Jakou roli hrají česká média ve vytváření uprchlického diskursu, který v mnoha případech ústí do nenávistných reakcí, plných strachu z neznámého? A proč tuzemští novináři nedosahují úrovně kvality práce svých protějšků v západoevropských zemích? Na tyto otázky se snaží odpovědět následující analýza.
Vlna, záplava, příliv. To jsou metafory, kterými čeští novináři nejčastěji zprostředkovávají téma migrace a uprchlíků. Člověku by se skoro mohlo zdát, že do redakcí nastoupili pracovníci hydrologického ústavu nebo povodňová brigáda plnící pytle pískem. Pokud se však Českem skutečně v uplynulém roce prohnala nějaká vlna, byla to především vlna strachu a nenávisti. Stejně jako skutečná povodeň i tento nahnědlý příliv časem trochu opadl, ale zanechal za sebou nános bahna, které ze sebe bude česká společnost smývat jen velice obtížně.
Kdekdo se snaží dopátrat příčin, které nás do tohoto stavu dostaly. Obviňováni jsou populističtí politici, extremisté, nevyzpytatelné vlastnosti sociálních sítí i ruská propaganda, diskutuje se o společenských traumatech všeho druhu a často se objevuje i shovívavá bagatelizace v podobě konstatování, že lidé jsou už takoví a nelze se jim divit. Každý ze zmíněných důvodů jistě nese na současné „blbé náladě“ v Česku svůj podíl, nicméně jeden z hlavních viníků zůstává díky své všudypřítomnosti tak trochu v pozadí.
Bez tváří a příběhů
Žijeme v zemi, kde se větší část populace není schopna obstojně domluvit anglicky, kde s výjimkou nenápadných Ukrajinců a Vietnamců žije minimum cizinců a jedinou možností přímé interakce s muslimem je nákup kebabu. Povědomí o světě a lidech žijících za hranicemi země tak může většina občanů získat pouze z místních médií. A právě česká média nesou coby zásadní a často jediný informační zdroj většiny populace zásadní podíl zodpovědnosti za aktuální fašizující tendence v mnoha vrstvách společnosti.
Když se loni na podzim pustili výzkumníci z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity do výzkumu pokrytí uprchlické krize ve zpravodajských relacích České televize a TV Nova, dospěli k alarmujícím výsledkům. Uprchlíci byli takřka vždy vykreslováni jako administrativní záležitost, bezpečnostní hrozba, objekty policejní činnosti či v nejlepším případě jako lidé, kteří vyžadují naši pomoc. Příčiny jejich útěku byly zcela opomíjeny, velký prostor byl zato věnován možným dopadům krize na Česko, tedy zemi, které se uprchlíci velkým obloukem vyhýbají. Asi nejvarovnějším zjištěním je ovšem míra prostoru, který ve zpravodajství dostávali různí politici a další veřejně činné osoby. Nejexponovanějším aktérem byl ministr vnitra Milan Chovanec, následovaný premiérem Bohuslavem Sobotkou a plejádou českých politiků, mezi kterými ovšem paradoxně scházeli ministr pro lidská práva a ministryně práce a sociálních věcí. Jasně tak dominoval narativ bezpečnostní hrozby a ochrany země. Zastoupení skutečných expertů v oblasti migrace bylo mizivé, a pokud už novináře napadlo dát slovo samotným uprchlíkům, šlo pouze o kusé výroky, sloužící hlavně k oživení reportáží.
Právě způsob reprezentace uprchlíků je zřejmě nejvarovnější. Řada tragických historických zkušeností ukazuje, že prvním krokem k perzekuci jakékoliv skupiny bývá její dehumanizace. To, že jsou uprchlíci líčeni jako beztvará masa bez tváří a příběhů, je dnes již celkem známá a diskutovaná věc. Celý problém je ovšem hlubší. I když totiž v médiích dostanou prostor sami uprchlíci, slouží jen jako ilustrace vlastního utrpení a objekty vyžadující pomoc, nikoliv jako suverénní aktéři hovořící s novináři a jejich publikem jako rovný s rovným. Nebývá jim dán prostor k projevení uceleného názoru na vlastní situaci a zcela se ignoruje jejich vzdělání či případná odbornost.
