Mariano Aguirre na blogu Le Monde diplomatique sleduje současný vývoj na pravé straně politického spektra, jenž podle něj souvisí s krizí legitimity tradičních politických stran a s relativně novými nástroji ve formě sociálních sítí. V čem je populismus současné krajní pravice nový? Nátlakovým skupinám (English Defence League, Platform per Catalunya nebo Militia Christi) a webovým projektům (Gates of Vienna nebo Brussels Journal) se úspěšně daří šířit propagandu založenou na argumentech proti migraci – především z muslimských zemí. Jde zejména o virální videa nebo vědecké články založené na tématu kultury a identity. „Noví národní populisté“ se snaží pečlivě vyhýbat tradičnímu jazyku ultrapravice, v němž hrál určující roli rasismus či antisemitismus. Krajní pravice prý neváhá do svého diskursu začlenit natolik protichůdné prvky jako důraz na křesťanské základy evropské civilizace a současné volání po sekularizaci, která je chápána především jako účinný nástroj proti přítomnosti islámu ve veřejném prostoru. Jedním z jejích ústředních bodů je dovolávání se svobody slova, což v překladu znamená především možnost šíření argumentů založených na mezietnické nebo mezikonfesijní zášti. „Nový národní populismus“ je prý nejpopulističtější v odmítnutí dosavadních politických elit. Mezi „největší zrádce“ Evropy pak samozřejmě patří levice, a to především ta „multikulturní“.
Nicolas Sarkozy v předvolební prezidentské kampani poukazuje na „zneužívání dávek“. Právě tento častý volební leitmotiv analyzuje ve svém článku březnového vydání ekonomického měsíčníku Alternatives economiques Denis Clerc. Obdobně jako v řadě jiných případů prý i Sarkozy zmiňuje skutečnost, že sociální dávky občanům v hmotné nouzi jsou zneužitelné a jejich žadatelé si je nezřídka ani nezaslouží, neboť se jedná o lidi, kteří se do hmotné nouze dostali vinou své neschopnosti. Odhlédneme-li od ideového zakotvení tohoto pohledu, který Clerc poměrně diskutabilně pojmenovává jako liberální, lze vystopovat celou řadu souvislostí především s individualismem, jenž úspěch nebo neúspěch jednotlivce přičítá především jemu samotnému. Francie je jednou z nejindividualističtějších zemí v Evropě, proto Sarkozyho ostrá předvolební pozice vůči „nemakačenkům“ nemůže překvapit. Denis Clerc poukazuje na pozoruhodnou nedbalost, s níž k tématu „zneužívání dávek“ přistoupili Sarkozyho poradci. V jednom z vystoupení na téma potřeby reorganizace systému sociálního státu si současný prezident popletl dvě z forem podpory způsobem tak trestuhodným, že jeho vyjádření působilo na znalce francouzského sociálního systému jako úsměvný nonsens. Sarkozy navrhuje systém totálně přestavět: místo nároku na sociální podporu mluví o nároku na sociální půjčku. Přestavba vycházející z anglosaských inspiračních zdrojů v podstatě spočívá v tom, že si lidé mohou od státu za určitých podmínek půjčit, aby neumřeli hladem.
Deník Libération, označovaný za hlásnou troubu „kaviárové levice“ (respektive „maloměstské bohémy“), přinesl ve vydání z 9. března rozhovor Françoise-Luca Doyeze s rapperem Fuzatim z kolektivu Klub des Loosers. Kolektiv nepochází z mytizované severní části pařížské aglomerace départmentu Seine-Saint Denis, nezhudebňuje texty o policejním násilí, případně o násilí proti policii, ani o diskriminaci a drogách a jeho rappeři nehrají, tak jako francouzská fotbalová reprezentace, barvami bílé, černé a hnědé – jsou to „malé bílé huby“. I když ani v tom si nemůžeme být zcela jisti, protože na všech veřejných vystoupeních nosí masky. Jejich hudba není typický rap, ale mix různých hudebních stylů, do nichž Fuzati rytmicky deklamuje své pesimistické vize s nádechem cynismu, který Doyez srovnává se Célinem a autor těchto řádků pak s Michelem Houellebecqem. „Není divu, že je furt hnusně, když všichni odcházíme do nebe,“ zazní v jedné skladbě z nové desky La fin de l’espèce (2012). Podobně jako Houellebecq si Klub des Loosers získali svoji popularitu tak, že mluví o tom, co všichni tuší, ale bojí se na to myslet. Jak je totiž známo, nikdo není větším nepřítelem bobo než jiný bobo, případně bobo jako fenomén. Proto se jim jako, houellebecqovsky řečeno, „obvyklým masochistům“ nejvíc líbí, když jim někdo sofistikovaně nadává. Generace dnešních posluchačů Klub des Loosers většinou nedávno překročila věk třiceti let. Ve francouzské metropoli to znamená získání prvních „frček“ v pracovní kariéře a pořízení potomků. Proti této nevyhnutelnosti se Klub des Loosers na své poslední desce snaží z jistých antihumanistických, malthusiánských pozic argumentovat. Fuzati v rozhovoru tvrdí, že nechápe, jak je možné v jedné domácnosti třídit odpadky a vychovávat vlastní dítě. Ještě by pochopil adopci, ale zplození vlastního potomka je pro něj neomluvitelným egoismem. Lidé jsou pro něj totiž největší pohromou planety.