Pod dlažbou je pláž

Studenti protestují proti vládě. To není nic nového. Je to dokonce jedna z konstant 20. sto­­letí. Víme, jaký význam se studentským revoltám přisuzuje v domácím kontextu. Bezpochyby nejslavnějším momentem studentské vzpoury na Západě je pak Máj 68. Z dnešního pohledu lze o myšlenkách a činech, jež ho provázely, spolu s filosofem Slavojem Žižkem konstatovat, že jen umožnily zrod dnešního rozbujelého, hedonistického a ­konzumem posedlého kapitalismu. Případně, že – řečeno ­Lacanovými slovy – studenti tehdy vzývali příchod nového Pána. Takový soud je ale přece jen poněkud nespravedlivý a ex post až příliš snadný. Pochopení studentského hnutí šedesátých let musí být podmíněno vhledem do dobové situace, nikoli jen přehlédnutím výsledků. Hnutí, jež se symbolicky označuje spojením „Máj 68“, mělo nepochybně emancipační potenciál a úmysl ho realizovat. A v lecčem také uspělo – připomeňme aspoň: boj za práva černého obyvatelstva USA, rozvoj feminismu, práva gayů nebo zrod „zelené“ politiky. Nebylo toho tak úplně málo. Dnes, po více než dvaceti letech, se zdá, že se protesty studentů proti těm, kdo jim vládnou, vracejí i do České republiky. Co uvidíme, nastavíme­li jim zrcadlo jejich nejslavnějších předchůdců, událostí Máje 68?

Rámce 68

Odpor, jenž vzklíčil v studentském hnutí šedesátých let v západním světě, měl mnoho jmenovatelů společných všem zemím, v nichž propukl. Patřilo k nim odmítání třídních nerovností, rasismu a kolonialismu, obavy ze závodů ve zbrojení a blízkosti nukleárního holocaustu, boj proti válce ve Vietnamu, touha nastolit spravedlivější společnost, stejně jako nedůvěra k tradičním politickým strukturám a hierarchiím, ty rétoricky revoluční nevyjímaje.

Existovala však i jistá národní specifika charakterizující konkrétní podoby, jež to které hnutí přijalo. V rámci nutného zjednodušení nastiňme jako paradigmatické tři z nich. Tu první představuje Německo. Jeho specifikem byla nevyřešená nacistická minulost, obava, že personální kontinuita umožněná polovičatou denacifikací povede i ke kontinuitě ideové (například průmyslník Hanns­Martin Schleyer, zavražděný RAF v roce 1977, byl bývalým důstojníkem SS, který sloužil i v Praze, odkud uprchl s počátkem Pražského povstání). Tuto obavu ještě zesilovaly autoritářský přístup německé vlády a legislativa, ale také přítomnost amerických základen v době eskalujícího vietnamského konfliktu. Druhým případem jsou USA, kde boj za občanská práva černého obyvatelstva a desegregaci organicky prorostl do protestů proti stále vzrůstajícímu angažmá ve válce ve Vietnamu. A tím třetím je Francie. Právě zde protesty dosáhly skutečně masových měřítek, dalece překročily univerzitní půdu a vyvrcholily generální stávkou, které se zúčastnilo 10 milionů pracujících, a také úprkem úřadujícího prezidenta, generála de Gaulla k vojenským posádkám umístěným v Německu.

Vše ale začalo na univerzitě v Nanterre jako lokální protest proti politické kontrole financování škol a reformě vzdělávání, která měla vysoké školství směřovat více k „přípravě kariéry“. Až na Sorbonně vedené disciplinární řízení proti osmi studentům a policejní zásah proti demonstraci na jejich podporu mobilizovaly dosud mlčící většinu studentstva. Ta se zaktivizovala a obsadila Latinskou čtvrť, kde studenti začali spontánně stavět barikády. Po brutálním policejním zásahu, který jejich okupaci ukončil, se k vysokoškolákům začínají připojovat demonstrující dělníci a vše vrcholí sérií stávek uskutečněných živelně, bez výzev odborových centrál.

