Obzor za palisádou buněk

Henri Michaux (1899–1984) se vedle psaní začal intenzivně věnovat výtvarné tvorbě, oženil se a začal na sobě zkoušet mezkalin. Uvedené tři věci učinil v tomto pořadí, ale všechny až ve věku dávno dospělém, daleko po dovršení puberty i adolescence. Vyhnul se tak možným problematickým dopadům, které mohou nastat, když se člověk do těchto dobrodružství pustí předčasně.

Z autorovy tvorby jsou v českém prostředí dodnes známy jen útržky a básnický výbor Tvář se ztracenými ústy v překladu Jana Vladislava doplňuje obraz radikální básnické imaginace. Dílo Henriho Michauxe vytváří svébytný celek, nezařaditelný do žádného z literárních proudů 20. století. Texty jsou především sondami do autorova nitra, které posouvají hranice vnímání až k jeho limitům, ale jsou také návratem představujícím duševní očistu i sebezáchovný reflex.

Brát si to osobně

Na Michauxe měl dost problematický dopad i život sám a autor průběžně bojoval s dilematy spojenými s vlastní identitou, hranicemi odpovědnosti a otázkami po nejhlubší povaze lidství. Psát začal už někdy ve svých třiadvaceti letech a jako hybný impuls uvádí četbu Zpěvů Maldororových (1869, česky 1929). Tato inspirace je zřejmá, ale ve srovnání s Lautréamontem je Michauxovo psaní mnohem zranitelnější a díky tomu i niternější, neboť je více osobní. Nelze však říct, že by bylo osobní zcela; zpravidla totiž osciluje mezi privátní zkušeností a platnou mírou zobecnění. Na jeho stanovisko se přitom lze dívat tak, že cokoli se děje člověku, jednomu každému z miliard, děje se vlastně všem. Každá taková situace je tedy obecně lidská a příslušnost k druhu každého z nás zavazuje brát si to osobně.

Zároveň Michaux uplatňuje jistou výlučnost, spočívající v přesvědčení, že díky určité vyvolenosti se všelidské věci vyjevují právě jemu v opravdovějším světle než ostatním. Takto vnitřně paradoxní je ale už ono biblické: „Cokoli jste udělali tomu nejmenšímu mezi vámi, mně jste učinili.“ Muselo by to i v Michauxově případě být ukřižování, co by zpětně ukázalo, že v onom výroku šlo o empatii a dvojjedinost s nejmenšími a posledními, a nikoli o přemoudřelé stanovisko typu „vím sice o tom všem, ale vím také, jak z toho ven“? Dá se říct, že autor vede vnitřní při mezi magií, mystikou a existenciální rovinou lidství, což v jeho psaní vytváří neustálé „pokluzy významu“. Jisté je jen to, že prostý materialismus nebo příklon k tradičním náboženstvím to není nikdy.

Lautréamontův Maldoror, který vyzývá na souboj celé oceány či galaxie a v úzkých je jen tehdy, když jej tam zaženou nezměrná procesí příšer, se ukazuje často spíše pouhým megalomanem. Michauxovo psaní je mnohem civilnější a tím autentičtější: „V prsou zabrala pumpa, ale ne pumpa, která dává, nýbrž pumpa, která bere a nechá člověka na pokraji mdlob.“ Michauxe často obtěžuje nějaká zvětšená hlava, která k němu přichází zvenčí. Sám má přitom zároveň dojem, že je to jeho hlava, a jindy jsou to zmnožené hlavy. A tahle hlava proráží zdi. Čili ono to jeviště Michauxových zápasů zase tak „realistické“ není.

