Angažmá Václava Cílka v posledním projektu Daniela Landy vyvolává otázky, na které zatím nelze v plnosti odpovědět. Přesto je dobré nezapomínat, že tyto otázky poletují kolem a dříve či později bude potřeba se s nimi vypořádat.
Václav Cílek je podle anotace propagující jeho novou knížku Kameny domova (Krásná paní 2011) mediálním mágem. S podobným tvrzením se dá v případě člověka, jenž se pyšní tak setrvalou přítomností na vlnách sdělovacích prostředků i ve výlohách knihkupců, jen těžko polemizovat.
Na přelomu roku rozšířil populární geolog své portfolio poměrně nečekaným směrem, když jako host Daniela Landy vystoupil ve videu (www.daniel-landa.cz/video/indicie/cilek), které je součástí hry na pomezí reality a fantasy, již Landa představil na pražské zastávce svého tour Vozová hradba dne 25. listopadu 2011 těmito slovy (www.daniel-landa.cz/proslov-praha): „V současné době obcházím zajímavé a nezpochybnitelné české morální a další autority, jejichž jména se dozvíte, a radím se s nimi o dalším postupu. Jediný bezpečný způsob, kterým já mohu nabídnout nějakou konkrétní jednotu, to je hra. (…) Jen ve hře totiž nejde o život, ale o radost a o výsledek. To je opravdu ta nejbezpečnější cesta, jak svolat tak velkou sílu, kterou máme podle mého dohadu k dispozici.“ „Agregační“ účel hry vyplývá z uvedených slov dosti jasně. Až se „síly“ soustředí, vydají se hledat „bájný klíč od hory Blaník“, aby probudily „voje rytířů“ a „legendárního krále“.
Přátelé s lidskou tváří
Zdá se tedy, že se Václav Cílek přidal k jiným osobnostem podobné ráže, které do okruhu příznivců Daniela Landy vstoupily již v době založení jeho soukromého řádu Ordo lumen templi, či ve spojení s přezpíváním písní Karla Kryla ve vyšehradské bazilice v červnu roku 2004. Mezi jinými tehdy šlo o chartistu a pomocného biskupa pražského Václava Malého nebo Jiřího Grygara, astronoma a představitele klubu skeptiků Sisyfos. Těžko soudit, který z těchto pánů působil vedle zpěváka kuriózněji.
Sám Daniel Landa tuto kapitolu svého veřejného působení zřejmě považuje za ukončenou, neboť ze zmíněného řádu, který dle vlastních nedávných slov založil ze strachu, „že muslimové začnou proudit do Evropy a my jim nedokážeme ničím živým konkurovat“, v roce 2008 vystoupil. Důvody Landovy cesty od formy konzervativního, národoveckého katolictví, kterou v Ordo spojil s projektem „kapitalismu s lidskou tváří“ (viz rozhovor Jsem celkem hodnej vlk), na pozice, jež zastává nyní, vystoupí o něco jasněji, zaměříme-li se na to, čím byl okruh jeho příznivců obohacen osobou Václava Cílka.
Od země ke slunci
Na základě pramenů lze ohledat roli, již hraje Václav Cílek pro Daniela Landu. Domnívám se, že k tomu, aby bylo možné otázku obrátit a ptát se na to, proč Cílek ke spolupráci s kontroverzním zpěvákem svolil, dosud nemáme dostatek veřejně přístupného materiálu, a proto bude lepší spokojit se prozatím s hypotézou o nevědomosti, která hříchu nečiní, ačkoli poslední Cílkovy texty, uveřejněné v Parlamentních listech, proslavených kachnou o neslavném konci romské politické strany, zavdávají důvod k jistým obavám.
Výše bylo řečeno, že Václav Cílek je mág, aťsi jen mediální. Magičnost jeho osoby nepramení jen z míry přízně, jíž se těší v redakcích, ale samozřejmě i z témat, jimiž se zabývá, ať se jedná o zkoumání duše krajiny či o taoistickou poezii. Jan Vidím, poslanec za ODS a člen Ordo lumen templi, v dobách slávy řádu řekl, že Landa sám sebe vnímá jako „Merlina, který hledá svého krále Artuše“ (viz článek Landův řád přitáhl i poslance). Na videu jsme svědky toho, že se od té doby role prohodily. Zdá se totiž, že Artuš Landa svého Merlina nalézá ve Václavu Cílkovi, když v khaki tričku naslouchá výkladu o problémech spojených se vztyčováním menhirů a nakonec neopomene zdůraznit, že za Cílkem přišel jako bojovník hledající mudrce, alespoň v rámci hry. V ohnisku celé akce ovšem zůstává on sám, neboť jen on může díky své schopnosti radikální změny sebestylizace – stačí výstup s Cílkem porovnat s jeho projevy na koncertech – propojovat jednotlivé „autority“, a proto mu role Artuše náleží spíš než například role Lancelota.
Podle Jana Vidíma představoval Artuš cestu aktivní politiky, zatímco Merlin cestu náboženské inspirace a působení z pozadí. Nyní se Daniel Landa od obojího distancuje a chce kráčet cestou země, komunikovat s lůnem, ze kterého národ vzešel, ale na které zapomněl, a proto je třeba se zemí „obnovit smlouvu“. Pečetí této smlouvy má být právě menhir, symbol snahy pozvedat nízké na vyšší úroveň, kultivovat materii až kamsi ke slunečnímu, zlatému stavu. V této souvislosti má svou hodnotu i fakt, že Landa o tomto „alchymicko-kultivačním“ projektu hovoří jako o plánu osídlit „sluneční planetu“, ve změti symbolů se tak zřetelně rýsuje i obraz nového Mojžíše, který vede vyvolený lid do nových sídlišť.
Rozšíření pole
Co s tím vším? Inu, především je třeba vzít na vědomí, že kolem Daniela Landy se opět cosi formuje, neboť v dobách plných tekutého hněvu se ignorace podobných jevů nevyplácí. Landova slova o práci jako protikladu boje znějí jistě hezky a snad jsou i myšlena upřímně, nezapomínejme však, že nezbytnou součástí proponované kultivace je „očista“, kterou ať si obecenstvo představí, jak jen ráčí.
Svou novou, prostou a přízemní mystikou poctivé práce na čerstvém vzduchu může Landa oslovit i ty, kdož k jeho poselstvím dosud zůstávali hluší, jmenovitě nejrůznější krajinné hermetiky a velebitele venkova, jejichž autoritou Václav Cílek byl a zůstává. Odpoutání se od katolického rámce Ordo lumen templi navíc může Landovi otevřít cestu i k církevně neukotveným a po standardním náboženství netoužícím hledačům a „něcistům“, jichž je prý mezi českými měšťany tolik. Zdeněk Neubauer rád cituje větu z filmu Excalibur Johna Boormana (1981) „Co je tajemstvím Grálu? – Ty [králi Artuši] a země jedno jste!“ Nechť nám tato věta, která může popisovat poměrně nebezpečnou rovnici, slouží jako varování do příštích dní.
Autor je komparatista.