Čtenář českých novin se tak v nejlepším případě dozví, že pan Mahmúd má ženu a dvě děti, utekl z Aleppa a před válkou býval ekonomem. Jistě by tedy dokázal poskytnout i relevantní názor na problematiku přínosu uprchlíků evropskému trhu práce. Na názor jsou však místo toho tázáni často nekompetentní čeští politici nebo, v horším případě, někdo z populárních odborníků na všechno typu geologa Václava Cílka. Zde je potřeba dodat, že k tomuto problému paradoxně do určité míry přispívají i neziskové organizace a další lidé, kteří uprchlíkům pomáhají. Ačkoliv jsou vedeni ušlechtilými pohnutkami, i z jejich strany často dochází k vykreslení uprchlíků coby jakýchsi ilustračních příkladů utrpení a výjimkou není ani lehký paternalismus. Svou roli hraje samozřejmě také to, že v Česku novináři moc uprchlíků ochotných mluvit do médií nenajdou a zahraniční redakce jsou podfinancovány.
Migrant, nebo uprchlík?
Pokud se podíváme na situaci v médiích jiných evropských zemí, rozklad české mediální scény jen vynikne. I v Itálii, která jinak rozhodně není příkladem dokonalého mediálního prostředí, se dokázali vydavatelé a novináři spolu s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) dohodnout na přijetí takzvané Římské charty, určující pravidla pro reportování migračních a azylových témat. Na kvalitativně nesrovnatelné rovině se pohybuje žurnalistika v Německu, kde média čelí kritice spíše za příliš pozitivní přístup k tématu. Kritická diskuse probíhá také v Británii, kde v otázce migrace jinak relativně kultivovanou mediální scénu narušuje tradičně agresivní pravicový bulvár.
Loni vydaná studie organizace Ethical Journalism Network věnovaná mezinárodnímu pokrytí tématu migrace ukazuje, že Česko se v tomto ohledu podobá spíše Bulharsku, kde v médiích také dominuje pojetí uprchlíků coby hrozby a výjimkou nejsou ani nenávistné projevy. Především je ale zjevná absence hlubší sebereflexe mediálního sektoru a snaha o kolektivní shodu na řešení složité situace.
V srpnu loňského roku redakce stanice AlDžazíra konstatovala, že krize ve Středomoří není migrační, ale uprchlická, neboť se týká především uprchlíků utíkajících před válkou a utrpením a v menší míře lidí prchajících před chudobou. Mezinárodní mediální koncerny jako BBC nebo agentura AP ve svých etických kodexech zakázaly používání právně i morálně kontroverzního termínu „ilegální migrant“. V českém prostředí je bohužel podobný krok nepravděpodobnou utopií a naopak jsme svědky naprostých nesmyslů typu spojení „ilegální uprchlík“.
Novinář jako tiskový mluvčí
Hlavní argument proti kritice práce českých novinářů říká, že pro většinu z nich byly migrace a uprchlictví zcela novým a neznámým tématem. Osvětě novinářů se u nás v této oblasti až donedávna systematicky věnovala jen hrstka neziskovek a v prvních fázích uprchlické krize mnozí z publicistů tápali v základních zdrojích statistik a dalších faktografických podkladech. Je pochopitelné, že do té doby neměli k hlubšímu studiu tématu migrace důvod. Ostatně ve své agendě plavali i mnozí čelní politici. Vedlo to však k tomu, že hlad po informacích a názorech jako první obratem ukojili různí samozvaní experti na migraci z pravého okraje politického spektra, jejichž lobbingu novináři zpočátku nedokázali dobře čelit. Nikdo také nemůže zpochybnit další systémové faktory, jako je vysoké pracovní vytížení, nedostatek peněz na tvorbu kvalitních textů a neutuchající tlak na růst čtenosti, které do značné míry brání novinářům v rozvinutí jejich schopností. Těžko lze ale veškerou vinu za neuspokojivý stav pokrytí uprchlické krize svést jen na systémové problémy a novináře chápat jako pouhé oběti okolností.
Novinář by si měl na základě různých relevantních zdrojů vytvořit kvalifikovaný úsudek o daném tématu, zprávy čtenáři zprostředkovat spolu s odpovídajícím kontextem a vždy až poté, co ověří, zda se nejedná o nesmysl nebo samoúčelnou sebepropagaci. Někdy se ovšem zdá, že česká média fungují spíše jako volně průchozí PR kanál pro každého, kdo dokáže vypustit dostatečně kontroverzní výrok či tiskovou zprávu. Známý politik prohodí libovolný nesmysl na populární téma migrace, jeho domnělý názorový oponent je požádán o komentář a celá věc je pak vypuštěna do veřejného prostoru, aniž by se někdo obtěžoval cokoliv z vysloveného ověřit či zvážit, zda se skutečně jedná o událost zasluhující medializaci. Výroky více i méně známých politiků jsou přetiskovány jen proto, že jde o výroky politiků. Bez doplnění odpovídajícího kontextu tak ovšem novinář jen nahrazuje stranického tiskového mluvčího. Případné doplňující vyjádření odborníků již na zarámování zprávy většinou nic nezmění a takřka nikdo nebere v potaz možnost, že daný politik s poukazem na utajené či interní zdroje bezostyšně lže.
