Televizní seriál Queer as Folk, fanouškovské povídky o homosexuálních vztazích postav ze Star Treku i japonský komiksový žánr yaoi ukazují, že gayové mohou být pro ženy atraktivní materií k rozvíjení erotických fantazií.
Panuje letitý předsudek v mediální oblasti, že muži se rádi dívají na ženy, zatímco ženy se rády dívají na ženy. Muži se prý rádi vzrušují pohledem na ženy, ale ženy se potřebují ztotožnit, pohled na muže je nezajímá. Proto v reklamě a mužských i ženských časopisech vidíme hlavně obrazy žen. Třebaže jsem se v podstatě nikdy nedívala se zalíbením nebo ztotožněním na ženské v magazínech, s touto myšlenkou, dlouhodobě osvědčenou reklamní praxí, jsem si nikdy netroufla vážně polemizovat. Ovšem jen do doby, kdy jsem celý měsíc sledovala Queer as Folk.
Tento americko-kanadský televizní seriál, premiérově vysílaný v letech 2000 až 2005, vykresluje životy homosexuálních přátel, kteří žijí ve městě Pittsburgh v Pensylvánii. Proslul mimo jiné explicitními sexuálními scénami, ale také snahou dotýkat se ožehavých otázek stejnopohlavních vztahů ve společnosti. Prošla jsem všech pět sezon seriálu Queer as Folk se silnou fascinací, která mě sama o sobě zajímala ještě více než seriál sám: „Proč? Proč mě to přitahuje?“
Přitom tolik lidí je stále přesvědčeno o opaku, jak to ukazuje třeba článek Jana Sterna Proč se ženy nedívají na gay porno? v Britských listech, vyčítající feministkám, že přehlížejí přirozenou ženskou povahu: „Proč ženám nepřipadá vzrušující sledovat dva milující se muže tak, jako muže fascinuje pohled na milující se lesbičky? Ta otázka nás musela každého napadnout, ovšem odpověď není zcela bezbolestná a politicky korektní. V gay obraze chybí to podstatné, co otevírá brány ženské slasti: chybí tam žena sama. Ba – žena objekt.“ Právě to, jak jsem zjistila, je velká lež: ženám se líbí sledovat dva milující se muže. Aspoň některým ženám. A není jich zas tak málo. V Japonsku jejich záliba uživí celý jeden komiksový žánr.
Když platí žena
Yaoi je jeden z žánrů mangy, který se cele specializuje na líčení erotických vztahů mezi muži (v měkčí, romantické verzi jde o žánr šónen-ai), a co je důležité, je celý vytvářen jen pro ženské čtenářky. Existuje sice i manga o homosexuálech pro homosexuály (tzv. bara), ta je však tvořena i prodávána zcela nezávisle na žánru yaoi, který jako předmět masivní komerční produkce představuje samostatný průmysl. Tím však specifika Japonska nekončí. Zdejší popkultura počítá s tím, že ženy se rády dívají na pohledné muže, a to se promítá i v dalších oblastech komerční produkce. Japonští pop idolové plní stránky ženských časopisů a objevují se i v reklamách zaměřených na ženy – propagují například kosmetiku.
Moje přítelkyně sledující svět J-popu (japonské populární hudby) a jeho idolů se při rozhovoru se mnou nedávno pozastavovala nad tím, kam až tohle chlapské podbízení se ženám za úplatu může dojít. Právě sledovala dorama (japonský hraný televizní seriál) Ouran High School Host Club, ve kterém se muži vědomě stylizuji do podoby, v jaké by si je ženy přály mít. „Jsou hezcí, něžní, ženě vždy lichotí a podle přání je z nich buď ochránce nebo domácí mazlíček. Pánem situace je vždy žena. Pokud se jí líbí dva chlapi dohromady, sežene si obsluha parťáka a sehrají spolu před ní divadýlko.“ Je logické, že ve chvíli, kdy mají ženy větší ekonomickou sílu, stoupá také komerční požadavek na sexualizaci mužů. Jak napsala korejská komiksová autorka Jin Seok Jeon v jednom svém komentáři k šónen-ai dílu One Thousand and One Nights: „Muži jsou nyní obchodovatelní. Nastává doba, ve které jsou ženy důležitými spotřebiteli a mohou si koupit téměř cokoli.“
Možná si řeknete: je to jiná kultura, na Východě platí jiná pravidla. Je pravda, že v Evropě nebo v Americe průmysl zaměřující se na ženy dosud takovéto prvky nedokázal akceptovat. Jenže to rozhodně neznamená, že by nenašel spotřebitele, kdyby tak učinil. Je-li záliba v homosexuálech specifikem Asiatek, co třeba takový slash?
