Uvažujme dvě těla, na jejichž protiklad poukázal nedávno skončený týden studentského neklidu: učenec a kvalifikovaný. Definujme podstatu učence. Ta spočívá „hlavně ve znalostech spousty neužitečných věcí, tj. takových, které nemají jiný obsah ani význam kromě toho, že se o nich ví.“ Naopak kvalifikovaný je takový člověk, který je zredukován na pouhou aplikaci. Aplikací myslíme generování odpovědí: dorazí-li k němu otázka, odpoví. Zkrátka kvalifikovaný sice může vědět mnoho věcí, ale vždy jen těch užitečných.
Společenské těleso (společnost) je ze své podstaty neustále v pohybu. Toto těleso jako celek se skládá z částí/jednotek. Nazvěme tuto jednotku místem. Pokračovat v dosavadním pohybu obnáší pro jednotlivá místa nutnost přizpůsobovat se a měnit svou váhu. Váha vyjadřuje důraz/sílu/význam, který je udílen danému místu.
Každé místo obývají (lidská) těla. Těla sebe sama chápou prostřednictvím místa, na kterém stojí, respektive prostřednictvím váhy, která je místu přidělována.
Ke změně váhy přidělované jednotlivým místům je zapotřebí určitého měřítka, tzn. filtru/mřížky, skrze něž se odpověď převádí na váhu. Váha se vyjadřuje v jednotkách, které v době, kdy se objektivním měřítkem stala tržní směna, nazýváme penězi. Jazyk tohoto měřítka převádí předměty na zboží, a to ve dvojím smyslu. Za prvé, za zboží pokládáme ten předmět, který lze zcela vyjádřit penězi, a za druhé z předmětů činí zboží samotný způsob, jakým na ně pohlížíme.
Těla generují odpovědi, aby si udržela svá místa. Za odpověď se uděluje danému místu (v peněžních jednotkách) váha. Avšak tato transformace odpovědi v peníze se uskutečňuje prostřednictvím onoho měřítka. Je naprosto logické, aby těla své odpovědi co nejvíce přizpůsobovala tomuto měřítku. Je zhola neefektivní generovat odpovědi, které neprojdou touto mřížkou/měřítkem, protože je měření nezměří.
Znečištění mřížky
Existují místa, ze kterých těla sice generují odpovědi, ale ty jsou takové povahy, že měřítko odpověď nerozpozná, a proto není za odpověď místu udělena odpovídající váha (peníze). Bez přísunu peněz se místo proměňuje v ne-místo, tedy v u-topii, kde těla ztrácí půdu pod nohama.
Nezměřitelné odpovědi vyvolávají ve filtračním mechanismu negativní reakce, neboť pro mřížku jsou tyto odpovědi důkazem vlastního znečištění. Neužitečné odpovědi dávají mřížce najevo, že mřížka uděluje váhu místu, z něhož těla generují nezměřitelné odpovědi. Tudíž neviditelné odpovědi zviditelňují vnitřní chybu mřížky/měřítka.
Krize a jiná zadrhávání provozu přirozeně vyvolávají tlak na nulovou toleranci k této až doposud tolerované chybě/znečištění v mřížce. Přirozeně se proto vytváří poptávka po pojmosloví stigmatizující ty, kteří generují neaplikovatelné/nepřevoditelné odpovědi.Dochází k normalizaci: očištění měřítka od jeho chyby. V mřížce se narovnává to pokřivení/chyba, která uděluje onomu místu váhu, což podněcuje k pohybu těl z jednoho místa na druhé, protože tělo ztrácí půdu/místo pod nohama.
Učenci dnes bojují za zachování chyby/znečištění v mřížce, to znečištění, díky němuž se jejich místu dostává alespoň ucházející váhy. Co jim dává sílu ke vzdoru? Strach z budoucnosti a stesk po minulosti. Budoucnost obchází noční můra nadcházejícího místa, místa kvalifikovaného, který už přesně ví, jak má odpovídat, aby jeho odpovědi nezanášely filtrovací mechanismus. Zato stesk po minulosti se projevuje strachem o dosavadní místo a na jeho obranu se vzývá společensko-kulturní nutnost neaplikovatelných odpovědí: akademické svobody, nezávislost škol, kritické myšlení apod. Nazvěme tento dvojí strach závažnou chybou. Argumentují přesně tím, co je důvodem pro normalizaci, očištění měřítka od chyby. Zkrátka, ten samý předmět, to samé znečištění mřížky chápou jedni jako nezávislost a svobodu univerzit a druzí jako neefektivní socialistický pozůstatek, který musí být aktualizován, aby odpovídal měřítkům dnešní doby. Jedni vzdělání pokládají za základ civilizace a druzí za brzdu civilizačního pokroku a změny. Obě strany mluví o tomtéž, ale v jiném jazyce. Učenec reprezentuje vědu a ta „nemůže takové vědění, které není pravdivé, ani jen zavrhnout jakožto vulgární nazírání na věc a ujišťování, ona že je docela jiným poznáním a ono vědění, že pro ni není vůbec ničím, ani se nemůže odvolávat na tušení lepšího vědění ve vulgárním nazírání samém. Oním ujišťováním by prohlašovala své bytí za svou sílu; ale nepravdivé vědění se právě tak dovolává toho, že jest, a ujišťuje, že věda pro ně není ničím; jedno suché jištění však platí právě tolik jako druhé.“
Jak se vypořádat s touto závažnou chybou. Ta se od obyčejné chyby liší v jednom zásadním bodě: její překonání spočívá v reflexi toho, jak má vlastní pozice, ze které přistupuji k chybě, je součástí této chyby. Proto už sama analýza závažné chyby je zároveň jejím řešením, neboť odhaluje v chybě naše vlastní otisky/stopy.
