Existují různé způsoby, jak ovlivňovat dění. Někdo je neustále v jeho středu, jiný se snaží, aby se záda, jež nastavuje ostatním, stala metaforou. Judy Nylon a Little Annie, hudebnice spojující rock s avantgardou, hudbu ovlivňovaly zpovzdálí. Nikdy se neocitly v centru pozornosti, o to více stop však zanechaly.
Při nicotném brouzdání internetovou sítí se občas podaří zaškobrtnout o průrvy, které člověka odvedou do dosud neprobádaných oblastí. Video Dateline Miami od Judy Nylon, v němž se po celou dobu objevuje pouze obal desky Pal Judy, zve svůdností zvukové stopy k hlubšímu průzkumu. Najednou nás zajímá kontext. Jméno, které jsme nikdy neslyšeli, i když se považujeme za zběhlé v labyrintu popkultury, nás nutí k hledání odpovědí na nevyřčené otázky.
První, na co narazíme, je spojení Judy Nylon s Brianem Enem v období po jeho roztržkách s Bryanem Ferrym v Roxy Music. Začíná být jasné, jakou stopu tenhle femininní dotek v krajině popu zanechal. Je ji ovšem obtížné rekonstruovat. Enovi nechtěně napomohla k vynalezení ambientu, když mu za deštivého večera pouštěla nahrávku z 18. století, na níž se proplétaly jemné tóny harfy. Vynalezla novou cutup techniku, kterou realizovala ve skladbě R.A.F.: spojení diska, zpravodajského záznamu a telefonického rozhovoru o únosu letadla v Mogadišu. Z rodné Ameriky se v sedmdesátých letech přesunula do Londýna, kde začala dělat to, co jí šlo vždy nejlíp. Bez narcistické sebeprezentace a sklonů k egomanii zde ovlivňovala směřování jiné hudby.
Vystopovat kontext
Zmíněná sólová deska Pal Judy pochází z roku 1982. Zpěvačka album nahrála s dubovým producentem Adrianem Sherwoodem, který se proslavil remixováním „bílých“ superstars, například Primal Scream, Sinéad O’Connor nebo Depeche Mode, a spoluprací s reggae ikonou Lee Scratch Perrym. Na Pal Judy neobvyklým způsobem prorůstá melancholickointelektuální pop Laurie Anderson s hudebními strategiemi dubu – snahou prohloubit zvuk a samplingem na jeho povrchu vytvořit trhané textury. Rodí se podmanivý paradox mezi hudebním podkladem propadajícím se do hloubky a efemérním hlasem Judy Nylon, jenž se vznáší nad propastí jako neviditelná lávka a nabádá k dalšímu a jinému poslechu.
Pokračujeme pozpátku k anarchopunkovému projektu Snatch z konce sedmdesátých let, který Judy Nylon tvořila spolu s Patti Palladin (později známou spoluprací s Johnnym Thundersem). Už tady můžeme tušit předobraz pro ni typického přístupu, způsob, jak předcházet dějinným změnám a zároveň se nikdy nenechat chytit do jejich vleku. Snatch byla jednou z prvních kapel, jejichž podomácku vyrobené nahrávky šířily étos DIY. Celé toto hnutí nakonec zbytnělo až v aktivitách labelu Crass Records, který se stal hybnou silou anglického anarchopunku a vnesl do jeho kontextu přímé akce, ochranu práv zvířat nebo environmentalismus. Tedy bytostně etické a konstruktivní projekty, jež byly nihilistickým počátkům punku cizí a v jistých obměnách se dodnes drží na hardcoreové scéně.
Jiná tvář skrývání
Od Judy Nylon a Crass Records pak vede cesta k další ženě, jejíž tvorba stála vždy trochu v ústraní. Tři různá jména, Annie Anxiety, Little Annie nebo Annie Bandez, slouží jako proměnlivé masky, v nichž se od začátku osmdesátých let proplétá okrajem hudební scény. Začínala s Annie and the Asexuals v newyorském klubu Max’s Kansas City. Roku 1980 se o jejich vystoupení nadšeně zmiňoval Frank Zappa v interview pro časopis Songwriter: „Byla to performance plná bolesti – jejich show byla výsostně osobní a zmatená.“ Přesunula se do Velké Británie, kde nazpívala první sedmipalec Barbed Wire Halo (1981) s anarchickou hudební koláží Pennyho Rimbauda z anarchopunkové skupiny Crass. Následovalo už méně excentrické album Soul Possession z roku 1984, pozůstatky mozaikovité výstřednosti se vtěsnaly do písničkových forem. V osmdesátých letech se přidružila k britské radikálně experimentální postindustriální scéně. Mihla se na kultovní desce Current 93 Nature Unveiled a později se objevila také ve skladbě Things Happen na albu Love’s Secret Domain dua Coil.
Pod jménem Little Annie natočila několik nahrávek, ale větší odezvy se dočkalo až album Songs from the Coalmine Canary z roku 2006, na němž spolupracoval i světoznámý androgyn Antony Hegarty. Annie Anxiety se až do této chvíle pokaždé jen nenápadně vlnila na pozadí velkých mužských soubojů a gest, přesto její specifický vokál vždy spolehlivě poutal pozornost.
Obě umělkyně jsou jako pozitiv a negativ. Jedna stojí neustále ve skrytu, aby zasahovala do mužského hudebního spektáklu, přítomnost druhé je dobře cítit, jenomže prostor je vždy tak vyplněn jinými, že se zapomínáme ptát na jméno.