Od elévů po vydavatele
Dalším problémem je, že bezpečnostní složky – prosáklé nenávistí k migrantům a touhou po moci – jsou běžně chápány jako neutrální zdroj informací, nevyžadující ověření či doplňující stanovisko odborníka. Naopak vysoce kvalifikovaní akademici či zkušení pracovníci neziskovek jsou uváděni jako „lidskoprávní aktivisté“ či „příznivci migrace“, čímž je a priori snižována jejich důvěryhodnost. Obskurní texty vyznavačů konspiračních teorií naopak začínají ve vší vážnosti pronikat i do takzvaně seriózních médií – typickým příkladem byly například vybájené historky o krvežíznivých uprchlících od policisty Martina Herzána, otištěné letos v únoru v Právu. A pokud už je kladen důraz na objektivitu a vyváženost, často bývá chápán jen jako možnost konfrontace co možná nejvíce znesvářených stran. Místo racionálního pohledu na problematiku migrace jsou tak publiku předhozeny pouze protikladné názory osob, které svými stanovisky většinou sledují politickou agendu. Výsledkem je situace, kdy má čtenář dokonalý přehled o tom, kdo je „pro“ uprchlíky a kdo „proti“ nim, ale o skutečném stavu věcí se nedozví zhola nic.
Je to jev, který by šlo nejlépe popsat jako efekt Parlamentních listů. Novinář se v tomto modelu práce stahuje do role nezúčastněného moderátora, který dává volný prostor demagogickým střetům politiků a k jejich vyjádřením pouze dopisuje šokující titulky. Případná kritika je v nejlepším případě smetena poukazem na fakt, že znesvářené strany dostávají stejný prostor, a vše je tedy „vyvážené“. Jako kdyby ony mediální výstupy nemířily k publiku, jehož naladění rozhodně „vyvážené“ není. Otázka, kdo domnělé strany konfliktu definoval, jaká je jejich kompetence a proč je vůbec nutné používat logiku konfrontace, zůstává nezodpovězena. Být pro migraci či proti ní, je asi stejně smysluplné jako být proti sněžení a pro koprovou omáčku, ale přesto se ze zajetí této absurdní, ovšem dobře prodejné konstrukce novináři nemohou či nechtějí vymanit.
Úpadek profesionálních standardů novinářské práce má celou řadu příčin, jejichž rozbor by si vyžádal značný prostor. Zmiňme tedy aspoň jeden v Česku často přehlížený faktor – totiž samotnou osobnost novináře. Není sporu o tom, že každý novinář má jisté politické názory, které se odrážejí v jeho práci. Pokud se to on i jeho redakce nebojí veřejně deklarovat a diskutovat o tom, může to být i pozitivní věc – příkladem jsou třeba britské deníky, které před volbami transparentně deklarují svou podporu vybraným kandidátům. Problém nastává ve chvíli, kdy novináři či redakce tento fakt zapřou a povýší se do role zprostředkovatelů nadosobní, objektivní pravdy vytržené ze společenskopolitického kontextu, ve kterém je vyslovována.
Když se podíváme na lidi pracující na editoriální úrovni českých redakcí, zjistíme, že většina z nich formovala své osobní názory i profesionální návyky v dobách, kdy ještě společenskou debatu v Česku pevně ovládal naivní pravicový diskurs devadesátých let a reflexe témat rasismu, sexismu a diskriminace všeho druhu byla v plenkách. Mnozí z nich se tak výše uvedených přešlapů dopouštějí prostě proto, že zmíněným problematikám nerozumějí, případně je nepovažují za podstatné či rizikové. Pro bílého českého muže ve středním věku je obecně těžké internalizovat prožitek rasové či náboženské diskriminace, vyloučení a ponížení, a bez doplnění vzdělání a jistého osobnostního rozvoje to není možné vůbec. Etnická diverzita v českých redakcích je zatím zanedbatelná a automatickou zárukou pozitivní změny nemůže být ani nastupující novinářská generace. Zásadním předpokladem pro změnu je sebereflexe samotných novinářů. Té lze ovšem vnějším tlakem dosáhnout jen stěží. Za jednu z prvních známek pozitivního obratu lze v tomto kontextu považovat debatu vyvolanou týdeníkem Respekt po nechvalně známé demonstraci se šibenicemi v srpnu loňského roku.
