Co se skrývá v igelitce

Bílé břízy, zelený trávník, chaloupka před modro-růžovým pozadím – tyto barvy evokují velikonoční kraslici s celou její pestrobarevností i křehkou prázdnotou. Zrekonstruovaná příroda, realizovaná umělým zeleným kobercem a mrtvými kmeny bříz a ohraničená dřevěnou ohradou, svítí uprostřed černé scény. V tomto prostředí, které tvoří jen torza a náhražky, se odehrává příběh tkalců, lidí uvězněných v bezvýchodné situaci vzájemných závislostí a neuskutečněných snů o lepším životě.

Inscenaci Tkalci ústeckého Činoherního studia vytvořil na motivy stejnojmenného dramatu Gerharta Hauptmanna kolektiv divadla v čele s režisérkou Vanessou Emde. Skrze konfrontaci s dnes již klasickým Hauptmannovým sociálním dramatem se inscenátoři snaží nahlédnout současnou společenskou situaci.

Plechovky a kelímky

Původní hra vznikla v 19. století v reakci na povstání vykořisťovaných tkalců ve Slezsku proti majitelům továren. Tuto událost v ústecké inscenaci divákům prezentuje vypravěč jako jarmareční historku, v níž namísto postav tkalců vystupují prázdné plastové kelímky. Tkalci-kelímky jsou vzápětí rozstříleni vojáky-plechovkami, zmačkáni a zahozeni jako čistě spotřební zboží, které už splnilo svůj účel. Vypravěč, jehož komediantství rámuje celou inscenaci, dál vesele konverzuje s diváky a rozdává jim plechovky s pivem. Poté přichází na řadu příběh dnešních tkalců, kteří dosud nečinně poposedávali na ohradě kolem scény. Psychologicky rozehrané situace, jakými jsou ponižování tkalců při výkupu utkaného plátna, nedostatečná mzda vyplácená stylem „ber, nebo vypadni“ či frustrovaná beseda tkalců nad pivem, přitom divák díky zcizovacím vstupům vypravěče vždy znovu přestane prožívat, a tak je může s odstupem reflektovat.

Výstupy svobodné matky, která nezvládá uživit své děti a přivydělává si prostitucí, či jejího otce, jenž z hladu musel zabít svého psa, nejsou pouze romantickými ilustracemi neutěšené sociální situace postav. Všechno je totiž i jinak: svobodná matka utrácí peníze za tabák a alkohol, její otec pronáší nad igelitkou, z níž vzápětí místo mrtvého tělíčka zvířete vytáhne pugét karafiátů, obhroublé vtipy. Východisko, které většina postav hledá především v pití, značně kontrastuje s analogickou scénou z Hauptmanna, kde se v hospodě rozhořelo povstání proti bezcitnému továrníkovi. Kolem březové chaloupky se revoluce projevuje jen hlučnými proklamacemi a boj proti šéfce Petře Dressigerové vrcholí nápisem „píča“ na přilehlé zídce. Mezitím tkalce natáčí intelektuál-socioturista, který se je snaží podnítit ke vzpouře v zájmu „zachování integrity vlastního já“. Jeho monology na téma individualizace naší společnosti vyznívají nabubřele a prázdně.

Není úniku

Tvůrci se nechali volně inspirovat i esejem Vzpoura přichází (2007, česky 2012; recenze v A2 č. 24/2012), analyzujícím současnou celoevropskou krizi, ale místo aby jej proměnili v tezi, vedou s ním na scéně dialog. Dialogičnost ovšem nevyrůstá jen z polemiky s Hauptmannem či s tímto esejem, ale především ze struktury samotné inscenace, v níž jako by se s každou novou akcí převracela či posouvala dosud ustavená skutečnost. Především však Tkalci navazují dialog s divákem, který s pivem v ruce sleduje situace, jež mu mohou připadat v lecčems povědomé. Každá z postav se touží vymanit z ubíjejícího prostředí, a přitom žádná z nich nedokáže skutečně překonat hranici dřevěné ohrady. Dramatičnost jednotlivých situací pramení právě z toho, že „každý člověk má nějakou touhu“, jak již napsal Hauptmann. Zatímco ale pro Hauptmanna i autory eseje Vzpoura přichází je řešením revoluce, v ústecké inscenaci k překonání neutěšeného stavu dojít nemůže. Postavy dnešních tkalců totiž nejenže nejsou schopny pojmenovat, proti čemu by se konkrétně mělo bojovat, ale ani jaký by tento boj měl vlastně smysl.

Tvůrci z Činoherního studia hledají během sezony nazvané „Všechno je v tobě“ odpověď na otázku, nakolik člověk může ovlivňovat svět kolem sebe, a jak podobu okolního světa vědomě i nevědomě utváří tím, co je v něm zakořeněno. Zdejší vyhraněná dramaturgie je pozoruhodná nejen svými radikálními adaptacemi klasických dramat či uváděním nových textů (například hry Hamlet je mrtev, bez tíže od Ewalda Palmetshofera), ale především svým důsledným vnímáním divadla jako společenské instituce, která se uměleckými prostředky aktivně podílí na širší diskusi nad aktuálními tématy. Specifický prostor průmyslového města bývalých Sudet nabízí konfrontaci s výraznými tématy tohoto kraje – složitou sociální situací, historickou zkušeností z válečného i poválečného období i přebujelou industrializací. Skrze tato lokální témata se ale Činoherní studio vztahuje i k otázkám obecnějším.

Autorka studuje na katedře teorie a kritiky DAMU.