Guy de Maupassant popisuje v románu Miláček výhled z okna svého mladého (anti)hrdiny v době, kdy ještě bydlel v chudém podnájmu a teprve snil o budoucí slávě, o úspěchu u žen a v lepší společnosti. „Mladíkův pokoj byl v pátém patře a jeho okno vedlo do hluboké propasti, kterou tvořil obrovský příkop Západní dráhy, přímo u výjezdu z tunelu od nádraží Batignolles. Duroy otevřel okno, opřel se lokty o zrezavělý parapet a díval se ven. Pod ním, na dně temné díry, zářila tři červená signální světla a vypadala jako obrovské oči nějakého zvířete… Každou chvilku se nocí rozlehl dlouhý nebo krátký hvizd píšťaly, některé se ozývaly blízko, jiné přicházely z dálky, z asnièrské strany. Hvizdy zněly podobně jako volání lidského hlasu. Jeden se přibližoval a připomínal naříkavý křik, který každou vteřinu sílil, až se najednou s obrovským hřmotem objevilo velké žluté světlo. A Duroy sledoval dlouhý růženec vagonů řítících se do tunelu.“
Jedná se o barvitý a metaforický popis, tak jak to známe i z jiných děl realismu a naturalismu druhé poloviny 19. století. Literární ukázka ve stručnosti vypočítává několik stereotypů, které byly tradičně spojovány se železnicí a charakterizovaly poměr veřejnosti k tomuto základnímu symbolu pokroku v moderní epoše, respektive v její výseči, kterou můžeme označit třeba za viktoriánskou éru. V těchto stereotypech se mísí fascinace a děs, naděje a obavy. Prostory a atributy železnice jsou běžně vnímány jako obrovské, přesahující dosavadní měřítka. Stroje ožívají, lampy žhnou jako oči zvířete, píšťala zní jako naříkání lidského hlasu. Vše se ztrácí v temnotách, v neprostupné neviditelnosti jam a tunelů, do nichž se řítí hmota vlaku. „Velké světlo“ se objevuje s „obrovským hřmotem“, jedná se o paralelismus vizuálních a akustických zkušeností, o novou synestézii přesahující co do dojmu a účinnosti všechny dosavadní zážitky. Maupassantův hrdina Duroy sleduje živel vlaku v jeho smyslově téměř nepostihnutelném, a tedy sublimním prostředí s posvátnou hrůzou i nadějemi. Vlak řítící se někam do dálky, k budoucnosti, unáší i jeho k novým, stále zámožnějším a vlivnějším milenkám, k stále větším společenským úspěchům, k nimž mu otevírají brány především ženy. Vjezd vlaku do tunelu zde také představuje oblíbené klišé sexualizace moderní technologie.
Mlhou hrůzy skrze tunel
Ve filmu Co je nového, kočičko?, který je prvním scenáristickým opusem Woodyho Allena, vystupuje v roli psychoanalytika Peter Sellers, který pořádá ve své ordinaci skupinové terapie. Na jedné z nich požádá jednoho z pacientů, aby připomněl svůj sen. Zjevně nervózní pacient se vrací ke svému snu o vlaku vjíždějícím do tunelu, což psychoanalytik s potěšením kvituje a očividně se tímto snovým obrazem dobře baví. V době natáčení filmu se už opravdu jednalo o klasické klišé vlakových filmů i o opotřebovanou sexuálně psychologickou metaforu.
Jedním z průkopníků této symboliky byl třeba rakouský expresionistický kreslíř Alfred Kubin. Ten se sice nezabýval nijak výrazně přímo zobrazováním vlaku, ale převáděl dobové technologické principy do obrazových metafor, které se zaměřovaly především na problematiku sexu a smrti mnohdy ve vzájemné provázanosti. Známé jsou jeho kresby, kde do obří vagíny/tunelu směřují lidská procesí nebo skupiny rakví jako vagónky. Tunel jako přechodové místo mezi tímto a jiným světem, respektive jako vstup na druhou stranu hranice komentuje v románu Země snivců. Tímto tunelem sice vlak neprojíždí, musí se jím projít pěšky, ale na druhé straně, za obří, temnou hradbou již démonický vlak čeká, aby nové obyvatele tajemné země odvezl do jejího hlavního města. Noví návštěvníci neprocházejí pouze sublimní hradbou, ale též závojem mlhy, tedy určitým územím neviditelnosti. Temnota, nemožnost smyslové orientace, nepostihnutelné měřítko apod. tvořily třeba podle filosofa a estetika Edmunda Burkeho důležité parametry „vznešena“ (tedy sublimna), této raně moderní estetické kategorie, která z pozice základní estetické zkušenosti vytlačila krásu a nahradila ji hrůzou, distancí, nepostihnutelným nekonečnem. Toto potenciální nekonečno nabízí jak temná, tedy prázdná a pohlcující dutina tunelu, tak perspektiva kolejí potažmo obecně chápání železnice jako něčeho, co směřuje stále vpřed.