Cyklus pádů je nezastavitelný

Básně jsou psány velmi volným veršem, ale ještě typičtěji se jedná o básně v próze, do nichž často prolíná způsob vyjádření jak ze zenových koanů: „Kdo nepřijímá tento svět, nestaví v něm dům. Je­li mu zima, je mu zima bez zimy. Je mu horko bez horka. (…) Aniž kdy vytáhl paty, zná celý svět. Zná dobře moře. Moře je bez ustání pod ním, moře bez vody, ale ne bez vln, ale bez rozloh. (…) myslí s udicí v srdci na klid, na zatracený škubavý klid, na ten svůj klid, a na klid, který je prý nad tímto klidem.“

Jako kdyby zde autor říkal: povím vám něco, co je prý vtipné; zamyslete se nad tím, co je údajně důležité; obraťte se k tomu, co vás možná přesahuje. Nikdy neztrácí ze zřetele, že by všechno mohlo být jinak, že by jeho prožitá zkušenost mohla být nepřenosná. Zpochybní i takzvané velké pravdy – naznačí, že by mohly být duté a bezvýznamné. Zábava je tak možná největší nudou, poznání nejdůkladnějším zhloupnutím. Ještě tak příslušníci primitivních kmenů stojí čelem pravému divochovi, jímž je sám život, nejopravdověji. Občas mají jeho promluvy dikci polynéského folkloru: „Tahavi jde do prázdna. Tahavi nenávidí prázdno. Prázdno je pro Tahaviho hrůzou. Jenomže prázdno přišlo za Tahavim.“

Nejtypičtěji se jedná o promluvy typu deníkových zápisků či stručných epizodických záznamů. V pozdějších fázích (ano, i v těch výtvarných, manželských a narkotických) se jeho tvorba začíná více zhušťovat do podoby jakýchsi aforismů. Paradoxně v této zobecněnější podobě jsou ony promluvy často méně zajímavé, než když dřív autor vnášel do textu své tělesné pochody. Třeba v textu nazvaném Spaní: „[Člověk] leží na zádech a nadzvedne kolena. To není nic výhodného, protože voda, kterou má v břiše, začne vířit a víří čím dál rychleji; s takovou káčou se spát nedá. Z toho důvodu léhají někteří na břiše, ale sotva to udělají, začnou padat a padají, padají do hluboké propasti, a i když jsou sebehloub, vždycky se najde ještě někdo, kdo je kopne do zadku, aby je postrčil ještě hloub a hloub.“

Autor si dovede všímat kromě potíží i pozitivních stavů a různých zvratů v prožívání. Neoddává se jim zcela pasivně, ale ponechává si bystrost úsudku, kde to jen jde. Tak sleduje a nalézá i cesty z potíží ven, do aspoň provizorního spočinutí. Jako v textu Štěstí: „Zanedlouho začíná být to blaho příliš silné. Aniž si to uvědomuju, změní se za několik okamžiků v děsivá muka, v hotové vraždění. Paralýza, říkám si. A tak rychle udělám pár pohybů, hojně se postříkám vodou nebo si ještě jednodušeji lehnu na břicho a ono to přejde.“ Nyní je jasné, že vzhledem k tomu, co bylo výše naznačeno o ležení na břiše, je cyklus pádů jen těžko zastavitelný.

Poznáte se podle typu děsu

Michaux v sobě cítí úkol dotknout se hranic lidských možností, zachycení, vyjádření, pochopení a sdílení. Všímá si, že ten úkol je v zásadě nadlidský („Mé housle jsou veliké žirafí housle/ když na ně hraju, musím po nich lézt“). Často to nejde, rozčílí se; přinejmenším má oprávněný důvod žehrat na nedostatek chápání a sdílení. „Vztek nestvořil svět/ ale vztek v něm musí žít/ Kamarádi společného Ne a plivance špatně spolknutého/ Kamarádi… ale kamarádi společného Ne žádní nejsou“.

Snad se najde aspoň hrstka těch, jimž tohle nepřipadne absurdní, nepřiměřené a kteří se poznají podle typu děsu, poznají se podle výskoku a pádu, doberou se radosti, že jim onen provazolezec prošlapal kus cesty. Jde sám, dobývá z nezměrných rozloh zapovězeného území aspoň minimální kousky a činí z nich opěrné body pro další postup.

„A zase a znovu za palisádou buněk/ ten obzor, který se vzdaluje a vzdaluje.“

Autor je fyzik a příležitostný literát.