Slash je fanouškovské psaní o mužských párech, většinou fiktivních, ale vždy mediálně známých, které si vytvářejí romantický nebo sexuální vztah. Slash vznikl ve Spojených státech, ještě než se zde objevila yaoi manga. První variantou byl pravděpodobně K/S slash, v němž se Kirk se Spockem ze seriálu Star Trek stávají něčím víc než přáteli. Následovníků však mají mnoho – příkladem jsou dvojice Severus Snape a Harry Potter, Edward a Jasper ze ságy Twilight nebo Sasuke a Naruto z mangy Naruto.
Na Západě jsou pak oficiálně vydávány milostné příběhy o gayích, psané převážně pro gaye, ovšem často je píšou i ženy a spousta žen je taky čte. Třeba v Londýně mají ve větších knihkupectvích oddělení zaměřené na gaye a lesby, kde se takové knihy prodávají. A koneckonců také to, že Queer as Folk navzdory svému původnímu zaměření na homosexuální menšinu měl nakonec největší divácké zázemí mezi heterosexuálními divačkami, dokazuje, že ani mimo Japonsko nejsou ženy vůči kouzlu gay lásky imunní.
Pohledný a cituplný muž
Proč se ženám líbí homosexuálové? V lidových mýtech jsem se setkala v podstatě jen s dvěma, vzhledem k homosexuálům trochu klišovitými tvrzeními. Podle prvního homosexuálové vypadají v průměru lépe než heterosexuální muži, protože na sebe více dbají. A hodí se tu zmínit další poznatek mé kamarádky, že dívat se na české muže na obálkách magazínů by ani nemělo smysl, protože žádný z nich nevypadá tak dobře (přeložme si: žádný z nich se tak nepodřídí ženskému vkusu), aby ta podívaná stála za to. Naopak v Japonsku, jak už víme, se takoví muži vyskytují, a pokud by takoví nebyli od přirozenosti, přizpůsobí se. Navíc u homo páru mají ženy výhodu volby, kterého z dvojice si vybrat za idol, čímž se šance, že se aspoň jeden do jejich vkusu trefí, o polovinu zvedá. Druhé tvrzení říká, že homosexuálové v průměru dávají své city najevo výrazněji než heterosexuální muži, kteří to považují za zženštilost. Tato myšlenka by mohla být asi snadno zpochybněna ze strany gay komunity, ale z pozice ženy se k ní hlásím. Můj pocit slasti při sledování seriálu (mluvím pochopitelně o divácké slasti) vyvěrá z pocitu, že mohu vidět muže v citově silném rozpoložení nebo prostě jen muže projevující náklonnost k druhé osobě. Z nějakého důvodu mi nepřijde, že to je k vidění zcela běžně.
Seriál Queer as Folk na mě v zásadě zafungoval způsobem, jakým má na ženy působit yaoi, tedy jako příležitost kochat se láskyplností vztahů mezi dvěma muži, jen tu a tam přerušených nějakým dramatem. Svou roli může u fanynek tohoto žánru hrát také podvědomý dojem, že pokud muž projevuje lásku muži, jde o opravdové vyznání, protože druhý muž by případnou faleš prokoukl snáze než žena. Opět cituji svou přítelkyni: „Nemůže ho oblbnout tak snadno jako ženskou.“ Zkrátka pokud chlap chlapovi řekne „miluji tě“, musí to myslet upřímně, jinak by klidně řekl jen „pojď si zašukat“, což by mu na druhé straně u ženy zřejmě neprošlo. Podstatné je i to, že homosexuální muž musí překonat zásadní sociální bariéry. Ochota je odhodit se pak zdá být vysvědčením o pravosti citů nebo intenzitě vášnivého rozpoložení. Právě v tom tkví velká ženská iluze o homosexuálech: rády v jejich příbězích vídáme přemíru cituplných vyznání. Yaoi a slash píšou převážně ženy pro ženy, a také proto jsou oba žánry moderními obdobami romantických románků červené knihovny v gay podobě. Na námitku, že jde přece o porno, je třeba říct, že červená knihovna se na této hranici také často pohybuje.
