Důvěryhodné bílé pláště

Zase se blíží volby a zase se zdá, že zastoupení lékařských profesí na volebních lístcích politických stran bude silné. Medicína je zřejmě původním oborem tak deseti procent poslanců českého parlamentu – jako by se postupně transformoval v nemocnici. Přesné statistiky zastoupení obrazu či role lékaře v reklamě neznáme, ale patrně bude taktéž poměrně silné. Postava lékaře se v reklamě vyskytuje nejen v případě, že je inzerován farmaceutický produkt, ale i tehdy, když jde o zvýšení prodeje kosmetiky, pojištění a dříve třeba i piva. Každodenně na nás z televizních reklam přátelsky, ovšem i trochu káravě pohlížejí stomatologové, poklepávají zrcátkem na modely zubů a přednosti té které zubní pasty či ústní vody jejich herečtí představitelé zdůrazňují záměrně špatným přednesem, který má zvyšovat realistický dojem, přičemž navíc po­­užívají typický lékařský humor, který máme všichni tolik rádi. Podobně je to s odborníky na pleť a kožní trable, často dojde také na menzes, různé druhy zápachu z tělesných otvorů, něco kolem jídla či bolesti zad ze zdvihání zástupů dětí. Alegorická figura lékaře může vahou své autority pochopitelně podpořit i bohulibé nekomerční projekty, třeba charitu nebo vzdělávání.

Náruč medicíny

V masových médiích a ideologii postupně vytlačila symbolická postava lékaře jiné tradiční autority. Donedávna se jako silný argument v politických či komerčních kampaních využívala třeba persona inženýra, právníka či ekonoma. Důvěryhodnost těchto oborů se však zřejmě poněkud vyčerpala a jejich technicistní charakter nyní vytlačila všeobecná humánnost či filantropie lékaře. Zdá se, že obory, které mají co do činění s neživou hmotou, matematikou, anorganickou či geometrickou racionalitou, nevyhovují tolik očekávání dnešní společnosti. Veřejnost si přeje být zabezpečena, organizována, opatrována či ošetřována někým, kdo má blízko k organickému tělu s jeho potřebami, rozkošemi i bolestmi. Matematická racionalita je obecně vnímána jako příliš vzdálená primárním potřebám a jistotám ohroženého, slabého, vykořeněného jedince.

Moderní lékařská věda začala na rozdíl od jiných vědeckých oborů pojímat člověka jako „subjekt“ zvláštního typu – jak dokládá třeba Zrození kliniky (1963, česky 2010) Michela Foucaulta. V pravém slova smyslu se vlastně ani o subjekt nejedná, i když je tak pacient v lékařských zprávách nazýván. Pacient je pořád předmětem pozorování. Přesto mu lékařství přiznává mnohem větší míru osobitosti, blízkosti, živočišné měkkosti a tepla než objektu zkoumání exaktních věd postavených na měření, matematických operacích, neosobních a neovlivnitelných zákonitostech přírody či práva. V náruči medicíny se občan cítí mnohem bezpečněji, má zde pocit bezprostředního kontaktu a péče, starostlivosti. Cítí, že jde o blaho jeho těla, o jeho osobní, individuální přežití, o kvalitu života. Žádné jiné exaktní či humanitní vědy nemohou nabídnout takovou míru blízkosti a zdánlivého zájmu o konkrétního, nezaměnitelného jedince jako lékařství.

Lékařským subjektem je ve skutečnosti pochopitelně sám lékař, zatímco pacient je objektem jeho průzkumu, sice léčeným, ale též pozorovaným z vědeckých důvodů. V počátcích moderní medicíny mnohdy nešlo ani tak o to, aby byl nemocný uzdraven, ale o to, aby nemoc byla správně zařazena, popsána, publikována. Dodnes je pacient v závislém postavení nekompetentního až téměř nesvéprávného objektu, který není schopen identifikovat svůj problém, natož jej kvalifikovaně odstranit či zmírnit. Pacienti jsou sice už nějaký čas informováni, poučováni, medicínský personál s nimi komunikuje, ale jedná se spíš o hru na komunikaci. Ve skutečnosti se nepředpokládá rovnoprávné postavení aktérů diskuse. Lékař je držitelem vědění, které je pro pacienta v jeho komplexnosti nedostupné. Pacient může nanejvýš vystupovat jako roztomilé či umanuté brebentící dítě, které se pořád ptá „Proč?“ a kterému terapeut ze svých výšin shovívavě odpovídá, i když ví, že je to v podstatě zbytečné.

