cronenberga je třeba zajít za hranice, abychom pak mohli ony hranice určovat a zkoumat. Represe je v posledku přemožena transgresí. Jen se to neodehrává tak očividně a křiklavě na rovině tělesnosti. A jak dokládá závěrečná scéna, nejdůležitější tělní tekutinou jsou tu nakonec slzy.

Autor je filmový publicista.