Pařížský hudebník Erik Minkkinen je zakladatelem festivalu, během něhož publikum poslouchá živou hudbu výhradně prostřednictvím sluchátek. Tato nomádská, intimní akce proběhla na mnoha místech světa. V sobotu 7. dubna se festival uskuteční poprvé také v Česku – v pražském Komunikačním prostoru Školská 28.
Jakou má Placard historii? Kdy jste přišel na tento nápad a jaká byla vaše motivace?
V roce 1998, po pár letech hraní a pořádání koncertů lidem, jakými jsou Charles Hayward, Merzbow, Keiji Haino, Pluramon nebo Farmers Manual, a poté, co jsme v New Yorku přišli o bubeníka naší noise-rockové kapely, jsme si se spoluhráčem Lionelem Fernandezem začali hrát s počítači. Dokud jsme fungovali jako rocková kapela, zažívali jsme mnoho různorodých konfrontací mezi místem a naší touhou hrát hodně nahlas – i ve squatech a jiných autonomních zónách. Práce s počítači nám v tomto ohledu poskytla nezávislost. Se sluchátky na uších jsme mohli pracovat všude, kde byla elektřina. Někdy v té době jsem si navíc po docela dlouhém období, kdy jsem žil v podstatě jako bezdomovec, našel malý byt. V něm jsem chtěl vytvořit prostor ke hraní, v němž by se používaly pouze sluchátka a který by zároveň byl centrem jakési malé komunity. Šlo by o jakousi hudební peep-show. Tenhle nápad vyústil do třídenního festivalu, kde hrála většina hudebníků non-stop přes šestery sluchátka. První ročník nás všechny nadchnul – jednalo se o nevšední zážitek, při němž jsme společně sdíleli vlastní tvorbu v procesu vznikání. Pro muzikanty i publikum to byla velmi intimní zkušenosti. Diváci čekali vedle v baru a přicházeli po šesticích na dobu, kterou vyměřoval počet netrpělivě čekajících lidí, na něž ještě nepřišla řada.
Jak se festival vyvíjel? Co se od té doby změnilo?
Druhý pokus se odehrál ve Vídni v roce 1999 díky pozvání na festival Phonotaktik, což je nejšílenější akce, jakou znám. Koná se na různorodých výstředních místech: v muzeu kriminalistiky, nedostavěném třicetipatrovém domě bez výtahu, autobusovém depu, na hřbitově. Představa bytové akce uvnitř festivalu je zaujala. My jsme zase chtěli poznat vídeňskou scénu, se kterou jsme neměli moc zkušeností. Program se rychle plnil a spousta lidí nám radila, jak technicky vyřešit streamování všech představení. Následující dva ročníky se odehrály v mém bytě v Paříži. Otevřenost celého konceptu umožnila seskupit hned několik různých scén – od laptopového popu přes free jazz po power electronics. K tomu newyorští minimalisté, děti odvedle a pantomima. Stále více lidí se chtělo zúčastnit. Přes internet se připojilo i několik projektů z Portugalska a Belgie, a tak jsem musel festival rozšířit do dvou pokojů. Pátý ročník už se rozrostl do tří pokojů, přičemž v jednom z nich jsme byli permanentně propojení se sluchátkovým festivalem v Tokiu. Od té doby začalo být obtížné pořádat jen jeden třídenní festival ročně. Namísto toho jsme se rozhodli akci prodloužit na tři měsíce nepřerušeného provozu. Připojilo se mnoho měst: Londýn, New York, Tokio, Nagoya, Hamburg a další. Ze sluchátkového festivalu se jako vedlejší produkt vyvinula také jakási hra, v níž šlo o přenášení hudby z jedoucích aut, telefonních budek nebo jakéhokoli jiného netypického prostoru. Další ročníky se opět staly festivalem uvnitř festivalu, a to na akcích, jakými jsou Club Transmediale, Mutek, Dispatch, Rokolectiv, Unsound nebo Riam.
Podílíte se stále na organizaci Placardu v Paříži, nebo se už jen díváte, jak stroj běží? Jestli tomu dobře rozumím, vlastní Placard si může založit kdokoli...
Stále organizuji festival jednou ročně v Paříži, ale nezávisle vznikají i jeho lokální mutace. Vloni jsem se zapojil i do akce v Hamburgu pro Blurred Edges a pomáhal jsem i s některými dalšími Placardy. Na festivaly jezdím rád osobně, ale baví mě pomáhat i online – instruuji účastníky ze vzdálených míst, komunikuji s posluchači, kteří se většinou zapojí také jako performeři. Ale Placard si opravdu může uspořádat kdokoli, často jde prostě o osobní iniciativu v soukromém bytě. Ve většině případů – jako tomu bude také v Praze – se nicméně snažím, aby pořadatelé měli sluchátkový soundsystém, který používáme v Paříži. Nevím, jestli se pražského festivalu zúčastním osobně, ale určitě ho budu sledovat zpovzdálí. Jiní organizátoři, například v Londýně a Sheffieldu nebo v San Francisku, ovšem vše dělají zcela sami, zkonstruovali si i vlastní sluchátkové soundsystémy. Čím víc jich bude, tím spíše půjde o událost mimo mou kontrolu, což byl ostatně i cíl celého projektu.
Čím je výjimečný poslech se sluchátky, ovšem ve společnosti dalších lidí? Jde jen o jinou sociální situaci, nebo to sebou nese i jiné estetické dimenze prožívání hudby?
Poslech živé muziky se sluchátky přináší dvě základní věci. Zatímco na koncertu s klasickými reproduktory závisí kvalita zvuku na tom, kde právě stojíte, při společném poslechu se sluchátky sdílíte s ostatními posluchači tentýž zvuk bez ohledu na vaše umístění – zprostředkovává se tak intimita poslechu uprostřed sdíleného prostoru. Sluchátková produkce vytváří pluralitní situaci soustředěného poslechu, kdežto vystoupení s reproduktory se může snadno zvrhnout v egomaniacký souboj. Ne že by jedno bylo lepší než druhé, ale sluchátka dávají vzniknout situaci na pomezí soukromé, domácí akce a živého vystoupení, a tak vytvářejí mnohem svobodnější prostor pro tvorbu, v němž může kdokoli dobrovolně nabídnout festivalu nějaký zvuk. A kdokoli ho pak může dobrovolně poslouchat. Vše se děje v rámci implicitní dohody o intimitě.
Erik Minkkinen je francouzský hudebník, známý ze skupiny Sister Iodine a dalších experimentálně hudebních formací. Nápad založit sluchátkový festival vznikl v Paříži v roce 1998, v době častých policejních razií, kdy bylo těžké sehnat prostor pro pořádání alternativních, většinou hlučných hudebních akcí. Od té doby se nápad vyvinul v mezinárodní festival, založený na streamingu a spojující mnoho různých světových měst. Vznikla tak rozsáhlá síť spojující nadšence, hudebníky a pořadatele.