Sociální sítě jsou často zmiňovány jako nástroj, který pomáhá v boji protestnímu hnutí a emancipačním tendencím vůbec. Poněkud se přitom zapomíná, že internet slouží i nejrůznějším xenofobním skupinám, které s ostatními uživateli sdílejí především svou nenávist.
Představme si skupinu nadšených aktivistů, kteří usilují o zásadní politické změny. Bojují proti útlaku státu a byrokracie, chtějí vybudovat svobodnější a spravedlivější společnost, v níž bude mít hlas občanů větší váhu. Díky sociálním sítím se mohou snadno organizovat, tlačit na média a úřady a podněcovat veřejnou diskusi. Tuto utopii hlásá mnoho nadšených propagátorů nových médií. Většině lidí se hned vybaví hnutí Occupy či Indignados. Problém je, že stejný popis sedí i na spolky typu německé Pegidy nebo tuzemské iniciativy Islám v ČR nechceme (IVČRN) a na mnoho dalších radikálně pravicových a xenofobních uskupení po celé Evropě. Šíření extremismu a nenávistných výpadů na sociálních sítích začíná být diskutováno už i v Česku. V debatě většinou převažují společenskopolitické komentáře, které bez hlubšího podložení empirickými důkazy hledají příčinu v politické situaci či v obecných rysech kapitalistické společnosti. Méně už se přihlíží ke specifikám nových médií. A přitom právě obecné mechanismy komunikace na sociálních sítích – spolu s transformací mediálního systému – leží u kořene problému.
Síť a komunity
Mediální teoretici se už delší dobu zabývají otázkou vzniku internetových „bublin“ – uzavřených komunit, ve kterých se uživatelé potkávají jen s lidmi stejných zájmů a názorů, sdílejí stejné obsahy a utvrzují se ve stále extrémnějších názorech. Příčin vzniku těchto komunit je hned několik. Především je to obecná lidská tendence preferovat názory potvrzující náš náhled na svět. Ruku v ruce s tím jde i technické nastavení všech internetových komunikačních platforem od Facebooku až po Google, které se kvůli navýšení příjmů z reklamy snaží uživatelům nabízet obsah co možná nejvíc přizpůsobený jejich zájmům. Odpůrci tohoto náhledu sice podotýkají, že na otevřenějších platformách, jako je třeba Twitter, se lidé mohou setkávat i s protichůdnými názory, a že by tyto kanály tedy měly podporovat názorovou diverzitu, ale tento argument lze na základě mnoha studií spíše vyvrátit. U většiny přesvědčených stoupenců daného politického směru vede střet s názory protistrany jen k dalšímu utvrzení ve svém náhledu.
Dalo by se předpokládat, že mechanismus bubliny či takzvané ozvučné komory (echo chamber) funguje stejně u všech online komunit bez ohledu na politickou orientaci. Opak je však pravda a právě směr politického směřování publika je v tomto případě velmi podstatný. Sociolog Michael Connover spolu s týmem výzkumníků z univerzity v Indianě na rozsáhlém vzorku uživatelů Twitteru dokázal, že pravicové internetové komunity jsou propojenější a sevřenější, jejich uživatelé spolu častěji komunikují, produkují více explicitně politického obsahu a častěji svou politickou orientaci deklarují ve svých profilech. Sítě levicových uživatelů jsou mnohem volnější, obsahují menší množství pevných vzájemných vazeb, jejich členové se prvoplánově nezaměřují na politické komentáře a zdráhají se otevřeně deklarovat své postoje.
Z analýzy komunikace na českém Twitteru před eurovolbami v květnu 2014 vyplývá, že například síť příznivců Strany svobodných občanů komunikovala mnohem komplexněji a intenzivněji než třeba komunity okolo zelených a jiných uskupení, u nichž bychom to mohli předpokládat. I na základě zběžného pozorování je pak zjevné, že lidí, kteří se otevřeně identifikují jako libertariáni, konzervativci či „obránci západních hodnot“, na českém Twitteru najdeme mnohem více než deklarovaných anarchistů, antirasistů a socialistů.
Slabá média, silná publika?
