Jak vypadají setkání, na která se sjíždějí angažovaní studenti ze všech koutů světa? Zdá se, že v záplavě rozličných, specifických problémů se tříští jejich síly a společný nepřítel přestává být tak jednoznačný. Nebozí pořadatelé se téměř těší na její závěr, až se studentstvo znovu rozprchne do univerzit celé zeměkoule. Doma už na některé ze studentů čeká výnosné zaměstnání.
Studenty veškerého světa postihlo velké neštěstí. Vlády všech zemí se proti nim totiž spolčily, a začali se po nich pěkně vozit - svolala se tedy konference. Pořádali ji studenti a řada studentů se jí nakonec také zúčastnila. Byla to tedy studentská konference. Dedikována byla zcela tématu jejich osvobození, podtitul malinkými písmeny zněl: „možnosti studentského života“. Studentům se nelíbilo opravdu velmi mnoho věcí, a tak se rozhodli, že se proti nim radikálně vymezí. Čas vyjednávání prý skončil. Dumali také nad tím, jak to udělat, aby jejich rozhořčení mělo nějaký dopad. Skloňovala se tedy spolupráce s médii.
Jednali opravdu vášnivě, se smyslem pro celek. Ale i detaily se prošetřovaly. Čím detailnější, tím důslednější. Nic neuniklo jejich mladým a čerstvým myslím. Nakonec došlo na sdílení.
Zástupci asijských studentů reportovali, že jsou vedeni k disciplíně, perfekcionismu a excelenci. A že si mnoho z nich kvůli tomu bere život. A také, že prý jejich rodiče tvrdě pracují ve dne, v noci, aby zaplatili dětem studia. Aby se alespoň ony měly v životě lépe a nemusely potom jednou dřít na svoje budoucí děti, aby je daly klidně studovat, aby se potom měly i ony lépe, a aby se i děti jejich dětí, díky tvrdému studiu, měly lépe. A studenti se s těžkým srdcem svěřovali, že nechtějí své rodiče zklamat, a tak skutečně studují tvrdě, i když toho mají plné zuby, i když nakonec prý dostanou práci, ve které stejně budou muset jen dál tvrdě dřít. Nebo práci nedostanou, a už o nich nikdo nikdy neuslyší. Na závěr svého reportu společně v kánonu srdceryvně zazpívali píseň věnovanou obětem „rigidního, na zisk orientovaného vzdělávání“, s názvem: „Mama, I’m under a lot of pressure“.
Naběhli studenti z Jižní Ameriky, navlečeni do různobarevných oděvů a masek, skandujíce různá nesrozumitelná hesla a pokřiky za hudebního doprovodu plechovek, klacků a píšťal. Oblepili řečnický pult transparenty, posedali si do kroužku, chytli se za ruce, načež si přede všemi vylili svá srdce: nedostává se jim kvalitní a dostupné vzdělání.. Nikdo je prý nevyslyší. Na závěr zatancovali „la danza de la resistencia“, neboli tanec odporu.
Reprezentace studujících ze severní Ameriky si stěžovala, jak vláda posílá armádu na jejich „totálně pohodové“ demonstrace, kde prý „nic nedělají“, tak nechápou, co proti nim kdo má. Leželo jim v žaludku, proč proti nim nastupuje armáda v plné polní, a navíc na ně používá zvukové dělo původně navržené pro válku v Afghánistánu. Studenti se údajně stali prvními civilisty, na něž bylo speciálním komandem vyzkoušeno, na což byli neskrývaně hrdí. Nakonec všechny pozvali na večerní party, kterou měli mít ve vlastní režii.
Studenti z Evropy byli zastoupeni nejpočetněji, protože na tomto světadílu má každý stát svůj specifický problém, který si bedlivě chrání. Tak například studenti z Francie vyjmenovali v chronologickém pořadí všechny své okupační stávky posledního měsíce. V powerpointové prezentaci podrobněji rozebrali ty nejradikálnější čítající desítky tisíc účastníků, při nichž létaly z oken židle a knihy, převracely se auta a počty zraněných šly na stranách studentů i policistů do desítek. Vyzdvihli například stávku proti zrušení oblíbeného jídla v kantýně, nebo tu proti zákazu vodit si na univerzitu psy.
