Pohyb studentů vysokých škol vyvolává v části společnosti nadšení a v jiné části zmatek. Je tedy nejvyšší čas položit otázku, k čemu chce hnutí směřovat, abychom pouze nerozdmýchávali nadšení v těch prvních a ještě více nemátli ty druhé.
Studentské protesty jsou v našem kulturním prostoru obecně vnímány jako šance na změnu celkového společenského a politického diskurzu. Nejen na základě historických zkušeností z roku 1939 a sametové revoluce, ale i díky pozici studentů jako značně nezávislé entity. Nastupující generace vysokoškoláků není ještě pevně začleněná do zaběhlých struktur společnosti a jako taková má více odstupu a prostoru pro kritiku stávajícího uspořádání. Studentská revolta proti věcným záměrům reformy VŠ tímto potenciálem disponuje také, ale zatím nedokázala získat podporu většinové společnosti a přinést tím pádem naději na skutečnou změnu.
Cílem hlavních protestů, které se odehrály v rámci Týdne neklidu po celé ČR, bylo nejen apelovat na vládu, aby návrh reforem v této podobě odmítla, ale v nemenší míře i seznámit veřejnost a studenty samé s nebezpečím, které s sebou tento pokus o zásah do autonomie univerzit přináší i pro fungování demokracie jako celku. Výsledek této akce, z organizačního hlediska velmi úspěšné, je ale zatím nejistý. Jaký konkrétní dopad budou mít protesty na rozhodnutí vlády, se sice ukáže až v průběhu následujících měsíců, ale rozpačitý dojem, kterým zapůsobily na veřejnost, je patrný už teď. Zdá se, že většinová společnost získala dojem, že studentům (pokud vůbec vědí, proti čemu protestují) jde především o neplacení školného.
Příčinou je nejen mediální obraz celé akce, který této interpretaci protestů často nahrává, ale také naše nedostatečná schopnost srozumitelně formulovat, o co nám přesně jde.
Zcela klíčovou otázkou pak je, zda to víme sami.
Kritika Dobeše nebo kritika systému
Na první pohled je to jasné – jedná se o odmítnutí věcných záměrů v té podobě, v jaké byly předloženy ministrem Dobešem – ale při bližším pohledu je problém složitější. Studentům totiž, často na rozdíl od představitelů akademické obce, nejde jen o zachování univerzit v dosavadní samosprávné podobě. Celou problematiku vnímají jako součást širšího kontextu.
Potíž nastává ve chvíli, kdy si uvědomíme, z jak širokého společenského spektra se jednotliví studenti rekrutují (studenti práv, filozofické fakulty, ekonomických i uměleckých škol), a že se mají shodnout na jednoznačnějším stanovisku.
V návaznosti na to vzniká potřeba si definovat cíl, kterého chceme dosáhnout.
Názory na tento bod se i mezi samotnými organizátory protestů pohybují na pomyslné ose ve všech podobách od „jde nám jen o věcné záměry“, přes „jde nám o Dobeše potažmo o ministerstvo školství“, až po „ jde o nám o celou vládu politiku“ či o kritiku současného neoliberálního diskurzu jako takového.
Nemalá část zapojených studentů nespatřuje v podstatě ve směřování vládní politiky problém.
Přeje si pouze, aby z principu volného trhu byly vyjmuty veličiny, na něž má tento princip na první pohled devastující dopad, jako je například právě vzdělání a kultura. Oproti tomu jiná, inspirována Květnem ‘68 ve Francii, doufá v celkovou proměnu současného systému. V souvislosti s politickým přesvědčením panuje i ohromné názorové rozpětí ohledně placení školného – od principiálního odmítnutí školného jakéhokoli typu až k nesouhlasu namířenému pouze na absurdní formu splátek navržených bývalým ministrem. Prakticky se tato různorodost projevuje nejen v roztříštěném vnějším obrazu, který vysíláme do veřejného prostoru, ale například i ve vztahu k jiným skupinám připojujícím se k našemu hnutí. Jedním z extrémnějších příkladů je třeba otázka spolupráce s odbory, jiným z těch méně radikálních pak spolupráce s politicky zaměřenými médii, která by mohla původně apolitickému dodat nežádoucí vyznění.
