editorial

tímto číslem se zapojujeme do týdne neklidu, který nyní probíhá na univerzitách. Tento boj má smysl a každý by měl vědět, na které straně barikády stát. Nemůžeme ale čekat snadný příběh o zlém, hloupém ministrovi a uvědomělých studentech, kteří bojují za dobro a svobodu. Už v úvodním komentáři Lukáše Rychetského, který odhaluje původ nefunkčnosti našeho studentského hnutí, zazní otázka, zda přílišná – jakkoli třeba strategická – opatrnost není v posledku kontraproduktivní. Také Matěj Metelec na základě známých protestů během Máje 68 poukazuje na schizofrenii demonstrujících, z nichž mnozí „volili ony vládní strany, jež měly vstup privátního sektoru do vysokého školství v programu“. Neměly by protesty nakonec větší váhu, kdyby byly, řečeno slovy Václava Klause, „demonstranty zapalovány tisíce aut a demolovány stovky výloh obchodů“? Obecnější pohled na téma najdete v eseji Michaela Hausera. Z netematických textů věnujte pozornost básni na protější stránce, v níž Vít Kremlička úspěšně přesazuje starokorejskou poezii do tlející prsti dneška, nebo rozhovoru s Janem Kellerem, který vyzývá: „Netvrďme našim dětem, že Nečas s Kalouskem a Johnem jim zajistí skrze soukromé fondy v zahraničních rukou klidné stáří. Takové garanty si ani ti nejzlobivější haranti nezaslouží.“ Buďme realisté, chtějme nemožné!