Dopřát postavám šťastný konec

Jste překladatelkou slashových příběhů ze světa Harryho Pottera. Jak jste se k takovému koníčku dostala?

Mám ráda Harryho Pottera a nedokázala jsem se smířit s tím, že už si s ním nic nepřečtu. Když mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct let, hledala jsem na internetu fanouškovský překlad a namísto toho našla fanouškovské pokračování. O několik let později, když jsem se vracela ke knížkám svého dětství, jsem si na ten příběh vzpomněla. Už jsem ho nenašla, ale narazila jsem na jiné.

Podle čeho si vybíráte fanfikce k překladu?

Ze začátku jsem dala hodně na doporučení. Chtěla jsem si příběh sama přečíst, proto jsem překládala fanfikce, které jsem ještě neznala. V současnosti toho mám načteno hodně a už bych nešla do povídky, kterou předem neznám.

Co je na fanfikci tak vděčné?

Domnívám se, že fanfikce existuje zejména proto, že máme potřebu dál rozvíjet postavy původního díla. Nebo možná ne rozvíjet, ale dál s nimi žít. Moje kamarádka říkávala: „Mně se ty knížky a svět Harryho Pottera tak strašně líbí, že bych klidně četla jen to, jak Harry ráno snídá. Nemusím k tomu mít příběh. Jen chci být dál v tom světě.“ Anebo třeba máte potřebu nějakým způsobem napravit příběh – například dopřát Severusovi Snapeovi šťastný konec. Když měníte postavu, je ovšem otázka, nakolik je to ještě původní postava a neshoduje-li se jen jméno.

A proč existuje slash?

Slash vznikl v komunitě fanoušků Star Treku, kde tvůrci stvořili různorodé postavy, s různou barvou pleti, s různými názory, s různým vyznáním. Tak proč tam nedat ještě homosexuála? A pak je to také důsledek eliminace ženských postav v popkulturních dílech.

Připomíná slash heterosexuální milostné příběhy?

Záleží na konkrétním zpracování. Já mám třeba slash ráda proto, že mužské postavy bývají přímější a méně romantické. Tak jako muže baví dívat se na dvě ženy, nás baví koukat se na dva chlapy. Ovšem ženy si o tom ještě raději čtou.

Proč potom není slash běžnou součástí ženských románů?

Dřív to bylo tabu. Nástup fanfikce se do značné míry kryje s dobou, kdy se homosexualita odtabuizovala. A pak také platí, že fanfikci nezajímá komerční potenciál. Nestará se o to, zda budou někteří lidé protestovat. Když chcete natočit film nebo vydat knížku, musíte se ohlížet na to, jak to veřejnost příjme. Když chcete vydat fanfikci, tak to prostě uděláte.

Ve fanfikci se často objevují témata v jiné literatuře neobvyklá, třeba mpreg, příběhy popisující mužské těhotenství. Čím to?

Když jste čtenářkou fanfikce a máte ráda slash, chcete hlavním hrdinům dopřát šťastný život. A tu se projevuje častý ženský pohled na svět, že ke šťastnému životu patří také děti a rodina. Někdo by možná řekl, že to je snaha o rovnoprávnost mezi pohlavími. Jen trochu dohnaná do extrému.

Ve fanfikci najdeme také znásilnění, sex s nezletilými…

Myslím, že je to z podobných důvodů, proč existuje slash. Protože tam není cenzura a autorovi nezáleží na tom, jak to čtenáři přijmou, prostě si to zkusí. Občas chce i šokovat. Jsou i tací, co zachází do absurdit nebo brutalit. Existuje třeba squick fanfikce, která se cíleně snaží znechutit čtenáře. Ve fanfikci jsou takové motivy rozhodně četnější než v normální literatuře, ale neřekla bych, že je to většinový fenomén. A explicitní příběhy, kde má starší osoba vztah třeba dvanáctiletým chlapcem, rozhodně nevyhledávám. Nicméně i tak jsem ráda, že takové příběhy existují, protože jsem ráda za svobodu slova. Nelíbí se mi, když je někdo maže. Ovšem kdybych v realitě viděla, že si někdo vodí domů dvanáctileté chlapečky, tak ho jdu samozřejmě nahlásit.

A proč si ženy chtějí číst o znásilnění?

Protože je to do určité míry vzrušuje – samozřejmě ale jen představách. Je to takové násilí bez násilí. Představa totiž znamená, že to máte ve vlastních rukou. Osobně mě sice vzrušuje číst si o znásilnění bez násilí, na druhou stranu ale znásilnění vnímám jako formu mučení a nereálnost příběhů mučení bez násilí mi vadí natolik, že nakonec dávám přednost příběhům, kde je násilí popsáno realističtěji. Nevadí mi číst si o mučení, ale v reálném světě si samozřejmě myslím, že je to hnus.

Ale nelegitimuje se to tím, že se o tom píše?

Věřím, že lidé jsou dostatečně chytří, aby dokázali rozlišit fikci od života.

Jak fanouškovskou beletrii vnímáte ve srovnání s tou klasickou?

Fanouškovská literatura je pro mě něco, jako jsou pro jiné detektivky nebo fantasy příběhy. Je to prostě oddechová četba, od které čekám odpočinek, pobavení a sáhnu po ní, když se mi moc nechce myslet. U autorů detektivek mám zajištěno, že umí aspoň přijatelně psát a vystavět příběh. U fanfikce mám jistotu, že v ní potkám své oblíbené postavy a svůj oblíbený svět. Naproti tomu od klasické literatury očekávám kromě určité úrovně jazyka i nové informace, nové otázky a nový pohled na svět.

Plánujete se věnovat překládání i do budoucna?

Dokud budu mít čas a dokud mě to bude bavit. Ale nemyslím si, že mi to vydrží celý život. Je to aktivita, která zabere hodně času, a tak s ní budu muset jednou skončit.