Když píši, nemyslím

Jsem chronicky líný. Každá záminka je mi dobrá, abych nemusel pracovat.

W. G.

Překladatelka Helena Stachová vybrala a přeložila texty, které původně vyšly v stejnojmenném, ovšem trojsvazkovém souboru Varia, vydaném v roce 2004. Výsledkem českého, ani ne dvousetstránkového výboru z polské předlohy je formálně poněkud nesourodá koláž polemik, anketních odpovědí, rozhovorů, otevřených dopisů, rozhovorů a dalších převážně publicistických fragmentů.

Český výbor Varií sleduje podobný cíl jako polská trojsvazková edice: „Představit Gombrowiczovu celoživotní reflexi podstaty a smyslu umělecké tvorby.“ Vznikající dojem fragmentárnosti přitom nevyplývá z formy textů, která naopak zcela dle očekávání představuje stěžejní jednotící prvek, ale ze způsobu uspořádání. Jako by se počítalo se čtenářem již dávno Gombrowiczem „podšitým“. Ediční poznámky pouze „evidují bibliografická data jednotlivých textů“, což spočívá prostě jen v odkazech ke stránkám polských Varií. Povaha textů by si ovšem zasloužila mnohem poctivější a podrobnější poznámkový aparát, neboť například neznalost kontextu polské emigrantské literatury může zaskočit i lecjakého „ferdydurkistu“. Čtenář Gombrowiczem dosud „nepodšitý“ a „neferdydurkizovaný“ se bude v této torzovité příručce polemik a estetických manifestů nejspíše trochu ztrácet.

Rozepře s kánonem

Zřejmě jediná možnost, jak si užít čtení, je hodit podobné akademické nároky za hlavu, respektive pod nohy, nastražit ucho ferdydurkovskému nožnímu smíchu a počítat s tím, že na konci z nás budou v lepším případě troubové (Ferdydurke), v tom horším oběšenci v křoví (Kosmos). Ostatně sám Gombrowicz říká: „Jsem cholerik, mé knihy je třeba číst s vášní.“ Kompozici svazku drží pohromadě dialogický text nazvaný Forma a rituál, jenž vznikl na základě rozhovorů pro italskou televizi v listopadu 1968 a dubnu 1969, krátce před spisovatelovou smrtí. Do tohoto rozhovoru, jímž se výbor otevírá a uzavírá, jsou vloženy zbývající disputace, dopisy, kréda, glosy. Většina textů má dialogický ráz, přitom ovšem – až na výjimky, jakou je Disputace s Bruno Schulzem – chybí explicitní přítomnost druhého hlasu. Zato se zintenzivňuje orální charakter textů. Gombrowicz nepíše, ale mluví. A tím, že výbor akcentuje texty polemické, nemluví, ale spíše řve: obviňuje, hádá se, dráždí, pochechtává se, odporuje si, cholericky nadává, ale také káže a štká. Jako by byl onen absentující hlas adresátů epištol či původců polemických podnětů (ovšem: hlas absentující leckdy čistě z prozaických důvodů, jako jsou neznalost kontextu či nepřítomnost poznámkového aparátu) zcela přirozeně obsazen opět Gombrowiczem, vedoucím deníkový dialog s „krutým partnerem“ – jak to v souvislosti s deníkovým diskursem pojmenoval ­Elias Canetti.

Tento vnitřní konflikt prostupuje všemi tématy, ať se jedná o obsedantně opakovaný konflikt mezi formou a nezralostí (spějeme k zralosti­formě, ale láká nás mládí) nebo o problém vyhnanství a emigrace či vracející se reflexe povahy psaní. Dojem neustálých návratů téhož může být částečně zapříčiněn výběrem překládaných textů, ale na druhé straně sám Gombrowicz hovoří v rámcovém rozhovoru o rituálním, ba dokonce liturgickém aspektu svých textů, o sklonu k mytologizaci, jíž dosahuje vytrvalým opakováním určitých prvků. Ustavičně tak polemizuje s představou určitého literárního či osobního kánonu. Na jedné straně by rád „Goetha konfrontoval s jeho tetou nebo lýtkem – rád bych s pomocí lýtka zničil vaše velebné spisovatelské tváře!“, na straně druhé lituje, že z umělecké kuchyně „prchly veliké krvavé, báječně chutnající bifteky jako Goethe a Beethoven“, a vyzývá k návratu k velkým osobnostem minulosti coby „aristokratům formy“.

Gombrowicz zmiňuje své kanonické autory (Dostojevskij, Thomas Mann, Jarry, Montaigne, Pascal), ale reflexe téhož autora může zahrnovat naprosto rozdílná stanoviska: Nietzscheho jednou obdivuje pro objev absolutní krajnosti a nespoutané hrdosti, jindy jeho filosofii shledává falešnou, vyřvanou a idiotskou. Zatímco Borgesovy povídky „jsou skvělé“, v přednáškách prý předvádí pouze nudu a pseudoerudici. Podobným způsobem se hádá i se soudobými filosofickými diskursy, především s existencialismem a strukturalismem. „Byl jsem prvním strukturalistou,“ deklamuje (mimochodem hlasem podobným nietzschovské teatralitě, jíž se tolik vysmívá), ale okamžitě dodává, že formu/strukturu nehledá v kultuře, nýbrž v mezilidských vztazích, v bezprostřední zkušenosti. „Foucaultovy pravdy zůstávají jen do chvíle, než ho začnou bolet zuby.“ Bolest patří k dalším repetitivním motivům. „Vesmír se mi jeví jako něco úplně černého a prázdného, kde jedinou reálnou věcí je to, co budí utrpení.“ Strukturalismu vyčítá, že neuznává bolest jako fakt, existencialismu, že ji vnímá měšťácky a akademicky.