Výše popsaná dynamika internetových komunit a diskusí získává další rozměr v kombinaci s proměnou mediálního systému. Úpadek tradičních masmédií a pokles počtu kvalifikovaných novinářů vede k situaci, kdy média potřebují pro své přežití co nejrychleji a nejlevněji produkovat co možná nejatraktivnější obsah. Jedním z důsledků tohoto procesu je šíření takzvaného clickbaitu v podobě zábavných či jinak atraktivních obrázků a nesmyslných seznamů na oddechových webech. Mnohem nebezpečnějším důsledkem je pak nadbíhání veškerým populistickým trendům, které lze ve veřejné debatě zaznamenat.
Mediální studia pracují se zažitou teorií nastolování agendy (agenda setting), podle které média zpravidla nebývají příliš úspěšná v přesvědčování lidí o tom, co přesně si mají myslet, zato ale dokážou určovat, o jakých tématech mají přemýšlet. S rozmachem internetové komunikace a sociálních sítí se však toto paradigma mění a s trochou nadsázky se dá říct, že v současnosti naopak publikum určuje, o čem mají média psát, ačkoliv nemůže zcela ovlivnit, jak bude žádané téma uchopeno. Pokud dokážete na Facebooku přesvědčit desetitisíce zmatených lidí o tom, že islám představuje pro Česko zásadní problém, média o celé věci začnou informovat. Jakýkoli druh mediálního komentáře pak tématu dodá zdání legitimity a učiní z něj předmět veřejné debaty.
Vyřešila by tuto situaci zodpovědná a profesionální média? Ne tak docela. Kromě sdružování a diskuse totiž sociální sítě umožňují také masivní sdílení obsahů z obskurních alternativních zpravodajských webů, které si dodávají na důvěryhodnosti prostřednictvím vzájemného odkazování, a konstruují tak pro své publikum stále absurdnější realitu. Pokud má čtenář dojem, že mu tradiční masmédia lžou, může je ignorovat a svou představu o světě začít budovat na základě informací z mnoha jiných zdrojů. Stačí se jen podívat na síť českých antisystémových webů typu Zvědavec, První zprávy, euRABIA, Freeglobe nebo Parlamentní listy. Od sdílení „politicky nekorektních“ pamfletů o krvežíznivých muslimech je přitom jen krůček k tomu, aby se tématu chopila pokleslá mainstreamová média.
Image a identita
V moderních společnostech lidé odvozovali svou politickou identitu z tradiční příslušnosti ke straně či skupině, jejíž náhled na svět přejímali. Internet a komplexní společenské změny nicméně vedou k tomu, že se politická orientace stala pouze záležitostí jedince, jeho pohledu na svět a životního stylu. Kdokoliv si může snadno najít (nebo vytvořit) skupinu lidí sdílejících jeho názory, bez ohledu na geografické či společenské bariéry. Kdo rád stahuje filmy, může se připojit k Pirátům, a kdo se bojí mešity na svém maloměstském záhumenku, může bez závazků „lajkovat“ protimuslimské výpady na Facebooku. Ideově vyprázdněná politika tradičních levicových i pravicových stran často nedokáže nabídnout atraktivnější alternativu – jen málokdo by dnes asi za důležitou součást své osobnosti či životního stylu označil podporu ČSSD.
Jak s nenávistnými projevy a xenofobií na sociálních sítích bojovat? Pokud pomineme kontraproduktivní perzekuci a zásahy do svobody slova, dojdeme k některým z mnoha osvětových kampaní. Potíž je v tom, že chvályhodné iniciativy jako Hate Free Culture nebo Teorie přizpůsobivosti v praxi narážejí na výše popsané komunikační bubliny a kognitivní bariéry. Kampaně se zacyklují mezi názorově spřízněnými lidmi a nepronikají ke xenofobnímu publiku, na něž by měly mířit. Řešením by proto mělo být spíše komplexní úsilí o vytlačení xenofobů a extremistů z komunikačního prostoru. U tradičních masmédií je podstatné školení novinářů a ostražitost vůči populismu, v prostředí sociálních sítí pak vytváření organizované protiváhy xenofobních projevů. Vždy je ovšem potřeba mít na paměti, že jakákoli reakce na nenávistné projevy je zároveň zviditelňuje a že nové komunikační technologie připomínají volně dostupnou zbraň, která není dobrá ani zlá, a už vůbec ne nestranná. Záleží jen na tom, kdo ji drží v ruce.
Autor je doktorand na FSV UK.