Ač celý májový pohyb začal jako záležitost výsostně spjatá s univerzitním prostředím a bojem za svobodu univerzit, nezastavil se na jejich hranicích a byl doveden až k masovému celonárodnímu hnutí. K okamžiku, kdy se zdálo, že skutečná změna je na dosah.

Tady a teď

Francouzští studenti, kteří započali svůj protest bojem za nezávislost univerzit, chtěli změnit systém a na chvíli to vypadalo, že se jim to může i podařit. Co však chtějí současní čeští studenti protestující proti vládě a její reformě vysokého školství?

Je vcelku jasné, co chce akademický establishment, pedagogové a univerzitní hodnostáři: uhájit stavovské zájmy, zachovat své výsady, tedy možnost fungovat dál tak, jak jsou zvyklí. Ale studenti? Hájí nezávislost vědy? Hájí své vlastní zájmy – tedy právo neplatit? Objevili v sobě náhle ducha revolty? Ano, to bezesporu, entuziasmus z revolty tu určitě je. Ovšem dost omezený. Vždyť paradoxně právě studenti – možná ne jejich mluvčí, ale mnozí z těch, kteří demonstrují nebo protesty podporují – volili ony vládní strany, jež měly vstup privátního sektoru do vysokého školství v programu. Setkáváme se tak s jedním z příkladů pravého „kapitalismu a schizofrenie“. I proto zatím protesty připomínají bouři ve sklenici vody, při níž protestující úzkostlivě dbají na to, aby se voda nepřelila ze sklenice akademického prostředí ven. A přitom právě tento vnějšek je místem, kde se bude rozhodovat i o budoucnosti vysokých škol. Proč totiž vyjímat z působení volného trhu, který je „tou pravou svobodou“, zrovna vysoké školy? Proč vyjímat z tržních vztahů zrovna vzdělání? A jak by vůbec bylo možné, aktualizujeme­li známou Robespierrovu otázku, „chtít kapitalismus bez kapitalismu“?

Účastníci protestů na akademické půdě si patrně ne zcela uvědomují, že vysoké školy nelze z „reformní“ politiky současné vlády vyjmout. Odpovědí není: „Dělejte si reformy, dobře, ale nás nechte více méně být.“ Zachovat školství nedotčené privatizací a liberalizací, která bude působit všude kolem, je nemožné. Lze buď odmítnout současný vládní kurs jako celek, anebo jej přijmout, protože co se nedá současné vládě upřít, je koherentnost v její snaze po privatizaci a komodifikaci toho, co bylo dříve nazýváno „veřejnou službou“. Bezplatné vzdělání, které má být právě vzděláváním, a nikoli jen kursem konkurenceschopnosti či taktickou výhodou na trhu práce, se ocitá ve stejné pozici jako zdravotnictví nebo důchodový či sociální systém. Jde tedy o ideologii a o politická rozhodnutí, která se týkají celé společnosti, nikoli o „dobrý manažerský tah“. Co chtějí dnešní studenti?

Být realisty

Máj 68 svůj boj prohrál, ale jím zburcovaný emancipační potenciál přinejmenším v dílčích oblastech dál působil. V roce 1968 studenti věřili, že alternativa ke kapitalismu je možná, a měli za to, že mají představu, jak by měla vypadat. Dnes stojíme na prahu poznání o nutnosti takové alternativy, ale pociťujeme bolestný nedostatek ponětí, jaká alternativa by to měla být (uvědomují si toto vysokoškoláci?). Jedním z hesel pařížského Máje 68 bylo: „Pod dlažbou je pláž.“ K dědictví roku 1968 patří i to, že v nás toto heslo už nerozechvívá nic, co by nás mohlo otevřít alteritě. Opravdu je to tak jednoduché? Ale jiné heslo onoho, na každý pád významného roku se stává patrně aktuálnějším než kdy dřív. To heslo zní: „Buďme realisté – chtějme nemožné!“

Otázkou tedy je, zda studenti chtějí do tohoto realismu vykročit, nebo pouze neobtěžováni snít Masku rudé smrti na akademické půdě.

Autor je publicista.