Marek Šindelka, s nímž v tomto čísle naleznete rozhovor, začínal jako básník, poté vydal novelu a naposledy soubor povídek Zůstaňte s námi. Společným tématem povídek jeho nové knihy je krize komunikace, prázdnota každodenních hovorů a samota.
Básník a prozaik Marek Šindelka vydal sbírku povídek Zůstaňte s námi. Na jejich protagonistech variuje různé podoby a odstíny samoty i jejího smyslového zakoušení. Extrémním případem je situace hrdiny povídky Návrat, který se probouzí v hotelu rodného města. Dvacet let zde nebyl, staré kamarády nevypátral a druhý den ve městě nenašel už vůbec nikoho. Všichni jeho obyvatelé, krom dvojice divokých hlídacích psů, kamsi zmizeli. Protipólem tohoto typu samoty je popis posledních chvil Vasila, který s kulkou mezi žebry tiše dodýchává na sedadle plného autobusu kdesi na Jižním Městě. Tyto dva texty, dle mého názoru nejméně povedené z celé knihy, akcentují samotu v tom nejprostším smyslu, tedy ve vztahu k přítomnosti či nepřítomnosti dalších lidí.
Symetrie bludného kruhu
Zajímavější jsou povídky, v nichž autor zmiňovaný motiv různě odstiňuje a více se soustředí na jeho příčinu – nemožnost komunikace, balast každodenních dialogů a velké setrvalé ticho, které postavám vychází z úst, kdykoli je otevřou. Arogantně cynický televizní hlasatel z povídky, která dala celému souboru název, denně mechanicky produkuje záplavu slov, mezi ním a jeho přítelkyní však vládne zarputilé mlčení. Nejhovornějším členem domácnosti je mluvící vrána-alkoholik, kterou z bůhvíjaké pohnutky kupuje v parku od bezdomovců. Bizarní nákup, který hlasatel nedovede vysvětlit ani sám sobě, jen ilustruje nahodilost činů konaných ve snaze narušit dokonalou symetrii bludného kruhu vlastní vegetativní setrvačnosti a letargie. Tyto pokusy jsou ovšem sporé, přicházejí pozdě a především – jsou reakcí na momentální situaci, nikoli projevem trvalé vůle.
V Luku, možná nejlepší povídce knihy, otec ve snaze opětovně navázat vztah se synem nejprve namíří luk na stádo srn a posléze vypouští šíp kolmo k obloze, doufaje, že je při pádu nezasáhne. Agrese má substituovat dialog, který neproběhl – slovo a jeho přítomnost, anebo naopak chybění, se vyhroceně ukazují jako faktor vpravdě osudový.
Je pryč, jdu za ní
Povídky knihy Zůstaňte s námi opakují jediné – přesněji dvojjediné – téma samoty a krize komunikace. Tyto náměty se ovšem napříč knihou vzájemně doplňují, variují nebo kontrastně zrcadlí a texty navíc uchvacují i způsobem vyprávění, prací s jazykem. Šindelka si dává velmi záležet na rytmu, jakým je zrovna vyprávěno. Dění zrychluje: „Andrea v koupelně smývá líčidla, dýchá do zrcadla, políbím jí na rameno, odstrčí mě, políbím jí na šijí, chanel, cigarety, trošičku slaná, ucukne, přitáhnu ji k sobě, vysmekne se, jde pryč. Jdu za ní.“ Nebo zpomaluje a nechává tak doznít scénu: „Stádo se polekaně zavlní, zběsile se rozběhne k lesu. Klouže po povrchu pastvin, teče. Vsakuje se mezi stromy. Dusot, jako když padají kroupy. Pomalu doznívá. Mizí. Je ticho.“ Nápaditě také užívá zkratky: „Vzal aktovku – skřípění kůže. Zavřel skříň – vřískot dřevotřísky. Vyšel na chodbu a zabouchl za sebou dveře – hromobití umakartu.“ Tyto prostředky však nikdy nepoužívá samoúčelně a manýristicky, zato s energickou ironií a černým humorem.
Za samostatný rozbor by stála otázka, jakým způsobem se v textu konstituuje atmosférický rámec jednotlivých povídek a jak je skrze detail kladen důraz na smyslovou plastičnost situací. Co všechno v knize cítíme a slyšíme, čeho se dotýkáme, je opravdu podivuhodné. Nejen tento až fyzický pocit při čtení, ale i odvaha a způsob, jakým se autor pokusil bez opěrné berličky velkých dějin jako obraz doby zachytit samotu a ticho uprostřed davu a v záplavě slov, dělají i přes jistou prvoplánovost z knihy Zůstaňte s námi jednu z podstatných literárních událostí.
Autor je bohemista.
Marek Šindelka: Zůstaňte s námi. Odeon, Praha 2011, 160 stran.