Lékař je od doby velkých moderních úspěchů medicíny vnímán jako mág, který třímá v rukou klíč k tomu nejcennějšímu tajemství každého člověka, jímž je jeho vlastní život či zdraví. Důvěra v symbolickou personu lékaře spočívá v obecném přesvědčení, že lékař svou blahodárnou práci vykonávat musí, že plní jakýsi vyšší závazek, jemuž běžný občan nepodléhá. Všechny činnosti, které se k tomuto závazku nevztahují, jsou pak obecně chápány jako nezodpovědné, fakultativní, doplňkové. Lety do vesmíru nebo počítačová technika neimplikují zdaleka takovou míru krajní zodpovědnosti – nezdá se, že by obsahovaly starost o život, natož o ten náš. Mohou nanejvýš posloužit jako pomocné obory onomu dnešnímu hlavnímu cíli, kterým se zdá být péče o plnohodnotný život, tělesně i duševně zdravý, jak naznačuje třeba Małgorzata Jacyno v knize Kultura individualismu (2007, česky 2012) v kapitole nazvané Komercionalizace zdraví.

Doktor a kostlivec

Plnohodnotný život je nepsanou ideologií dneška a je reklamou, masovými médii a politikou koncipován jako něco, co má určité standardy. Diogenes v sudu by sítem dnešních představ neprošel. Kdo chce žít plnohodnotný život, měl by co nejlépe bydlet, jíst, být co nejzdravější, měl by se ztotožnit se svou prací, přesně si definovat životní cíle, které jsou údajně individuální, ale ve skutečnosti naprosto masové. Symbol lékaře pak funguje dvojím způsobem. Jednak jako modla, idol či fetiš, k němuž se s důvěrou obracíme a očekáváme od něho ochranu, péči, záchranu života. Jde o jakési živé božstvo, které má moc rádo lidi a místo toho, aby si je smažilo na obětní hranici, opravuje je na operačním stole. Na druhé straně symbol lékaře společnost normalizuje a unifikuje, neboť určuje, co je normální, zdravé, a co je patologické, co se musí z individuálního a společenského těla odstranit. V obou případech je pochopitelně autorita lékaře zneužívána pro politické a komerční účely. Celá společnost se proměnila v léčebnu dlouhodobě nemocných, nad kterou bdí vědoucí oko lékaře­mága, který moudře spravuje věci světské a tělesné. Symbolický lékař tedy není božstvem transcedence, posmrtného života, jiného způsobu existence, ale našeho konkrétního, přítomného, tělesného bytí, které již sami nejsme schopni obhospodařovat.

Působením ideologie medicínského diskursu se společnost rozštěpuje na dvě základní role – roli vědoucího terapeuta, který pečuje a normalizuje, a roli pacienta, do níž je skrze masová média tlačena většina populace. Nejde o to, že by každý ideolog musel skutečně být lékařem. Musí však jistým způsobem vystupovat, prezentovat se jako ten, kdo pečuje, je blízko, rozumí základním tématům dnešní lidské existence, životu a tělu. ­Pacient může vstupovat do diskuse a brebentit nesmysly, vždyť je přece nemocný a své nemoci nerozumí. Samozřejmě je nakonec tímto pacientem společnost jako celek.

Důvěra v lékařskou praxi se budovala v historii postupně, nebyla vždy tak samozřejmá. Ještě v baroku byli lékaři často karikováni jakožto šarlatáni nebo se objevovali v souvislosti s upomínkami na relativitu pozemského bytí. Lékař se tradičně objevoval v doprovodu smrti nebo byl prezentován jako její slabší soupeř. Smrt byla tehdy vítězem a vládkyní všech pokusů o zachování zdraví. Změna vědeckých metod na začátku moderní doby posílila autoritu medicíny, ale ještě v 19. století byla mnohdy vnímána jako chladně racionalisticky kalkulující obor bez úzkého vztahu s individuálním pacientem. Medicína se individualizovala až v součinnosti se svou komercializací, během níž se z pacienta stal takzvaný klient. Prohloubení ideologického významu medicíny nastalo též v důsledku jejích nových holistických tendencí. Na rozdíl od raně moderní medicíny, která tělo parcelovala na nejmenší části a každý orgán a soustavu se snažila opatrovat zvlášť, se v poslední době vyskytuje tendence propojit různé somatické i psychické součásti organismu a pozitivně působit na celek. Nejde však jen o celek těla, ale o celek individuálního života. Každá oblast života (sex, komunikace, stravování…) má dnes sice svého terapeuta či kouče, ale vylepšování jistých lokálních dovedností má zvýšit kvalitu celého života.