Zásadní se zdá být, že se ženami idealizovaný gay jeví jako o sebe dbající, cituplný muž, který je zároveň aspoň do jisté míry ženou – a tedy pro ženu ideálním mužem, s jeho výhodami, ale bez jeho záporů.
Odcizení (od sebe samé)
Typickým klišé yaoi příběhů je, že v nich ženy potkáme jen velice sporadicky. Proč by měl ale kohokoli vzrušovat nebo jakkoli jinak zajímat akt, jehož se potenciálně nikdy nemůže zúčastnit? Mají pravdu ti, kteří sledování yaoi považují za formu „ženského fetišismu“? Je-li totiž fetišismus aktem, při kterém část těla nebo věc nahrazuje samotný objekt touhy a při kterém se erotické zaměření přenese na něco, co nás nemůže nikdy zcela uspokojit, není pak fascinované pokukování po homosexuálech pro ženu právě takovým nikdy nenaplněným vztahem? Nabízí sledování yaoi ženám erotický odstup od vlastního těla? Přináší jim jinak nepřístupnou možnost nepřijmout svou identitu ženy a zaměřit svou touhu po naplnění vztahů do sféry fikce? Je čtení yaoi formou odmítání pohlavní identity, je snahou octnout se ve světě, ve kterém se vyhneme mužskému dvoření a všelijakému nahánění? Je láska k yaoi projevem naší nechuti k dobyvačné heterosexualitě mužů? Je ženskou snahou „definovat nově ideální vztahy mezi lidmi“, jak tvrdí třeba socioložka Kazuko Suzuki? Je snad čtení yaoi odcizením se od sebe samé – od své ženské role, od své pohlavní identity, od svého těla nebo aspoň od jeho obrazu? Tyto otázky padly ze strany reflektujících kritiků a napadaly i mne.
Od mladí jsem díky konvenčnímu přijímání rolí čekala, že se zamiluji do muže, provdám se a budu mít děti. Nicméně na otázku po své pohlavní identitě bych asi dlouho nedokázala se stoprocentní jistotou odpovědět. Představa sexu se ženou mě nijak zásadně neodpuzovala. Nikdy jsem si nebyla opravdu jistá svou heterosexualitou – až do zhlédnutí seriálu Queer as Folk. Tehdy jsem si uvědomila, že přítomnost ženy u objímajícího se páru je pro mě čímsi nepotřebným, něčím, co je navíc. Vedle obrazu muže mě obraz ženy jen vyrušoval.
Fanynkám yaoi a slashe je prý jedno, kolik má jejich hrdina chlapů, hlavně že nemá jinou ženu – tedy kromě své oddané čtenářky či divačky. Žena by byla nevítaná konkurentka. Jejich hrdinu však nikdy nedostane! Pro mnoho čtenářek a divaček představuje existence ženské postavy v příběhu povinnost zaujmout k ní nějaké stanovisko. Ke ztotožnění s ženskou postavou tu nedochází, protože nás hrdinka svým chováním irituje a nutí nás říkat: „Co to děláš, ty blbko, tohle já bych nikdy neudělala.“ A pokud ke ztotožnění přece jen dojde, v závěru milostného příběhu stejně cítíme jisté zklamání plynoucí z vědomí, že se šťastného konce účastní někdo jiný než my. Naproti tomu mužský hrdina nás k zaujetí tak emotivního stanoviska nenutí. Může nám být podobný, nebo může být zcela jiný – ale nám to nevadí, je to jeho věc. Jeho život se nás osobně netýká. Navíc u homo párů mají ženy na výběr, s kým se ztotožnit nebo do koho se zamilovat. A to je zřejmá výhoda.
