Prvního července zemřela ve čtyřiasedmdesáti letech Miluše Zadražilová, jejíž vklad do české recepce ruské literatury je neopominutelný. Mnozí její posluchači a čtenáři se seznámili s významnými texty ruské poezie a prózy právě jejím prostřednictvím, přičemž kulturní a řekněme i duchovní hodnoty tato excentrická a energická žena šířila vždy s osobním zaujetím a entuziasmem.
Miluše Zadražilová začala publikovat a přednášet ruskou literaturu na pražské filosofické fakultě už v šedesátých letech, dvě nejvýznamnější období její odborné práce však nastala později.
Za prvé to paradoxně bylo období normalizace, kdy z politických důvodů opustila akademická pracoviště a získala náhradní zaměstnání v Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích na pražské periferii. Zároveň intenzivně pokračovala ve studiu literárních textů a v překládání, ačkoliv publikovat mohla většinou jen pod cizími jmény. Nejčastěji její práci kryl svým jménem její manžel Ladislav Zadražil, jenž se na překladech ve většině případů také aktivně podílel. Z jejich manželské překladatelské dílny vyšly v osmdesátých letech i české verze zásadních studií ruského formalisty Jurije Tyňanova a oblast ruské kultury dalece přesahující Psychologie umění Lva Vygotského, vznikající v letech 1915 až 1922, ale rusky poprvé vydaná až roku 1965.
Za druhé se od devadesátých let stala výraznou pedagožkou Karlovy univerzity v oboru dějin ruské literatury. Zaměřovala se na autory a témata, která ji nejvíc zajímala – mezi její oblíbence patřily zásadní osobnosti ruského symbolismu Zinnaida Gippiusová a Dmitrij Merežkovskij, Andrej Bělyj, Fjodor Sologub a excentrický filosof Vasilij Rozanov. Druhým těžištěm se jí stala tvorba ruských autorů, kteří se po revoluci usadili v zahraničí a tam rozvíjeli nebo dokonce ustavovali svou poetiku. K těm literárně nejvlivnějším patřil Vladislav Chodasevič; díky Zadražilové se ale české publikum mělo příležitost seznámit i s tak úchvatnými osobnostmi, jako byla Matka Marie, vlastním jménem Jelizaveta Skobcovová, řeholnice, básnířka, účastnice francouzského hnutí odporu, zavražděná v Ravensbrücku a uctívaná dnes v jeruzalémském Jad Vašem jako Spravedlivá mezi národy. V polovině devadesátých let se Zadražilová podílela na dvou publikacích, které takzvané emigranty přibližovaly českým čtenářům – jmenovaly se „Rusko mimo Rusko“ a „U řek babylónských“, na obou spolupracovala s Martinem Putnou, v druhém případě také s Petrem Borkovcem a dalšími překladateli.
Třetí klíčový zájem poutal badatelčinu pozornost už od šedesátých let a byl artikulován ve formě monografie, napsané společně s nejbližší kolegyní, lingvistkou Kamilou Chlupáčovou, pod titulem Texty a kontexty Andreje Platonova (2005). Jeden z nesilnějších literárních projektů sovětského písemnictví tak získal i českou interpretaci, propojenou s mezinárodním výzkumem tvorby tohoto klasika.
Miluše Zadražilová vynikala živelným vztahem k předmětu svého zájmu, její přístup nebyl v první řadě teoretický nebo encyklopedický, nýbrž osobní. To se týkalo jak autorů, jejichž tvorbou se zabývala – a jejichž autorství pojímala silně biograficky, s citem pro propojenost spisovatelova osudu a jeho tvorby –, tak i jejích posluchačů, kteří si cenili jejího osobního ručení za všechno, co jim vykládala, někdy v nedokončených větách nebo na přeskáčku, ale vždy s důvěrnou znalostí předmětu a s nasazením pro předkládané téma. Dalším opěrným bodem renomé Miluše Zadražilové byla její obětavost při psaní posudků a vedení diplomových a jiných prací. Málokdo tak zevrubně jako ona studoval témata, o nichž studenti psali, aby jim byl s to kompetentně radit nebo oponovat.
Síla díla, které po sobě Miluše Zadražilová zanechala, spočívá kromě jednotlivých tezí, postřehů a zprostředkování určitých hodnot estetických i mimoestetických především v tom, že její činnost byla tvůrčím způsobem selektivní a samostatná. Vybírala si mezi umělci i teoretiky způsobem, který pro její okolí mohl sloužit jako orientační bod, z posledního období připomeňme například úryvky ze strhujícího deníku filoložky Olgy Frejdenbergové z konce čtyřicátých let 20. století, přeložené a komentované pro A2 (viz A2 č. 32/2006).
Padesát let se utvářela a kultivovala její profesní a osobní přátelství s ruskými autory, kterým byla věrná jako čtenářka, kolegyně a překladatelka. Patřil mezi ně intelektuál Natan Ejdelman, prozaici Mark Charitonov, Jevgenij Popov, Vladimir Maximov, historici a teoretici Sergej Bočarov i Jurij Lotman a Zarja Minc, básnířky a básníci Inna Lisňanská, Semjon Lipkin, Dmitrij Prigov. Miluše Zadražilová se ve své práci nikdy nezaštiťovala objektivitou. Byla si vědoma křehkosti vlastního stanoviska a o to vehementněji je byla připravena obhajovat. „Mám pocit, že mě pořád ještě pár lidí a činů potřebuje. (…) Snažím se držet, jak můžu,“ napsala v soukromém dopise před dvěma lety, po vážném úrazu a poté, co dokončila několikaletou obětavou práci na překladu a korekturách pramenné publikace Eleny Makarovové Pevnost nad propastí. Já, děcko bloudící? Děti a učitelé v terezínském ghettu 1941–1945. Miluši Zadražilovou jistě potřebovali mnozí její současníci a mnohé činy, o jejichž uskutečnění se zasloužila. A budou ji potřebovat nadále, třebaže její fyzická přítomnost se stala minulostí.
Autor je rusista.