Univerzální humanista

Ideologie medicínského diskursu vytváří společnost zdraví, normality, plnohodnotného a potenciálně věčného života. Figuru lékaře již nedoprovází smrt, ale zářivé odlesky zdravého chrupu, štěstí při bezbolestném zdolávání alpských průsmyků či tanci. Symbol lékaře je jedním z dnešních nejvlivnějších politických a komerčních fetišů, protože ukrývá velký potenciál důvěryhodnosti. Lékař je chápán jako ten, kdo pečuje o živou, cítící hmotu, organismus, tělo. Je vnímán jako vymítač bolesti, utrpení. Máme pocit, že je schopen pro nás zabezpečit rajský stav již na tomto světě – vnitřní klid, harmonii, odstranění excesů a výkyvů, stabilitu. Symbol lékaře se nejlépe uplatňuje ve společnostech uchovávajících si rysy demokratické tolerance. Jsou to sice společnosti pacientů, ale pacientů tolerantních. Lékař je chápán jako někdo, kdo by měl terapeuticky působit na každého stejně, nebrat ohled na národnostní, náboženské a jiné rozdíly. Má rys internacio­nální, univerzální humánnosti. V nacionalizujících se společnostech není symbolika lékaře tak dobře využitelná, protože lékař není obecně chápán jako vůdce, ale jako pečovatel, který se stará o své ovečky téměř mesiášským způsobem, i když za úplatu.

Lékař je vnímán také jako bojovník se zlem téměř kriminálního typu. Stejně jako detektiv zkoumá lékař stopy, symptomy, rekonstru­­uje příběh zločinu­nemoci. Není zřejmě náhodou, že tvůrce geniálního detektiva Sherlocka Holmese byl lékař a později též spiritista, který se snažil nahlédnout do tajemství věčného života a eliminovat smrt. Podobně sugeruje eliminaci smrti dnešní medicínská ideologie. Smrt je chápána vlastně jako anomálie či exces. Odstranit smrt pak znamená vytlačit vše, co neodpovídá standardům takzvaného plnohodnotného života, jak naznačuje komerční i politická ideologie současnosti. Excesem přitom může být téměř cokoli – zločin, nemoc, chudoba či třeba jenom neschopnost nebo nechuť radovat se. Nepříjemné složky života jsou ale pochopitelně jeho integrální součástí, a nikoli nějakými výjimkami či odchylkami. Jsou reálné podstatnějším způsobem než vykonstruované momenty harmonie.

Plnohodnotný život

Realita je normalizována jak ve skutečné terapii, tak v reklamní kvaziterapii, což vede ke konstruování pseudoskutečnosti – pa­­cient, respektive konzument je umístěn do rádoby bezpečného světa, je obalen pavučinou vizí a příslibů. Jeho neschopnost či ne­­ochota „žít život naplno“, radovat se a podobně se za pomoci různých strategií odstraňují i tehdy, když jsou tyto postoje ke světu zcela namístě. Zasmušilost se přehlušuje veselím z úspěchů na cestě k normalizaci, bolest se označuje v nejlepším případě za cennou zkušenost, nikoli za přirozenou součást každodenní reality.

Zveřejňujeme své slabosti v rámci terapeutického diskursu, a tím se stáváme nakonec mnohem zranitelnějšími a ovladatelnějšími. Žijeme takzvaně plnohodnotný, ve skutečnosti ale kontrolovaný a předurčený život. Přiznáváme se k pomočování, kožním plísním a tak dále, načež jsme sevřeni do náruče terapeutické péče. Podobně lékař jako maskot a argument politických stran zdánlivě přejímá starost o život a zdraví společnosti. Ve skutečnosti je tak společnost pouze zatlačena do defenzivního postavení nesvéprávných pacientů, kteří budou normalizováni na základě určitých teorií a stereotypů plnohodnotnosti. Jevy, které sítem plnohodnotnosti neprojdou, budou pravděpodobně „humánně“ odstraněny jako zubní kazy nebo vrásčitá kůže. Netřeba zdůrazňovat, že tato plnohodnotnost má do značné míry estetický charakter, stejně jako hygiena či plastická chirurgie.

