Punk podle šablony

Kniha novináře a hudebníka Alexe Švamberka No Future! s podtitulem Kapitoly o britském punku je pokračováním autorovy starší práce, „kapitol o americkém hardcore a punku“, nazvané Nenech se zas oblbnout (2006) a shrnující rozhovory se stárnoucími legendami Iggy Popem, Johnem Calem, Jello Biaf­rou, Henrym Rollinsem, jehož muskulatura ozdobila obálku, a členy skupin Fugazi, Misfits, D. O. A., Sick Of It All, Agnostic Front, U. S. Bombs a dalších. Také nová kniha – či spíše jen druhý svazek souboru – shrnuje příležitostné rozhovory, které Švamberk s hudebníky v průběhu let vedl a z nichž některé vznikly již na počátku devadesátých let, často na Antifestu.

Pro tuzemského fanouška žánru se jedná o povinnou četbu. Co nám asi povědí někteří z přeživších členů Sex Pistols, Exploited, ­Clash, UK Subs, Sham 69, Stranglers, Discharge, Conflict, Toy Dolls, Vice Squad, Subhumans, Adicts, Vibrators, Siouxsie and the Banshees? V jakém stavu se po letech nacházejí či nacházeli protagonisté klasického punkového kánonu? V knize však hovoří také členové skupin Napalm Death, Scorn a Chumbawamba (rozhovor se zpěvačkou Alicí Nutterovou si autor vypůjčil od Josefa Rauvolfa, s trumpetistkou Jude Abbotovou pohovořil sám).

Průměrný anglický punker

Těžko říct, jak byly v průběhu let rozhovory stříhány a upravovány a zda je Švamberk vedl již s cílem sestavit z nich knihu, jisté ale je, že kapelám pokládá víceméně tytéž otázky. Jeho snahou, zdá se, bylo postihnout „ducha“ punku a nezabřednout do příliš insiderských podrobností. Díky tomu ale kniha působí tak trochu jako anketa a při čtení od začátku do konce neskýtá nijak strhující zážitek. Každý rozhovor je uveden krátkým úvodem s biografickými údaji a důležitými personálními změnami v kapele. Uměl bych si představit ještě třeba seznam nahrávek doporučených k poslechu, nic takového ale v knize není.

Poněkud monotónní podobnost jednotlivých rozhovorů však není jen nedostatkem. V jistém ohledu působí minimalisticky a vytváří zajímavý efekt, jemuž coby milovník Cesty slepých ptáků Ludvíka Součka pracovně říkám „průměrný rakouský voják“. Oč jde? Když je v druhém díle Součkovy trilogie (pseudoreportáže o tom, jak český chirurg MUDr. Kameník dobude Mars a koho tam najde), tedy v románu Runa Rider, potřeba získat zřetelný snímek kanálů na povrchu rudé planety, fotografka prostě nacvaká spoustu fotek a pak je zvětšuje jednu přes druhou. K postupu ji prý inspiroval právě pokus C&K úřadů zjistit, jak vypadá průměrný rakouský voják: byla pořízena série snímků různých (nebo v zásadě identických?) vojáků a z nich vznikl výsledný obraz.

Něco podobného se podařilo Alexu Švamberkovi. Z jeho knihy se dozvídáme, jak vypadá průměrný anglický punkrocker. Je dělnického původu, nadává na Thatcherovou i Blaira, přibližně na přelomu tisíciletí udělal comeback, desky si vydává sám a kouká skrz prsty na Malcolma McLarena, protože v hudbě mu nejde o peníze, na jejichž nedostatek vskutku příliš nežehrá. Pokud jste toho názoru, že punkeři jsou podle šablony jeden jako druhý zevnitř i zvenčí, kniha vám to beze zbytku potvrdí.

Stovka revivalů

Možná smutným paradoxem je, že několik zpovídaných cituje výrok Sex Pistols o tom, že chtějí, aby vznikla další stovka punkových kapel, protože sám zpívat není totéž co poslouchat a až při participaci si to člověk řádně užije. Někdo pak výrok interpretuje tak, že Pistols stáli o výbuch kreativity, nikoli o to, aby vznikla stovka jejich revivalů. Z knihy se ale zdá, že – aspoň co se ideové náplně punku týče – vznikla právě ta stovka revivalů.

Švamberk na sebe i čtenáře totiž, patrně nevědomky, nalíčil past: jak už bylo řečeno, jeho kniha se co do obsahu rozhovorů nepouští do insiderského prohrabávání detailů historie, nesoustředí se ani na vnitřní život a myšlenkové pochody zpovídaných. Učíst takovou porci jako vejce vejci podobných rozprav a hledat v nich jemné nuance tedy dokáže pouze oddaný fanoušek. Rozdíly mezi výroky jednotlivých hudebníků budou totiž zřetelnější jen čtenáři, který zná tvorbu všech v knize zpovídaných muzikantů a ví i o jejich osobních či již historizovaných eskapádách. Takto se od proudu myšlenek většiny zpovídaných odlišují pouze ti nejslavnější, především John Lydon, a ti, kdo od punku prchli k jiným žánrům: jediný Mick Harris (někdejší člen Napalm Death a protagonista Scorn) otevřeně přiznává, že jej nezajímá politika a že je rád, že se jí už konečně nemusí zabývat.

Je jasné, že žádná kniha nemůže suplovat léta fanouškovství, pogování v kotli a poslechu desek. Každé psaní o hudbě by si ale mělo klást otázku, dokáže­li tento handicap překonat způsobem, který je zase vlastní literatuře, a nikoli hudbě a zvuku.

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.