Navíc, i když mnoho participantů vnímá obrozující potenciál tohoto druhu revolty, zároveň také ve skutečnosti nevěří, že by výraznějším způsobem mohli zvrátit stav společnosti a politiky. Tato skepse, je – často navzdory jejich širšímu nesouhlasnému postoji k současné vládní politice – staví do pozice pouhých oponentů věcných záměrů. Ze svého pohledu je mají jako jediné šanci skutečně prakticky ovlivnit. Navzdory výše zmíněným historickým milníkům, zde kultura protestu není zdaleka tak silná, jako například ve Francii. Tuzemská populace bohužel není příliš zvyklá se aktivněji zapojovat do ovlivňování věcí přesahujících partikulární zájem.
Největší studentské bouře od sametové revoluce přesto dávají naději tento trend změnit a revoluční nadšení strhává celou generaci mladých lidí, která se dosud (na rozdíl od svých rodičů) neměla proti čemu konkrétnímu bouřit. Navíc se ani o větší vzpouru neodvážila usilovat, vychována v duchu věty: „Važte si toho, že jste nežili za socialismu, ani nevíte, co máte!“
Možnost zneužití a možnost alternativy
Nadšení z konečně přicházející revolty ve spojení s názorovou neukotveností bohužel také nahrává možnosti politického zneužití celého hnutí k prosazení vlastních mocenských zájmů. Toho jsme ostatně v posledních týdnech svědky. Měli bychom se proto stále ptát, zda jsme schopni kriticky sledovat, k čemu náš protest směřuje a nenechat se pouze unést jeho svůdným duchem.
Toto riziko prohlubuje nevyhnutelný aspekt všech masovějších demonstrací (dohromady se do protestů aktivně zapojilo přes 15 000 studentů) – tím je účast i těch demonstrantů, kteří nejsou hlouběji seznámeni s povahou předmětu, proti němuž protestují. To je obzvláště smutné v případě protestu vysokoškoláků za svobodu vzdělání a myšlení. Právě ti, kteří se v problému neorientují, jsou nejsnadněji manipulovatelní a využíváni lidmi, kteří systematicky budují obraz studentů jako entity nekompetentní vyjadřovat se k veřejnému dění.
Riziku dezinterpretace a zneužití se dá úspěšně zabránit nejen neustálým šířením informací, ale především jasným definováním naší pozice a cílů, o něž usilujeme. V případě, že nám jde o reakci na hlubší společenskou krizi, do níž se dostaly nejen vysoké školy ale i další skupiny neodpovídající systému volného trhu, je nutné konkrétně formulovat náš záměr. Jen tak se k nám mohou tyto skupiny připojit. Jak ukazuje zkušenost historických revolucí, žádná z nich neměla šanci uspět, pokud se týkala pouze úzce vymezených zájmů jedné části obyvatel. Zbytek společnosti byl proti ní totiž vzápětí poštván, například s odkazem, že jim jde pouze o finanční výhody na úkor ostatních. To je v době všeobecného strašení ekonomickou krizí velmi silný argument.
Jenom v případě, že celou věc přestaneme podávat jako věc osoby ministra školství, či dokonce přímo jako vnitřní věc univerzit, máme možnost dosáhnout něčeho zásadnějšího. Tísnivá situace kriticky podfinancovaného sociálního sektoru, ekonomické hledisko uplatňované při financování kultury, problémy české vědy i zdravotnictví – všechna tato dílčí hnutí trpí neschopností vystoupit ze svého úzkého okruhu zájmů do širší celospolečenské debaty nad možnostmi změny. Studenti, kteří se připravují ke vstupu do této společnosti a k rozptýlení po celém společenském spektru, mají šanci tuto debatu propojit.
Otázkou ale zůstává, zda je celková změna možná ve chvíli, kdy neexistuje obecněji sdílená představa funkční alternativy ke stávajícímu systému.
Autorka je jednou z organizátorek studentských protestů za DAMU.