Tucet blbců v kantonu

Ve světové literatuře představuje jedno z prvních propojení symbolu lékaře s rolí politika Balzakův román Venkovský lékař. Zde je lékař prezentován jako spasitel a reformátor jedné odlehlé oblasti ve Francii první poloviny 19. století. Lékař se zde ujme funkce starosty městečka, kterému postupně vtiskuje svoji představu o modernizaci, ekonomickém úspěchu a humanitě. Své politické i terapeutické působení zahájí podivuhodným činem – odstraněním nenormálnosti. Na kraji městečka žije dlouhodobě a nekonfliktně skupina mentálně postižených lidí, k nimž mají ostatní obyvatelé úctu, starají se o ně a v podstatě je považují za určitý náboženský symbol. Lékař­starosta se rozhodne tuto komunitu tajně v noci vystěhovat a převézt do vzdáleného ústavu, kde by se s ní mělo „velmi rozumně zacházet“. Ostatní obyvatelé městečka se proti tomuto záměru nejprve ostře ohrazují, dokud lékař bohaté místní elitě nevysvětlí, jaký ekonomický prospěch vznikne, až pozemky mentálně postižených propadnou obci. Pak už hygienicko­humanizačním opatřením téměř všichni porozumějí.

„Když jsem se tu usadil, našel jsem v této části kantonu tucet blbců,“ říká lékař v Balzakově románu z roku 1833. „Poloha této vísky na dně údolí s nehybným vzduchem, u říčky, jejíž voda pochází z roztálých sněhů, bez blahodárných účinků slunce (…) všecko je tu příznivo rozšíření té nemoci. Zákony nezakazují sňatků mezi těmito nešťastníky, chráněnými zde pověrou (…) kreténství by se bylo tak rozšířilo z tohoto místa až do údolí. Neznamenalo tedy prokázati velikou službu celému kraji, kdyby byl někdo zastavil tuto fyzickou i duševní nákazu? (…) kretén, kterého jste právě viděl, nebyl na noc doma (…) a objevil se ráno jako jediný svého druhu ve vesnici, kde bydlelo ještě několik rodin, jejichž příslušníci, ačkoli takřka blbí, nebyli alespoň zcela propadlí kreténství (…) slíbil jsem jim tedy, že nechám kreténa na pokoji v jeho chalupě, avšak s tou podmínkou, že se k němu nikdo nepřiblíží, že všecky rodiny dosud žijící v této vesnici přejdou za vodu a usadí se v městečku v nových domech.“ Když je čistka dokonána, všichni jsou spokojení. Propojení medicíny, politiky a ekonomiky bývalo i komické, hlavně ve starších překladech.

Méně zábavné je, jak překvapivě připomíná pasáž z Balzakova románu určité události z období druhé světové války. Početné lékařské skupiny nacistického Německa tehdy úspěšně prosazovaly plán na vytvoření „nového lidu“, jehož genofond neměl být poškozován rozmnožováním duševně, mentálně a fyzicky postižených. V první polovině čtyřicátých let bylo proto v rámci „humánní eutanázie“ zavražděno několik set tisíc nemocných. Historik lékařství Volker Roelcke na základě svého výzkumu psychiatrie v období nacismu tvrdí, že myšlenka likvidace „neplnohodnotného“ života pocházela od lékařů, nikoli od politiků. Lékaři však v tomto případě plynule přešli na pozice politických a sociálních ideologů a jasné hranice mezi rolí lékaře, politika, dozorce, kata a vychovatele se setřely.

Pomocný nástroj

Pokud mluvím o symbolice lékařství v dnešních masmédiích a politice, nemám vesměs na mysli samotnou lékařskou praxi, ale její ideologické zneužití. Obraz medicíny se zkrátka ideálně uplatňuje při kontrole a normalizaci společnosti. Dalo by se říct, že přítomnost známého lékaře na kandidátce je proto ošidnější než politické angažmá fotbalisty či zpěváka. Od lékaře totiž veřejnost očekává, že bude skutečně aktivně „léčit“, jakkoli tím, kdo bude v masce lékaře politicky konat, už není lékař, ale ideolog normalizující společnost a bojující proti sociálním „nemocem“.

Jakkoli je to paradoxní vzhledem k očekáváním, která se na ni kladou, medicína se v moderní době stala značně samoúčelným diskursem, který si otázky po smyslu života jedince či společnosti vůbec neklade. Sama sebe často vnímá jako pomocný nástroj – ale k čemu vlastně? Medicínský diskurs představuje jeden ze základních stavebních kamenů dnešního západního vidění světa a nabaluje se na něj ohromné množství ekonomických procesů a mediální komunikace. Nicméně je také prostředkem separace, oddělování „normálního“ od „nenormálního“. Stáváme se svědky štěpení společnosti na ošetřovatele a ošetřované, kteří se snadno mohou stát adepty likvidace, pokud se prokáže, že jejich život není dostatečně plnohodnotný, že nejsou dostatečně spokojeni sami se sebou a netransformují se v tempu společenské normalizace.

Autor je teoretik umění a vysokoškolský pedagog.