Ekonomie podmanění

David Graeber je antropolog a zároveň aktivista hlásící se k „novému anarchismu“, oproštěnému od ideologické zátěže minulosti a zakotvenému především v praxi sociálních hnutí. K jeho publikacím patří výsledky terénního výzkumu mezi původními obyvateli Madagaskaru i etnografie přímých akcí alterglobalizačního hnutí. Nová kniha Debt. The First 5,000 Years (Dluh. Prvních pět tisíc let, 2011) s jeho předchozími tématy úzce souvisí – alterglobalizační hnutí se svým požadavkem na odpuštění dluhů chudým zemím vždy naráželo na přesvědčení, že „dluhy se musí platit“, a Graeber sám byl během svého pobytu na Madagaskaru svědkem doslova vražedných dopadů utlumení programů na léčbu malárie v důsledku úsporných opatření vnucených Mezinárodním měnovým fondem kvůli splácení dluhů. Tyto zkušenosti pro autora nicméně představují pouze odrazový můstek pro fascinující experiment – vykreslení dějin (nejen) západního světa z perspektivy ekonomického závazku.

Směna, nebo nadvláda?

Dluh není samozřejmé téma – ekonomii se nabízí kritizovat a je také mnohem častěji kritizována přes pojmy jako vlastnictví, práce a vykořisťování, pro politickou analýzu se nabízejí pojmy jako svoboda či násilí. V kontrastu s nimi se závazek splácet jeví jako koneckonců jednoznačný a neproblematický. Právě toto zdání je ale podezřelé.

Graeber ve své knize útočí na konvenční vysvětlení vzniku peněz, podle nějž na počátku byl směnný obchod, který byl funkční, ale neefektivní, a tak si vyžádal vytvoření vše­obecného a neutrálního média směny, na něž lze převádět všechny ostatní položky a které posléze umožnilo vznik úvěru a dluhu. Společnosti, které by fungovaly jako v naivních schematizacích z učebnic ekonomie, tedy v nichž by Josef měnil padesát králíků za Vilémovu krávu a trnul by, zda za padesátého prvního králíka nakoupí od Franty dva pecny chleba, se nikde nevyskytovala. V předpeněžních či nepeněžních společnostech jsou doloženy spíše různé podoby reciprocity a redistribuce. Směnný obchod existoval – ale převážně s cizinci, nebo zasazený do rituálů a mocenských vztahů. Právě ty ovšem ekonomie se svým modelem směny mezi rovnými jedinci ignoruje.

Mocenské vztahy jsou přitom historickým vysvětlením jejího zrodu. Graeber mění nastíněné pořadí – barvité obrázky směnného obchodu nejsou dávnou historickou minulostí, ale bezprostřední možností, barter se stává způsobem fungování poté, co peníze selžou a ztratí hodnotu (jak jsme mohli nedávno vidět v Argentině či v Rusku), nikoli před jejich zavedením. Naopak dluh vzniku peněz předchází – mocensky vynucené závazky vzniklé po rozbití předcházejících ekonomických struktur mají podobu dluhu, jejich převod na kvantifikující jednotku usnadňuje jejich přesnou kalkulaci a zároveň umožňuje s nimi manipulovat. Dluh znamená panství, v poslední instanci i otroctví, do nějž mohou být dlužníci věřiteli po velkou část dějin dluhu prodáni. Peníze jsou jeho vedlejším produktem, přičemž médium směny mělo často podobu, která mnohem přesněji upomínala na jejich mocenská zakotvení, například ve starém Irsku se hodnota věcí poměřovala vůči počtu děvčátek – otrokyň.

Odcizená ekonomika trhu dává smysl až tehdy, když první podoby organizovaného násilí v měřítku větším než kmen likvidují dosavadní struktury komunitní ekonomiky. To platí jak pro starověk, tak i pro vznik moderního kapitalismu, kde Graeber v tradici Karla Polanyiho a dalších vidí opět rozhodující vliv státu s jeho rozbíjením dosavadních ekonomických struktur. Logika kapitalismu je přitom logikou dluhu – nejenže papírové peníze představují v zásadě čisté stvrzenky o dluhu, ale i logika ekonomického růstu je zároveň logikou půjčování peněz na úrok, které dává smysl prouze za předpokladu, že se peníze během času zhodnotí a vytvoří více peněz. Kapitalismus, růst a dluh tedy nelze oddělit – a právě proto se kapitalismus může stát snadno strojem na virtualitu a nicotu. Je­li totiž zakotven v teoreticky neomezeném růstu, pak „neexistuje žádný důvod negenerovat úvěr – tedy budoucí peníze – nekonečně“.