Ztotožnění (se sebou samým)
Tak jak je to? S kým se ztotožnit nebo do koho se zamilovat? Objevuji, že to má k sobě mnohdy velice blízko. Poté, co jsem po celou dobu sledování seriálu vzhlížela ke svému idolu Michaelu Nowotnému, jsem si v závěru překvapivě uvědomila, že ono vzhlížení se v postupném opakovaném přehrávání scén přeměňuje spíše v pozici vnímání věcí z jeho úhlu. Nakonec jsem došla k názoru, že v postavách Michaela, Bena a Huntera podvědomě vidím odraz své vlastní rodiny – samozřejmě bez ohledu na jejich pohlavní identitu. Pokud si chci dodatečně objasnit, proč se mi Michael líbí, a když připustím, že je to na základě ztotožnění, je to až překvapivě jednoduché. Oba milujeme svého manžela, oba máme starost o své děti, oba jsme možná až příliš snadno ovlivnitelní druhými lidmi. Říká se, že homosexuálové nahlížejí na heterosexuální příběhy jako na předobraz pro svůj život, koho by však napadlo, že je možné tuto perspektivu obrátit naruby a svůj průměrný heterosexuální příběh lásky nahlížet prizmatem příběhu homosexuálního?
Nejspíše trochu přeceňujeme informaci, že je někdo muž či žena. Ke ztotožnění s postavou je spíše než stejného pohlaví třeba obdobných charakterových vlastností. Neexistují žádné prudké a dramatické rozdíly mezi mužem a ženou, mezi gay a straight identitou člověka, jen plynulý přechod mezi našimi životními rolemi. A můžeme-li věřit, že neexistují pevně dané povinnosti našich sociálních rolí, neexistuje ani povinnost jim vyhovět.
V yaoi a slash příbězích často heterosexuální muži ve chvíli, kdy potkají někoho výjimečného, odhodí svou hetero identitu stranou. Je to jen fantazie, ale nenaznačuje naši vzpouru proti předepsaným rolím? Za sebe mám pocit, že mě sledování homosexuálů neodvedlo, nýbrž naopak přivedlo zpět k mému životu a k mé rodině. Všechny obavy z odcizení se náhle zdají liché. Cesta oklikou tak směřuje k potvrzení naší vlastní orientace i vlastní životní role.
Fantazie nemá hranic
Skoro každá oblast lidské kultury může být – a také někdy bývá – podezírána z podřízenosti mužským potřebám a vůbec mužskému pohledu na svět. Yaoi je možné vidět jako kýčovité, nevkusné, někdy i násilnické, ale nesetkala jsem se dosud s nikým, kdo by pochyboval o jeho podřízenosti ženské fantazii. O tom, že by se tu něco přizpůsobovalo mužům, nemůže být řeči. Pro mnohé heterosexuální muže je to dokonce nepřijatelná podívaná. Yaoi ovšem nevyhovuje ani homosexuálním mužům. Někteří gay komentátoři kritizovali yaoi pro nerealistický, zavádějící obraz homosexuálů, jejichž líčení je příliš podřízené ženskému pohledu na věc. Pro gaye je bara, ne yaoi.
Povahu yaoi dobře vystihla autorka sci-fi Mariko Ohara. Ta během svého dospívání psala fanouškovské fikce zaměřené na dvojici Kirk/Spock, protože, jak později napsala, nemohla pro svou fantazii využít „klasickou pornografii, která byla psaná pro muže“. Yaoi jí však, podobně jako předtím sci-fi, poskytlo naprostou svobodu. Zdá se, že yaoi může nabídnout prostor pro neomezenou ženskou fantazii. Jak víme z Nekonečného příběhu, fantazie nemá hranic. Teď, když jsme si pro sebe našly svůj vesmír bez hranic, se můžeme odvážně pouštět tam, kam se dosud žádná žena nevydala.
Autorka je žena v domácnosti.
Text vznikl za pomoci Jany Jančíkové.