editorial

pokud jste navzdory jasným instrukcím Martina Kubáta na titulní straně přece jen Ádvojku otevřeli, radím vám: alespoň zpomalte. Vstupujete totiž do světa nekonečně dlouhých záběrů – do filmů, jejichž děj – je-li vůbec nějaký – není podstatný a veškerá rozkoš plyne z pomlk a okázalé pomalosti. Dopřejme „očím bloudit uvnitř rámu a pozorovat detaily, jež by při rychlejším vyprávění zůstaly zamžené nebo jen naznačené“. V čísle jsou ale ještě další dvě podtémata. Literární stránky vás provedou členitým územím současné polské poezie, jejíž specifika a problémy jsou v mnohém blízké i aktuální situaci české literatury. Například otázka návratu angažované poezie, o níž píše polský básník Roman Honet: „Jsou to jevy, o nichž se hodně mluví, ale nejsou moc průkazné. Osobně mi připadají uměle vytvořené, podobně jako například trendy v módě. Mluví o nich především kritici. Píšou, že se vrátila doba angažované literatury, jenže jim téměř nikdo nevychází vstříc konkrétními básněmi.“ Na společenských stránkách vykrystalizovalo podtéma v textech Pavla Barši a Tomáše Dufky: oba se týkají situace v arabských zemích a vztahu Západu a islámského Východu. A pozornost věnujte také eseji Pavla Bartoška, v níž se u příležitosti pětatřicátého výročí úmrtí Jana Patočky zamýšlí nad jeho filosofickým konceptem „života v pravdě“.