Sex a smrt ve vlaku
Hrůza z nového měřítka katastrofy, kterou umožnil technologický pokrok a příkladně železnice, se na konci 19. století vtělila dokonce do nové psychiatrické kategorie „Railway spine“, jíž se označovala „hysterická“ reakce po železniční nehodě, dnes bychom řekli posttraumatický syndrom. Tato „železniční neuróza“ nemusela však nutně následovat jen po osobním zážitku nehody, ale jednalo se spíše o celospolečenskou vizi nových, technologických nebezpečí, spadající do oblasti sociální psychologie. Lidé se běžně obávali neurčitého nebezpečí, změn, destrukce, vzrůstající rychlosti. Zároveň tím byli přitahováni a ovládáni téměř hypnotickým způsobem.
Ve zmiňovaném Maupassantově románu dojde pochopitelně k prvnímu sexuálnímu aktu mezi Duroyem a jeho vlivnou manželkou, která je zároveň čerstvou vdovou po jeho příteli, ve vlaku projíždějícím noční krajinou. Jde tedy do značné míry o propojení momentu smrti, sexu, technologie a zároveň, jak z románu vyplývá, touhy, očekávání a zklamání (milování ve vlaku se příliš nepovedlo). Tunel, popřípadě tma za okny vlaku je spektakulárním prostředím bez spektáklu nejen pro sex, ale pochopitelně i pro vraždu jako dvě základní kategorie „abjektu“, který by se snad dal zařadit do sféry podvědomí s jeho nerozborným „reálnem“. Z této symboliky těžili surrealisté, hlavně René Magritte, v jehož obrazech vyjíždí vlak z neočekávaných otvorů, třeba z krbu, a vpadává tedy do intimity domova jakožto prostředí vlastního ženě. Na jiných jeho obrazech nacházíme také provázanost sexuální touhy a vraždy. Nejvíce hrůzného potenciálu vytěžily z motivu temného vlaku hororové filmy, třeba Půlnoční vlak či Vlak do pekel. Zde se porcují lidská těla, dochází zde k děsivým, částečně rituálním masovým vraždám. Půlnoční vlak se sice odehrává v metru, ale princip zůstává stejný. Tunel zde hraje roli skrytého prostoru nevědomí, v němž se mísí slast a sadismus, materialita těla a ničení.
Vlak jako symbol smrti
Vize vlaku některé příběhy otevírá a jiné uzavírá. Ve Zmatcích chovance Törlesse od Roberta Musila děj začíná pohledem na nekonečné pásy kolejí na malém nádraží, začíná očekáváním příjezdu i odjezdu vlaku, očekáváním zrození a smrti respektive zločinu. Odjíždějící vlak ve snu považoval za symbol smrti i Sigmund Freud. Před hrdinou Musilova románu se otevírá sexuální iniciace a zároveň přestoupení společenských norem a tabu. Děj Valpuržiny noci od Gustava Meyrinka naopak uzavírá záběr na hrdinu, příslušníka „starého světa“, který po kolejích kráčí vstříc vlaku, aniž by tušil, co to je, nikdy vlak ještě neviděl. Lokomotivu vnímá jako postavu spasitele, jako naději na záchranu ve světě vymknutém z kloubů. Stroj jej však pochopitelně rozdrtí. Vlak odjíždí nebo přijíždí, toužíme po tom, aby se objevil, nebo nostalgicky vzpomínáme na to, co bylo, po jeho odjezdu. V malbách Giorgia de Chirica se v zadním plánu ztrácí vlak odvážející lásku, zatímco vpředu leží socha opuštěné Ariadny s melancholickým gestem. Naděje vkládaná do technologické metafory budoucnosti se nepotvrdila, z fascinujícího setkání zůstává pouze vzpomínka, již provází půlnoční soví houkání píšťaly věštící zmar a smrt.
Autor je teoretik vizuální kultury.