V letošním roce byly poprvé vyhlášeny hudební ceny Apollo a Vinyla. A2 je dokonce mediálním partnerem druhé jmenované. Obě už znají vítěze, a tak nebude na škodu na chvíli se pozastavit nad jejich smyslem.
Obě nové hudební ceny – Apollo implicitně, Vinyla výslovně – se vymezují vůči komerčním Andělům a reagují na údajně neuspokojivou situaci v české hudbě, které doposud chyběla cena srovnatelná s prestižními oceněními v jiných uměleckých oblastech. Byly založeny přibližně ve stejnou dobu, a přestože vzešly z odlišných kruhů, do jisté míry (např. ve jménech některých nominovaných) se překrývají. Nakolik ale opravdu pomáhají české hudbě a nakolik jsou výrazem touhy ovládnout dosud nezadaný prostor?
Cena Apollo je prezentována jako ocenění „české hudební kritiky“, což mělo v původním záměru pravděpodobně vzbuzovat dojem serióznosti. Seznam šedesáti osmi porotců, počínající Pavlem Andělem a končící Josefem Vlčkem, ale nevzbuzuje vůbec nic – ani respekt, ani opovržení. Kdyby náhodou někdo uvěřil, že něco jako „česká hudební kritika“ existuje, ať se raději vůbec nepokouší přemýšlet o tom, v jakém je stavu a o co vlastně usiluje. To jediné, o čem je na místě v souvislosti s „českou hudební kritikou“ uvažovat, je otázka, co si počít s hlasem, kterému nikdo nenaslouchá. Co je ale hodno pozornosti, je skutečnost, že generálním partnerem Apolla se stal Ochranný svaz autorů. Absurdnost celého projektu završuje fakt, že cenu – a 60 tisíc od nejzrůdnější hudební instituce u nás – obdržel Bonus, velký zastánce DIY přístupu a autor textu „chce se mi blít, když tě slyším říkat punk“.
Projekt Vinyla je z trojlístku v titulu tohoto textu na první pohled nejčistší: „Naším cílem je oprostit se od všech zájmových vazeb a tlaků a ocenit autory a umělce, kteří do hudby přinášejí svébytné, originální a novátorské elementy. Přáli bychom si vytvořit důstojný ekvivalent uměleckých cen, jež v jiných oborech po léta úspěšně existují (Cena Jindřicha Chalupeckého, Cena Revolver Revue, Ceny Alfréda Radoka…),“ píše se v tiskové zprávě. Přesto právě pro svou proklamovanou starost o osudy české hudby vzbuzuje nejvíc pochybností.
Mocenské ambice
Nabízejí se různé kroky, které může učinit ten, kdo má pocit, že by rád něco udělal pro zlepšení situace české nekomerční hudby: může pořádat koncerty, uskutečnit festival, založit vydavatelství, vydávat hudební časopis nebo vytvořit webzine. Tyto aktivity jsou přinejmenším jasné a dobře srozumitelné na úrovni pohnutek, stejně jako když se člověk, jenž má rád hudbu, rozhodne založit si kapelu. Naproti tomu iniciace hudební ceny v sobě bez ohledu na dobré úmysly skrývá všudypřítomný mocenský moment. Oceňování je vedeno ambicí vytvářet – prostřednictvím hlasů vyvolených – hodnotové hierarchie a určovat vkus, což se v současné době hudební publicistice vzhledem k diverzifikovanému terénu hudebního dění daří čím dál tím méně. Vkrádá se otázka, jestli má smysl vyhraňovat se vůči Andělům, „nepokrytě reprezentujícím vydavatelské lobby“, založením alternativní hudební ceny, jež bude stejně vystavena mocenským tlakům, byť třeba čistším a průzračnějším: vkusu a preferencím hlasujících publicistů. Nebylo by šťastnější formou vyhranění vyhnout se programově jakýmkoli mocenským svodům?
Hra na velkou událost
Kapitolu samu o sobě v případě Vinyly představuje slavnostní vyhlášení, které je možné zhlédnout na YouTube. Ceremoniál v brněnském klubu Fléda působil zčásti jako zvláštní pokračování marného snu o paralelní kultuře, jež bude malou, útulnou, ale přesto významnou, soběstačnou a pečlivě hierarchizovanou sférou, zčásti jako rozpustilá hra na velkou událost: směs sebeprezentace, ležérnosti, vtipkování, familiérnosti a přesvědčení o vlastní důležitosti, kterou bylo udílení cen obaleno, byla vlastně téměř totožná s tím, co se děje při vyhlašování Andělů. Drobná diference spočívala pouze v autosugesci jinakosti. Dá se ale budovat alternativa k uzavřenému, do sebe svinutému světu hudebního průmyslu tím způsobem, že se jeho pravidla přesunou jinam a vytyčí se více či méně uzavřená oblast „jiného“ vlivu? Role zúčastněných hudebních publicistů (jde o sedmnáct jmen převážně z menšinových periodik a rádií) se v této konstelaci bez ohledu na jejich nesporné zásluhy na propagaci a reflexi současné hudby jeví jako zoufalý pokus amplifikovat svůj hlas ve světě, kde už nikdo nikoho pořádně neposlouchá.
Určitě je na místě hledat způsoby, jak zlepšit situaci na české hudební scéně. Rezignace ani subkulturní izolace není řešení. Lepší pozice pro okrajovější hudební scény a žánry lze ale jen těžko dosáhnout tak, že budou paralelně následovat většinovou kulturu, zálibně stavící na odiv své falešné rituály. Mnohem více než soběstačné alternativní ostrůvky, v jejichž útulnosti si jejich obyvatelé „udělají dobře“, potřebujeme silnou, ale otevřenou kontrakulturu, jež bude ze své podstaty ve všech ohledech „jiná“.