Jako dítě, které čůrá pod stromem

„A teď bych Vám, když dovolíte, rád něco pošeptal do ucha, něco hrůzostrašného – bolest – v den, kdy Bolest sestoupí do vašich smyslů, stanou se vaše struktury… obtížnějšími… bolestnějšími… Je třeba bát se formy.“ Věda podle Gombrowicze do literatury nepatří, protože člověka abstrahuje na objekt – což míří především k podobě soudobé francouzské literatury existencialismu a nového románu. Je třeba citlivosti, bolesti, křiku, poezie a krásy. „Spisovatel nepíše talentem, ale sebou – mohu říct bez přehánění, že jsem se ,obětoval literatuře‘. Pro mne není literatura otázkou kariéry a eventuálních pomníků, nýbrž snahou vydat ze sebe maximální hodnotu, jaké jsem schopen.“ (Ach, to kafkovské pomrkávání! A to navzdory tomu, že význam Kafkových textů „se realizuje v prázdnu, jsou nedostupné a studené, protože byly napsány vkleče, s myšlenkou nikoli na čtenáře, nýbrž na Umění či jinou abstrakci“. Pouze další z četných paradoxů!). Gombrowicz zdůrazňuje, že každé umění se rodí z rozkladu, otírá se o porážku a ponížení, že každý umělec musí být emigrantem, jenž v sobě nosí chorobu, a že umělecký proces vnímání je důsledkem fyzických a mravních defektů. Zkrátka „umělec je podezřelý a nebezpečný týpek“.

Gombrowicz se pře sám se sebou: „Cítím se dobře, jen když mluvím o sobě.“ Nejkrutější spor vede zřejmě o smyslu a podstatě psaní. „Ráno vstanu, vypiji kávu, a protože se hrozně nudím, usednu k tomuhle psacímu stolu a dám se do psaní – píšu a píšu, až to nakonec dá nějaký výsledek. (…) Píšu jako dítě, které čůrá pod stromem – dělám to proto, abych si ulevil.“ Takto okázale demonstrovaná privátnost a autonomnost literatury, psané spontánně pro vlastní úlevu a potěšení daleko od čtenářů i kritiků, zdůrazňuje elementární existenciální situaci umělecké tvorby, jež spočívá jednak ve zmiňované bolesti, jednak – a to především – v samotě: „Když na ulici vidím umělce, přejdu na druhý chodník, protože umělec by měl být sám.“ Krajnost, jíž člověk vzdoruje formě zralých, kategorických soudů a jednoznačných pravd a dostává se tam, „kde se slovo stává ostrým“, vyžaduje samotu.

Rady pana Gombrowicze

Deklarovaná intimita je však také fackou představě o nutnosti společenské angažovanosti spisovatele, dosud spočívající na středoevropské literatuře. Czeslaw Miłosz nebo Adam Michnik píší o jhu exilových a samizdatových spisovatelů, jejichž literatura musela zaujmout místo sociologických výzkumů a politické debaty. Gombrowicz, od roku 1939 žijící v emigraci, ale i přesto se považující za spisovatele polského, podobnou funkci literatury důsledně odmítá. Literatura musí být bytostně intimní, a přesto revoluční, musí bojovat proti existujícímu světu a hledat nová řešení. „Angažovanost je věc velice důležitá, ale musí být chápána jinak. Je jí zapotřebí k tomu, aby se člověk mohl zúčastnit konferencí a psát do novin – takovou angažovanost beru. Jenže literatura je něco jiného, ta má své specifické teritorium, kde se pracuje dlouhodobě. Nelze se poddávat vlivům aktuální skutečnosti, které za deset let nebudou mít nejmenší význam. Píši tedy literaturu privátní, vyjadřuji svůj svět, nikoli jako spisovatel, ale jako pan Gombrowicz.“

Vrchol absurdity neurotického revolucionáře, jenž sám sebe charakterizuje jako „odpůrce všech diskusí, které zabírají v novinách a kulturních časopisech tolik místa a v nichž se kladou otázky a mluví se o tom, co je umění nebo čím by být mělo“, a jenž sám ve Variích promlouvá zásadně tímto způsobem, představuje závěrečná Předsmrtná rada. Pomyslný kšaft sice předjímá vyznání lásky k umírněnosti, přitom však vyzývá k revoluci: „Buďte nafoukaní, arogantní, nepříjemní! Hodila by se i značná dávka anarchie a absolutní ne­­úcty. Buďte stejně tak jemnocitní, narcističtí, přecitlivělí, egocentričtí a sobečtí. A také je vhodné ochořet několika vleklými nemocemi najednou… vězte, že vaší výživou má být špína, choroba, hřích a anarchie.“ Jak ukazují Gombrowiczovy výkřiky, zapomenutá síla literární polemiky nespočívá v konstruktivní kritice nebo v korektní dialektické argumentaci, ale v destrukci a provokaci.