Otázka doby
Musí se začít analýzou ideologického balastu, rozložením všech floskulí a frází a rozpoznáním skutečné otázky či výzvy, kterou skrze ministra klade duch doby. Skutečná otázka zní: proč zachovat neaplikovatelné odpovědi, proč zachovat něco, co nelze změřit měřítky dnešní doby. Tak zní naprosto oprávněná otázka (každé) doby. Učenec musí na tuto oprávněnou otázku doby odpovědět. Jakmile učenec odpoví, přestává být učencem, vždyť v tom okamžiku jeho vědění nabývá přeci vyššího významu než jen toho, že se ví.
Rozklad vlastních podmínek, místa, kterému se nedostává patřičné váhy, učence tlačí k tomu, aby rozpoznal výzvu/otázku doby. Normalizování měřítek nutí studenty vydat se na cestu od jednoho místa na druhé, od učence ke kvalifikovanému. V tomto přechodu, kdy tělo ztrácí místo pod nohama a pohybuje se v jakémsi stavu beztíže, nastává moment pro odpověď na otázku doby.
Učenec si neuvědomuje, a to je jeho závažná chyba, že strach ze ztráty jeho místa je součástí tohoto místa. Tudíž neodpoutal své vědomí od místa, které dostává svou váhu skrze jazyk/měřítko doby. Zastává tak stejné konzervativní stanovisko jako ti, které z konzervativizmu obviňuje. Aby proběhla reflexe, která odpoutá vědomí učence od svého místa, musí učenec navzdory ideologii rozeznat oprávněnou otázku/výzvu doby. Samotné zmenšování váhy, jež proudí na učencovo místo, reflexi nezajistí, pouze ji podněcuje.
Reflexe zde znamená změnu perspektivy: namísto běžného klišé, jak jazyk dnešní doby rozkládá poslední podmínky/místo pro kritické myšlení, se zaujme ten pohled, ze kterého ten samý rozklad podmínek pro kritické myšlení bude podmínkou pro vzmach myšlení.
Na přechodu od učence ke kvalifikovanému, kdy tělo ztrácí místo pod nohama, vyvstávají podmínky pro radikální myšlení právě proto, že je možnost do předmětu kritiky zahrnout místo, od něhož se tělo odpoutalo. Proto dnes nastávají podmínky pro radikální myšlení, ale to se uskuteční jen potud, pokud si tyto podmínky sami uvědomíme. Tudíž už nemusíme čekat na výzvu doby, až nás probere k myšlení, vždyť myšlení začíná tím, že výzva/podmínky myšlení jsou již zde.
Místo, jež nemá žádnou váhu, jsme nazvali utopickým místem (ne-místem). Na tomto utopickém místě se shromažďují všechna ta těla, která neumí patřičně odpovídat. Utopické místo obývá díl lidí bez podílu, jejich díl se na ničem nepodílí, jejich odpověď neprojde měřítkem doby. Přechod z místa na místo je příležitostí setrvat na utopickém místě: zaujmout perspektivu, z níž lze všechna ostatní místa nazřít v jedné linii. Perspektiva umožňuje zpochybnit samotný „jazyk“ či měřítko, které distribuuje váhu jednotlivým místům, protože perspektiva utopické pozice vidí nejen chyby/znečištění v měřítku, nýbrž samu chybnost měřítka jako takového, jeho vnitřní zakřivení či vypouklost. Pokud měřítkem doby je tržní směna, pak jménem pro zakřivení měřítka je kapitál. „Když tedy [vědomí] na svém předmětu shledává, že jeho [studentovo] vědění předmětu neodpovídá, nevydrží ani předmět sám; čili měřítko zkoumání se mění, když to, co mělo být měřítkem, ve zkoušce neobstojí; a zkouška není jen zkouškou vědění, nýbrž i svého měřítka.“
Hledání utopie
Jedni ze svého místa křečovitě hledají u-topii (ne-místo, místo bez žádné váhy, díl bez žádného podílu), ale žádnou nevidí právě proto, že jejich tělo stojí na svém místě. Druzí sice ztrácí své místo, své materiální zajištění, ale samotný strach o své místo jim též zabraňuje vidět utopii. Zkrátka, nikdo dnes nevidí utopii právě proto, že nikdo nesetrvává na utopickém místě.
Úplným závěrem definujme reflexi jako vědomé zaujmutí utopie. Co je pak vzdělání? Prodlévání v utopii.
Autor je student FF UK.