Byť je kritika práce novinářů často oprávněná a podložená fakty, vyvolává nepochopení a pocit křivdy. Častým protiargumentem bývá poukaz na to, kolik kvalitních a zajímavých textů o migraci daná redakce publikovala a jakou měly veřejnou odezvu. Ony propracované reportáže a kvalitní faktografické analýzy ale často slouží jako fíkový list. Samy o sobě jsou k ničemu, pokud jen zakrývají nános neprofesionálních a bulvarizujících denních zpráv od řadových redaktorů, bezmyšlenkovitě překlápějících agenturní zprávy a nekriticky přepisujících nesmyslné výroky populistů. Vyslat reportéra do uprchlického tábora v Řecku je jistě skvělá věc, ale těžko to vyváží škody způsobené každodenním nánosem zpráviček o přípravě na ochranu hranic a nejnovějších výrocích ministra Chovance. Jedinci odvádějící skvělou práci nemohou vyvážit chyby zbytku novinářské obce, od elévů až po vydavatele.
Otočit kameru
Analýzy potíží na české mediální scéně samy o sobě ke změně nepovedou. Co tedy lze pro zlepšení poměrů udělat? Ačkoliv jsou novináři hákliví na kritiku své práce, působí na ně odezva čtenářů. „Když napíšeme pozitivní analýzu o uprchlické krizi, dostáváme desítky nenávistných mailů,“ povzdechne si mnoho novinářů. Negativních reakcí se jim však dostává i z opačného tábora za negativní pokrytí tématu migrace a výše popsané přešlapy. Kritika tedy do jisté míry funguje, ale je ji potřeba doplnit také pozitivní zpětnou vazbou. Ta nemusí vycházet jen od čtenářů, právě naopak. Zásadním a velice komplexním problémem české žurnalistiky je absence relevantních profesních sdružení, která by stanovovala a vymáhala dodržování etických norem a zároveň novinářům poskytovala podporu a ochranu před tlakem ze strany politiků a dalších mocenských aktérů. Jenže Syndikát novinářů i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání jsou profesionálům k smíchu, vlastnická i personální struktura českých médií je v neustálém pohybu, a vytvoření respektované platformy sdružující novináře a vydavatele napříč mediální scénou je tak zatím v nedohlednu. Pohled do zahraničí přitom ukazuje, jak zásadní roli mohou profesní organizace sehrát v mimořádných situacích. I bez opory v profesních organizacích by média měla rozvíjet své interní etické kodexy a vytvořit smysluplná a transparentní pravidla pro informování o migraci. Zapomínat nelze ani na doplnění odpovídajícího vzdělání redaktorů a podněcování interní diskuse o nejlepším přístupu k tématu.
Svou roli by měli sehrát i akademici a lidé z neziskovek. Bohužel při pohledu na komunikační schopnosti mnoha z nich se nelze tak úplně divit, že novináři radši zpovídají obratně se vyjadřující populisty všeho druhu. Role neziskovek a akademické obce spočívá mimo jiné i v poskytování kvalitních podkladů a ve studiu jevů, kterým novináři často nevědomky podléhají. Rozšiřující se povědomí o PR taktikách extremistických hnutí či metodách ruské propagandy už zvolna nese své ovoce a ve srovnání se situací na začátku loňského roku je patrné, že mnozí novináři věnují kvalitě a pozadí svých zdrojů zvýšenou pozornost.
Diskuse o tematizaci migrace v českých médiích odkazuje k univerzální otázce, která ovšem není v Česku příliš často pokládána: Jaká je vlastně role novináře ve společnosti? Je to skutečně člověk, který na prahu redakce odkládá své soukromé já a stává se objektivním profesionálem, jenž vše nahlíží zvenčí? Jak zacházet s mocí médií, která novináře automaticky zaplétá do sítě společenských vazeb? Začít lze možná tím, že se objektivy kamer na chvíli otočí na druhou stranu. Lidé stojící za články a reportážemi jsou stále do značné míry anonymní a jejich osobní vliv na podobu mediálního sdělení je nejasný. Je načase, aby čeští novináři vstoupili do veřejné debaty sami za sebe a dokázali formulovat, kdo jsou, proč svou práci vykonávají daným stylem a jak je ovlivněna jejich osobními názory a životním postojem. Bez souladu profesionální etiky s etikou osobní se totiž z nánosů bombastických zpráv o vpádu ilegálů do Česka nikdy nevyhrabeme.
Autor je doktorand na FSV UK.