Chvályhodné selhání

V posledních letech stále se rozrůstající knihovnička české komiksologické literatury dlouho postrádala svazek věnovaný domácím počátkům této umělecké formy. Pozornosti se dosud dostávalo spíše tvorbě z druhé poloviny 20. století, snad i proto, že početné zástupy nostalgických pamětníků časopisu ABC přece jen nakladateli poskytují větší komerční jistotu. Dlouho očekávaná práce Heleny Diesing Český komiks 01. poloviny 20. století je prvním vykročením do této oblasti, jež byla dosud mapována spíše jen selektivně, v studiích a článcích tištěných příležitostně v odborném tisku, nejvíce ale prostřednictvím fanouškovských, především ke komiksové komunitě zacílených publikací.

Kapitoly z donucení

Název knihy přislibuje přehledové dějinné zpracování, sama autorka ale takové vyznění v úvodu problematizuje, když svou práci označuje za dílčí sondu, nikoli za „vyčerpávající přehled“. Strukturace celého svazku, rozdělení do chronologicky a tematicky, případně autorsko­monograficky koncipovaných kapitol přesto zřetelně vypovídá o ambicích knihy takový formativní přehled nabídnout. Na první pohled tak skutečně činí, detailnější čtení ale rychle odhalí mezery ve zvoleném přístupu.

Kapitoly věnované Ondřeji Sekorovi, Josefu Ladovi či Pepině Rejholcové Františka Voborského bezpochyby patří k nejlepším textům, které česká komiksová historiografie dosud nabídla. Přehledně a zasvěceně zachycují specifika a vývojové proměny v tvorbě uvedených autorů, jejichž díla přínosně kontextua­lizují. Přínosné je rovněž autorčino pozorné zaměření na přísně vzato mimotextové jevy s komiksovými díly související – například na jejich využití v reklamě, vazby s jinomediální popkulturou či symbiózu s merchandisingem. Autorkou pociťovaná „potřeba úplnosti“ ale bohužel zapříčinila, že kromě těchto kvalitně badatelsky podložených i textově zpracovaných oddílů publikace obsahuje i kapitoly naprosto nepovedené a nedostačující. Nejslavnějšímu českému komiksu první poloviny 20. století, Foglarovým a Fischerovým Rychlým šípům je tak věnován jen letmý nástin o čtyřech stranách textu. Helena Diesing nejenže nenabízí výraznější nové čtení první a druhé etapy seriálu, ale opomíjí i většinu existující sekundární literatury, jež by mohla vykreslovaný obraz edukativně­dobrodružné série obohatit či prohloubit. Ještě horší péče se v knize dostalo Punťovi. Nejrozsáhlejší domácí kreslený seriál určený nejmenším dětem z let 1934 až 1942, který přinesl stovky pokračování a dlouho vycházel i samostatně v rámci stejnojmenného časopisu, je zde trestuhodně odbyt na zhruba půl straně textu. Autorka se navíc při popisu Punťových příběhů zaměřuje téměř výhradně na výše zmiňované mimokomiksové ­vazby (mýdlo s Punťou či hostování Shirley Temple v seriálu), tedy souvislosti jistě zajímavé, ale chybějící popis vlastní podoby seriálu rozhodně nevynahrazující.

V takovýchto „kapitolách z donucení“ se odkrývají i některé slabiny autorčina nedůsledného bádání. Autorku publikace, které zřejmě nechybějí ambice odborné práce, při psaní oddílu věnovaného časopisu Kopřivy například nenapadlo podívat se do Lexikonu české literatury, kdo že je to onen jí neznámý Foltýn (tedy publicista a satirik Josef Stivín­Foltýn, redaktor Kopřiv z let 1909 až 1913). Své školácké opomenutí odkrývá směšnotrapným komentářem: „Bližší údaje se nepodařilo zjistit; autor však není totožný s brněnským abstraktním malířem Františkem Foltýnem.“ Jsou to možná drobnosti, něco však vypovídají o limitách předkládaného výkladu.

