O přebírání některých témat radikální levice ultrapravicí bylo především v německém kontextu napsáno hodně. Němečtí autonomní nacionalisté však zdaleka nejsou stejní jako francouzští a italští identitáři. Jak se vyvíjí románská verze fašismu v časech ekonomické krize a v čem se ještě liší od radikální levice?
Extrémy se přitahují a opačné kraje k sobě leckdy mají blízko. To je žurnalistické klišé hodné publicistiky liberálního středu „dlouhého postsocialismu“ (například Respektu). Jak si ale sama radikální levice vysvětluje, že na některá její témata a dokonce i na některé články je možné narazit i v komunikačních kanálech ultrapravice? Přesněji řečeno: v té její části, která primárně odmítá kapitalismus.
Váhu antikapitalismu u části ultrapravice ilustruje například bonmot kolující před posledními francouzskými prezidentskými volbami, jenž vychvaloval nacionalistku Marine Le Penovou jako jedinou „autenticky levicovou kandidátku“. Samozřejmě, že její antikapitalismus byl zjevný zejména ve srovnání s názorovým světem vítězného kandidáta socialistů.
Kaviárový fašismus
Pokud se ale vrátíme od vrcholné politiky k ultrapravici jako sociálnímu hnutí, pak může být v této souvislosti podnětná návštěva některého z webů současného „kaviárového fašismu“, jakým je například Zentropa.info, tumblr blog s těžištěm ve Francii. Ten tvoří zázemí pro širší ultrapravicovou „internacionálu“ a je propojen například s čistě „lifestylovou“ platformou Sexorcismo, zabývající se nejen násilím, sexem, tetováním, horory a kapelami z okruhu Rock against communism, ale i modernistickou architekturou a dalšími tématy této buď nahnědlé a načernalé, anebo otevřeně hnědé a černé „kulturní fronty“.
Zajímavé je i geografické rozvrstvení. Zatímco příspěvky z latinských zemí zpravidla akcentují témata antikapitalismu a protipřistěhovalecké nálady halí do hávu „obrany vlastní kulturní identity“, příspěvky z východoevropských zemí daleko otevřeněji akcentují obvyklou neonacistickou symboliku a témata biologického rasismu. Česká ultrapravice je na této pomyslné škále příznačně někde uprostřed a přebírá témata jak od pařížských Projet Apache, římského kolektivu Casa Pound nebo konzervativních Les Antigones, tak i od polských, řeckých, ruských nebo srbských formací hlásících se jednou k pohanské, jindy ke křesťanské tradici, ale takřka vždy a nepokrytě k boji za hegemonii bílé rasy.
Make love and war
Čím to ale, že na Zentropa.info najdeme převzaté články autorů typu Noama Chomského nebo Slavoje Žižeka? Důvodem může být neschopnost skutečné levice oslovovat část spíše mladší a radikálněji či agresivněji naladěné veřejnosti, která je navíc čím dál tím vzdělanější. Jedním z témat, jež může být u sympatizantů této testosteronem nabité politické platformy – vyznačující se mimo jiné mottem „Make love and war“ – překvapivé, je například podpora Bašáru alAsadovi v syrské krizi. V kontextu hrozby mezinárodní intervence totiž vyznívá skoro jako pacifismus. Zatímco bojechtivá francouzská levice se ve své podpoře intervence dostala téměř na pozice neokonzervativců, ultrapravicoví „identitáři“ podpořili v zásadě progresivního sekulárního baasistu, byť pocházejícího z dynastie, která si nikdy nebrala k vypořádávání s opozicí rukavičky.
Změny na ultrapravicové scéně ve Francii však souvisí i s minulým prezidentským obdobím, kdy Sarkozyho administrativa nechávala (podobně jako například v Řecku) ultrapravici stranou pozornosti bezpečnostních složek a chápala ji jako vyvážení radikální levice, jejíž podpora měla pod vlivem dopadů ekonomické krize vzrůstat. Ve Francii ale posilovala především ultrapravice, a to i přes odstup, který vůči těm nejviditelnějším a nejagresivněji působícím skupinám zaujala sama předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová. Jednotící platformou pro ultrapravici a zároveň příležitostí získat politické body u veřejnosti se ve Francii před rokem staly protesty proti sňatkům gayů. Ani další zprávy, které po porážce protestů občas prosákly i do českých médií, nesvědčily o oslabení tamní ultrapravice – ať už šlo o zavraždění antifašisty Clémenta Mérica nebo o rasistické rioty Boulogne boys z pařížského klubu ultras v Saint Germain.
S Che Guevarou, ale bez Marxe
V říjnovém vydání Le Monde diplomatique analyzuje Evelyne Pieillerová popularitu ultrapravicového esejisty Alaina Sorala, jehož videa mají na YouTube až 15 milionů zhlédnutí. Není bez zajímavosti, že i Soral se – obdobně jako některé posty na Zentropa.info – vyjadřuje pochvalně například o Hugo Chavézovi, Muammaru Kaddáfím nebo dokonce o Ernestu Che Guevarovi. Jeho antikapitalismus je nicméně Marxovi značně vzdálen. Verbální podporou řemeslníků, malých podnikatelů a obchodníků „přece jen bližších lidu než nadnárodní kapitál“ se totiž Soral dostává na pozice francouzského meziválečného poujadismu i jiných forem korporativismu, ovšem otevřeně nacionalistických. Zentropa.info pak obdobně přes všechen verbální antikapitalismus i angažmá v některých kauzách třetího světa (jde například o podporu národně osvobozeneckému boji Karenů v Barmě) přece jen stále vychází z francouzské nostalgie nad ztrátou kolonií, a tím i postavení velmoci. Rozdíly mezi oběma póly tedy stále existují a jsou stále silné. Nyní je nicméně řada na levici, aby si uhájila a prosadila svá témata.
Autor je člen Centra pro studium populární kultury.