Prvotní hřích, prvotní dluh

Dluh představoval přesvědčivý ideologický nástroj nadvlády, což odrážejí i jednotlivá náboženství – od indických véd až po judaismus a křesťanství. Na hlubší úrovni tím vyjadřují obecně lidskou situaci, neboť za to, kým je, vděčí lidský jedinec mnoha lidem, kteří zde byli před ním, kterým „dluží“ svůj jazyk, svou kulturu, svá gesta, své chování i svůj materiální svět. V různých dobách se různé ideologie pokusily tento dluh buď přenést na bohy mimo tento svět (oběti těmto bohům mají pak z jisté perspektivy charakter jakýchsi sakrálních úroků), nebo jej nárokovat pro konkrétní instituci či osobu z tohoto světa. Jako aktuální příklad takového přisvojení dluhu společností uvádí Graeber sovětskou argumentaci proti emigrantům – společnost je udělala tím, kým jsou, investovala do nich, proč by je nyní měla nechat odejít, aniž by svůj dluh vůči státu splatili? Neustálé a specifické „zadlužování se“ jakožto základní východisko lidství bylo vyvlastněno mocenskými institucemi či mocnými jednotlivci. Vznikly základy nám známé ekonomiky – nikoli jako soubor vztahů mezi lidmi a věcmi, ale jako soubor vztahů mezi lidmi, z nichž někteří se postupně stávají zároveň věcmi.

Otroctví se stalo součástí koloběhu dluhu – a vyvolávalo zuřivý odpor, mnohem více než třeba kastovní systémy nebo otroctví vzniklé zotročením válečných zajatců. Znevolňovalo totiž původně svobodné, ba rovné lidi – „věcí“, jak otroka definovalo římské právo, se mohl stát i dosud svobodný občan, často v zásadě nahodilým zásahem ekonomické štěstěny.

Dějiny odporu

Odpor k dluhům byl součástí rozličných kultur. Už starý Sumer znal cyklická zrušení dluhu, ta se stala jako „milostivá léta“ rovněž součástí starozákonního židovství. Křesťanství lze číst jako anihilaci dluhu boží milostí, která nabádá k následování – pokud Bůh svou obětí zrušil prvotní hřích člověka a vykoupil tak jeho prapůvodní dluh, bylo by pošlapáním této oběti, kdyby člověk uvrhoval do neštěstí své bližní vymáháním jejich nezměrně menších dluhů. „Odpusť nám naše dluhy, jakož i my odpouštíme našim dlužníkům,“ modlí se ve skutečnosti křesťané ve své nejdůležitější modlitbě.

Dluh se ovšem nestal jen předmětem náboženských úvah, ale především politického boje. Příklad řecké Megary, kde se k moci dostalo hnutí, které zrušilo dluhy, je jen vrcholem. Po velkou část starověku představovaly dluhy politikum, jejich rušení a zničení záznamů o nich patřilo spolu s přerozdělením půdy mezi klíčové požadavky hnutí chudých. Je vzpomínka na tato hnutí pouhým odkazem k barbarským a archaickým dobám? Graeber je jiného názoru – podle něj by „staří Řekové jistě považovali rozdíl mezi otrokem a zadluženým námezdním pracujícím při nejlepším za právnický detail“. Navíc, navzdory názorům mnohých, není vůbec nutné, aby byl kapitalismus spojen se svobodnou pracovní silou, jak nám připomínají staletí dobrého soužití kapitalismu s otrokářstvím i jeho nynější partnerství s řadou diktatur.

Zahoďte Tomáše Sedláčka

Kniha Davida Graebera je odpovědí na krizi – svou hloubkou i kritičností může být nicméně dobrou protiváhou rychlokvašeným „ekonomickým bestsellerům“. Pokud se chceme dozvědět něco skutečně podstatného o tom, co dělá ekonomická představivost se společností, je třeba zahodit Sedláčkovu Ekonomii dobra a zla s jejím vyprávěním, že za krizi a dluh může nenasytnost společnosti po zbytečné spotřebě. Tohle použití kritiky konzumu ve službách ideologie škrtů je až komicky slepé k tomu, že společnost není jednotná a Sedláčkem popsaný „příliš velký spotřební večírek na úkor dluhu“ se jí netýkal jako celku, ba naopak, její značné části během „večírku“ chudly. Pozornosti pak snadno unikne i to, že za růstem není jen domnělá zpovykanost, nýbrž že růst je naopak nutně produkován systémem založeným na konkurenci (pokud někdo přestane růst, neznamená to, že je dobrovolně skromný a může zůstat na dosavadní úrovni, ale jednoduše prohraje závod a vypadne z kola ven). Přes všechno své frikulínství dokáže bývalý ­Havlův ­poradce nakonec jen opakovat konvenční moudro: „Dluhy je třeba splatit, a to dříve, než nás zasáhne krize další a nalezne nás nepoučené a rozmazlené.“

Spolu se Sedláčkovou knihou zahoďme i představu, že nám o ekonomii něco zajímavého nutně řeknou ekonomové, i kdyby tuto představu nakrásně chtěli vzbuzovat nezávaznými procházkami za hranicemi svého oboru. Tam, kde Sedláček říká banality a kazatelské moralismy, před nás Graeber klade zajímavé otázky: Žijeme opravdu ve světě, kde se „dluhy mají platit“, anebo spíše ve světě, kde musejí platit pouze někteří dlužníci některé dluhy některým věřitelům? Jak uniknout základní tendenci oné srostlice kapitalismu, růstu a dluhu, která dokáže samu sebe reprodukovat až do konečného sebezničení? Je opravdu žádoucí a reálné vybojovat „milostivé léto“ pro všechny státní i spotřebitelské dluhy a začít znovu, jak Graeber navrhuje v závěru své knihy? A z jiného soudku: Co si v kontextu znevolňujících účinků zadlužení myslet o státu, který chce celé své vysokoškolské populaci nasadit okovy dluhu?

Autor je politolog.