Kresba Alexey Klyuykov, 2012
Britští studenti, přechytračeni politickou stranou, jíž dopomohli k úspěchu a která se k nim otočila zády poté, co se ujala vlády, si stěžovali na další zvyšování školného. Univerzity jim prý účtují už i profesionální odstraňování spermatu z toalet. Také se pohoršovali nad metodami zpravodajských služeb, které mezi ně infiltrovali své tajné agenty . Tito agenti se studentkami zplodili děti a pak se rychle vypařili - zřejmě infiltrovat nějakou jinou aktivistickou skupinu, nebo aktivistickou studentku. Britští studenti ukončili prezentaci hlučným rozchodem trvajícím několik minut.
Na reporty z České republiky nedošlo, protože zástupci – ačkoliv byli v hojné míře přítomni - nedávali pozor, hašteřili se mezi sebou a mnozí situaci prospali. Nakonec se přece jen přihlásil jeden, jenž si vzpomněl na studentský vtip. Protože však nechtěl urazit žádné studenty, nakonec řekl vtip jen o pedagozích. Nikdo se ale nesmál, protože vtip nikdo nepochopil.
Zastoupeni nebyli jako jediní studentští předáci z Ruska a Běloruska, protože si v domácím či státním vězení odpykávají tresty za své minulé a (preventivně) i budoucí protistátní aktivity. Jejich kolegům navíc vyhrožovaly jakési gorily v kožených bundách a neustále je někdo sledoval.
Také studenti z Blízkého Východu a severní Afriky vlastně nepřijeli, protože měli plné ruce práce se svrhováním tamních diktatur a mnoho z těch, kteří se v dobré víře chtěli zúčastnit, již nebylo mezi živými.
Večer se šlo do studentského klubu, který se ke svému přídomku hrdě hlásil v prohlášení, jež se dalo číst na přebalu meníčka: „Klademe důraz na vytvoření jedinečné atmosféry studentské zábavy, a to prostřednictvím vhodně zvoleného programu. Nejsme další manažerský tým snažící se o ziskovost svého projektu. Chtěli bychom zahájit tradici velkých studentských akcí s důrazem na zábavní stránku věci. Individuálním přístupem, a nikoliv masivním rozsahem akcí, chceme vybudovat nový prostor pro pravidelná studentská setkání. Prostor, ať už reálný či internetový, kde se budou smazávat hranice mezi příslušností k té či oné univerzitě.“
A tak se tedy vehementně smazávaly hranice - nejen příslušností. Pilo se, pilo (hodně se pilo). Také se tančilo a zpívalo. Každý zpíval jiným jazykem a tančil jiným stylem, ale to nevadilo, protože studenti byli otevřeni všemu a vyznávali všechny jinakosti, zejména ty odlišné. K ránu společně skandovali refrén písně, kterou si jednohlasně zvolili za mezinárodní studentskou hymnu:
That party last night was awfully crazy I wish we taped it
I danced my ass off and had this one girl completely naked
Drink my beer and smoke my weed but my good friends is all I need
Pass out at 3, wake up at 10, go out to eat then do it again
Time isn't wasted when you're getting wasted!
Man, I love college, ay!
And I love drinking, ay!
I love women, ay!
Do something' crazy! Do somethin' crazy!
Do I really have to graduate?
Or can I just stay here for the rest of my life?
Kdekdo si potom kdekoho kamkoliv odvedl.
Druhý den se schůzovalo znovu, studentů však přišlo nějak málo. Mnozí se totiž stále ještě váleli na hotelu, většina šla nakupovat suvenýry. Zůstalo jen několik pořadatelů, kteří byli rádi, že jsou konečně sami, a můžou si v klidu naplánovat něco skutečně radikálního a relevantního, aniž by jim do toho někdo kecal.
Konference byla u konce. Vzniklo jen jedno prohlášení, studenti si však odnášeli nepoměrně víc nezapomenutelných dojmů a fotografií. Jednohlasně se shodli na tom, že konferenci musí příští rok zopakovat znova, nejlépe v nějakém jiném vyspělém městě. Pro mnohé to však bohužel byla poslední možnost užít si studentského života. Studia totiž ukončují a většina z nich už má podepsané smlouvy u velkých firem, které hodlají využít jejich potenciálu a schopností nabytých a projevených v revolučních protivládních a protikorporátních aktivitách. To ale studentům nevadí, hodlají si totiž konečně vydělat nějaké slušné peníze, a žít jako ostatní normální lidé.
Autor je absolvent AVU.