Ruské politické umění je v posledních týdnech sledovaným tématem. Neobjevilo se ale z ničeho nic. Profil čtyř angažovaných uměleckých skupin ukazuje, že mají na co navázat, a zároveň že přichází čas, kdy jejich údery mohou zabolet.
Současné ruské umění je každým rokem radikálnější. V devadesátých letech povolil politický a sociální tlak a nastal boom nejrůznějších uměleckých performancí a provokací. Snad nejvíce tehdy proslul Oleg Kulik se svým „hlídacím psem“: nahý umělec bránil návštěvníkům ve vstupu na výstavu. Dnešek, kdy rozhořčenost nad politickou situací narůstá, radikalitě umělců přeje.
Dyk, ježkovy voči
Umělecký spolek Miťci nese název podle jména zakladatele Dmitrije Šagina. Miťci jsou z Petrohradu, oficiálně existují od roku 1984, ale samotný název vznikl po bytové výstavě v roce 1985, která byla zdemolována sovětskou milicí. Miťci jsou – jako následovníci beatniků z šedesátých let – součástí petrohradského neoficiálního umění. Sázejí především na jednoduchost a přístupnost uměleckého projevu, hodně také odkazují na známé filmové hlášky, čímž si zaručují uznání u širokých vrstev. Ve skupině dlouhodobě působí různí umělci, malíři, spisovatelé, kteří v duchu koncepce miťkovského primitivismu tvoří společně i samostatně. Mluví o sobě jako o hnutí mládeže: „něco na způsob hippies a punku“. Oblékají se do toho, co jim zrovna přijde pod ruku, důležité je ovšem nevypadat popově. Mají i svůj specifický výraz v obličeji, jenž je kombinací skoro idiotické přítulnosti a sentimentální sklíčenosti. Teoreticky je Miťok vysoce morální bytost, ale v praxi je lehkomyslný. Zároveň se straní násilí a agrese.
Umělecká skupina má propracovanou vlastní slovní zásobu, která se do značné míry zakládá na slovníku neformálního lídra Šagina. Citoslovce „dyk“ může znamenat prakticky cokoliv. Dyk se stoupavou intonací nahrazuje tázací zájmena, dyk se zvolací intonací slouží k varování nebo souhlasu se slovy společníka. Dyk a tři tečky znamená omluvu či přiznání viny. Druhým nejpopulárnějším výrazem je „ježkovy voči“ (jolki-palki v ruštině), který dle nutnosti znamená mrzutost, lítost, nadšení, omluvu, strach, radost, hněv a podobně. Miťci tak mohou dlouhou dobu vést následující rozhovor:
„Dyk!“
„Ježkovy voči.“
„Dyk!“
„Ježkovy voči…“
Kýč jako prostředek
Umělecká skupina AES+F byla založena v roce 1987 a jmenuje se podle prvních písmen příjmení členů, jimiž jsou Taťána Arzamasovová, Lev Jevzovič, Jevgenij Svjatskij a fotograf Vladimir Fridkes. Jejich nejznámějšími díly jsou obrovské obrazy, v nichž sladké obličeje dívek a mladíků s granátomety v rukou zaraženě pozorují diváka na pozadí opuštěných krajinek. To vše v umělých pozicích, připomínajících umění renesance a 17. století. AES+F pracuje s kýčem jako produktem moderní doby a prostředkem, který jednoduše upoutá pozornost a přenese ji k důležitějším tématům.
Fenoménem virtuální reality se zabývá jejich projekt Last Riot, v němž umělci využívají moderní technologie, populární kulturu a estetiku hollywoodských a také klasických filmů pro vytváření vlastního jazyka, jenž sděluje, že virtuální svět vytěsňuje ten reálný. Autoři se také zaměřují na otázky spojené s ženskou a dětskou agresivitou.
Akcionismus v praxi
Zatímco AES+F se spíše uzavírají v uměleckém světě, skupina Voina si pro své působení vybrala ulice. Na podzim 2011 někteří její členové navštívili Českou republiku a spolu s pražským primátorem otevřeli výstavu fotografií ze své akce Na památku děkabristů, jež spočívala v umístění oběšených postav představitelů různých menšin ve veřejném prostoru. Počin z roku 2008 měl vyjadřovat především protest proti rasistické a homofobní politice tehdejšího moskevského primátora Jurije Lužkova. Ve stejném roce se skupina stala mediálně známou, když se jedné z prvních velkých akcí zúčastnilo přes dvě stě lidí. V poslední době lze na jejich stránkách najít svérázný manifest, i když ještě před rokem tvrdili, že žádný nepotřebuji. V něm Voina káže filosofii odmítnutí peněz a pohrdání zákonem.
Putine, sereš
Poslední skupinou, o níž se nyní hodně mluví a píše, je ženská punková kapela Pussy Riot, jež se nachází kdesi na pomezí umění a politiky. Do médií se dostala hlavně kvůli punkové modlitbě v chrámu Krista Spasitele ke konci letošního masopustu. V nejkontroverznější a nejvíce hlídané katedrále vystoupila s modlitbou Bohorodičko, panenko, vyžeň Putina!
Bohorodičko, panenko, vyžeň Putina!
Vyžeň Putina, vyžeň Putina!
Církevní velebení shnilého vůdce,
církevní průvod z černých limuzín,
do tvé školy se chystá kazatel.
Jdi na hodinu, přines mu peníze.
V textu písně dále dívky zmiňují události, které oficiální média nechávají bez povšimnutí. Například kritizují zákon, který zakázal homosexuálům jakékoli formy shromáždění a „propagace“ homosexuality v Petrohradě, Kostromě a Archangelsku. Také zpívají o prodejných kazatelích, kteří za peníze a dobré místo zrazují vlastní víru. V současné době jsou kvůli tomu po oficiální stížnosti ze strany ruské církve ve vazbě.
Pussy Riot jsou umělecky činné již řadu let, ale aktivně na veřejnosti začaly působit během posledního roku. Svými akcemi navazují na americké feministické hnutí Riot Grrrl a podobně jako jeho členky uvádějí svá představení v maskách. Neuznávají žádné autority, proto se nechtějí fixovat na konkrétní fyzickou podobu. Hlavní postavou je neznámá v barevné masce. Ve skupině působí pět dívek, ale je otevřená všem bez rozdílu pohlaví. Tyto radikální feministky čtou Slavoje Žižka, vyzývají k revoluci a nenávidí Putina – proto jejich akce nesou názvy Osvobození dlažby nebo Putine, sereš v centru Moskvy na Rudém náměstí. Kromě toho zpívaly provokativní píseň Kropotkin vodka v místech, kde se schází provládní smetánka, včetně butiků, módních přehlídek a prodejen drahých automobilů – ze sestříhaných záběrů pak sestavily další video.
Dnešní ruské umělecké skupiny se výrazně posouvají z uzavřených prostorů do ulic. Otázkou je, nakolik se jim bude dařit probouzet ty, kteří po oněch ulicích kráčejí.
Autorka je komparatistka.