Detailnější promyšlení by si jistě zaslouži­­lo i užité pojmosloví: hovořit o seriálu z ro­­ku 1936 jako o „grafické novele“ je bez bližšího vysvětlení nevhodné, ne­li terminologicky anachronní. Autorčina definice stripu jako „pruhu“ složeného z obrazových panelů vyjadřujících děj a zpravidla otiskovaného periodicky také vyvolává spíše otázky, už proto, že opomíjí nezřídka se realizující žánrotvornou funkci stripu, který může nabývat i celostránkové podoby (tzv. sundays), a poněkud neuváženě zesiluje jeho dějovou platnost, jež bývá leckdy naopak spíše potlačována směrem k situač­nímu gagu.

Knížka k prohlížení

Řadě čtenářů budou uvedené nedostatky jistě lhostejné, bohatým ilustračním doprovodem totiž posuzovaná kniha dostojí i požadavkům na výpravnou publikaci toho typu, jemuž se v angloamerickém prostředí půvabně říká coffee­table book. Samotný přetisk po dekády neviděných a netištěných komiksů je jistě nemalým pozitivem. Výběr užitého obrazového materiálu a především způsob jeho tiskové přípravy ale provázejí velké pochybnosti.

Těžko soudit, co autorku vedlo při rozhodování, které komiksy přetisknout v dílčím náhledu a kdy zvolit relativní úplnost. Častý problém komiksologických publikací tohoto typu, totiž nadužívání matoucích panelových výřezů, zde naštěstí není tak výrazný, ústrojně totiž byly upřednostněny přetisky celých stran či epizodických stripů. Obtížnější je pochopit, proč jsou některé komiksy (Bedříšek a Voříšek) či proto­komiksy (Quidonova cesta na zotavenou) zařazeny v úplnosti, zatímco jiné reprezentuje třeba jen jediná ukázka. Takto vzniklý nepoměr jako by zrcadlil potíže textové složky publikace: těžko totiž domýšlet důvody motivované jinak než autorčinými osobními preferencemi.

Výstřižkový archiv

Severoameričtí, ale i evropští či japonští vydavatelé začali důkladněji prozkoumávat historii komiksového média v průběhu posledních patnácti let. Kriticky připravené edice komiksů z první poloviny 20. století s sebou samozřejmě přinesly i do té doby tolik neřešené otázky: Jak vydávat primární materiál, který byl původně lacině tištěn na nekvalitním papíru? Jak reflektovat, odčinit či přiznat žloutnutí papíru a kolísající kvalitu barev? Konkrétní přístupy se liší počin od počinu, snad nikdo ale k obrazové reprodukci klasických komiksů nepřistoupil tak „radikálně“ jako Štěpán Malovec. Ten totiž při přípravách posuzovaného svazku na jakékoli čištění rezignoval a komiksy přetiskuje tak, jak je autorka „nalezla“, leckdy tedy velmi nekvalitně, namnoze s prosvítajícím textem rubové strany novin. Je jistě možné obhajovat takové rozhodnutí argumenty o „skutečné povaze“ materiálu (takhle nekvalitně ty komiksy vycházely, takto v těch novinách vypadaly), stejně tak se ale můžeme domnívat, že se zde lenost a fušerství vydává za programové gesto. Asi žádného soudného nakladatele by nenapadlo jen tak publikovat literární text se všemi původními tiskovými chybami, i to sebediplomatičtější vydání taková neautorská opomenutí buď opravuje, nebo aspoň detailně komentuje. Čtenář se pak právem může cítit podvedený. Spíše než knihu si totiž pořídil komentovaný výstřižkový archiv.

A ještě jednu poznámku ke grafické úpravě: tisknout poznámky pod čarou tak, že jsou otočené o devadesát stupňů, je na první pohled možná pěkný nápad, ale o kvalitách designéra zrovna nesvědčí. Ignoruje totiž naprosto základní potřeby čtenáře, jehož nutí rozměrným svazkem neustále otáčet.

Kniha Heleny Diesing možná chtěla být od obého trochu: toužila se stát pěkným reprezentativním svazkem na prohlížení i důsledným odborným zmapováním českých komiksových dějin. K obojímu měla dobře nakročeno, ani v jednom případě ale vinou mnohých opomenutí daleko nedošla.

Autor je bohemista, komiksem se zabývá v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.