Dění v Egyptě po svržení prezidenta Mubáraka v lednu 2011 je s napětím sledováno v Izraeli, kde rostou obavy ze zhoršení vzájemných vztahů či dokonce z přímé konfrontace. Tyto obavy potvrzuje novinář Ramzí Barúd v článku nazvaném Přišel čas promluvit si o Camp Davidu, uveřejněném 16. července v názorové rubrice egyptského deníku al-Ahrám. Autor předpokládá, že i přes ujištění nově zvoleného prezidenta Mursího, podle kterého Egypt bude dodržovat své mezinárodní závazky a dohody, dojde dříve či později k vyhrocení vzájemných sporů. První problém spočívá dle autora článku v tom, že Mursí ani jiní vrcholní politici včetně představitelů vojenské junty nemohou údajně odolávat tlaku lidí, kteří stále ještě v revolučním nadšení touží po obnovení egyptské svrchovanosti v mezinárodních vztazích. Nezáleží prý na tom, zda moc v Egyptě bude pod kontrolou armády, liberálů či islamistů, tužbu Egypťanů po spravedlivém uspořádání vztahů v regionu a obnovení mocenské pozice země nebude možné eliminovat ani ignorovat. Druhý problém představuje podle Ramzího Barúda skutečnost, že Mursího prohlášení není nijak závazné ani jednoznačné. V projevu, který přednesl 29. června na náměstí Tahrír, totiž uvedl, že se „zasadí o obnovení svobodné vůle Egypta v mezinárodních vztazích a zruší jeho podřízení jakékoli cizí moci“. Autor článku pak dodává, že Mursího příslib zachování závazků a dohod není v případě mírové dohody Egypta s Izraelem v Camp Davidu roku 1978 relevantní. Nejednalo se totiž o dohodu, kterou by egyptský lid a jeho představitelé podepsali ze svobodné vůle, nýbrž byla vnucena diktátorovi Sadatovi ze strany Izraele a Spojených států. Autor pro úplnost dodává, že Izrael dohodu ihned proradně zneužil k napadení Libanonu. Dohoda v Camp Davidu tak byla vždy pouze soukromou smlouvou, navíc nerovnou, mezi Sadatem a jeho izraelskými a americkými partnery a byla držena při životě za cenu obrovských sum vyplácených egyptskému polovojenskému režimu z kapes amerických daňových poplatníků. Izraelci a Američané nyní mylně doufají, že vojenská junta se v Káhiře fakticky udrží u moci a spolupráce na bázi dohody z Camp Davidu bude pokračovat. Přitom by si jak v Jeruzalémě, tak ve Washingtonu měli uvědomit, že junta si nebude moci dovolit v tomto podřízeném postavení setrvávat, a svůj přístup vůči Egyptu i arabsko-izraelskému problému změnit. Jinak se otevřené konfrontaci nebude možné vyhnout.
Ziád Ghusn v úvodníku syrských prorežimních novin Tišrín vysvětlil dva hlavní důvody mezinárodního komplotu proti stávající syrské vládě. V textu z 1. července nazvaném Mezi politikou a ekonomikou tvrdí, že snahy Ameriky a jejích spojenců o odstranění prezidenta Asada mají primárně politické důvody. Amerika v Sýrii dlouhodobě spatřovala výraznou překážku prosazování své zahraniční politiky. Již George W. Bush údajně přiznal, že „změnu chování syrské vlády“ považuje za důležitou prioritu. Američané věří, že zkrocením Sýrie by se usnadnilo řešení některých dlouhodobých problémů, jako je kupříkladu íránský jaderný program. Zcela zásadním cílem je však pro Washington prosazení řešení palestinsko-izraelského konfliktu podle jeho vlastních představ. To by ovšem obnášelo jednoznačné vítězství sionismu a konec palestinské rezistence na okupovaných územích. Přitom však existuje i nová silná ekonomická motivace pro svržení syrského režimu, která se bezprostředně netýká ani tak Ameriky, jako spíše jejích spojenců v Perském zálivu. Z nich nejzuřivěji podporuje syrské teroristy Katar, který hledá nové exportní příležitosti pro svůj zemní plyn, přičemž by rád konkuroval Rusku v dodávkách do Evropy. Doslova v cestě mu však stojí Sýrie, přes kterou by musely vést trasy případných plynovodů. Katar se snaží dosáhnout svého za každou cenu a pomocí vražd, chaosu a terorismu se pokouší nastolit v Sýrii takovou situaci, která bude vyhovovat jeho ekonomickým plánům, tvrdí Ziád Ghusn.
Nad vztahem mezi Spojenými státy a současnou egyptskou juntou se zamýšlí Ímád ad-dín Adíb ve své poznámce s názvem Generálové a turbany?, uveřejněné dne 28. června v deníku aš-Šark al-awsat. Podle něj se během uplynulých šesti desetiletí v americké blízkovýchodní politice ustanovilo paradigma, v němž vztah mezi Washingtonem a spřátelenými arabskými státy ztělesňovala úzká spolupráce s vojenskými či polovojenskými režimy a jejich bezpečnostními složkami. Začátek tohoto období je podle autora vymezen úzkou součinností mezi americkým vojenským přidělencem v Káhiře a egyptskými vojenskými spiklenci, kteří v roce 1952 svrhli tamní monarchii a nastolili vojenskou vládu. Spojené státy totiž za studené války padesátých let potřebovali na Blízkém východě zaplnit mocenské vakuum vzniklé odchodem dvou koloniálních mocností Francie a Velké Británie. Spolupráce s vojenskými režimy se po úspěšné egyptské zkušenosti stala jedním z pilířů amerického vlivu v oblasti. Ono paradigma podle Ímáda ad-dína Adíba stále do značné míry platí. Po 11. září 2001 se však údajně začaly objevovat náznaky jeho možného přehodnocení. Zatímco do té doby se americká zahraniční politika spoléhala na generály a jejich tanky při potlačování vlivu islamistů, v posledních letech se zdá, že by se právě populární islamistická hnutí mohla stát spojencem proti generálům. Tato změna uvažování zřejmě vysvětluje současný zdánlivě paradoxní přístup Washingtonu k Egyptu a dalším arabským zemím. Zároveň je podle autora velmi pravděpodobně předzvěstí zásadního přehodnocení americké zahraniční politiky na Blízkém východě.