Článek představuje jednu z nejvýznamnějších a u nás pohříchu opomíjených postav irské literatury, jejíž povídku si můžete přečíst na straně 26. Osudy prozaika Flanna O’Briena popisuje na mnoha rovinách. Irsko, ten „páchnoucí kocour“, se pro něj stal (ne)vděčným materiálem vyprávění.
„Odporný zápach na mě v tu chvíli zaútočil takovým způsobem, že se mi obrátil žaludek,“ popisuje hrdina asi nejzábavnějšího gaelského humoristického románu honičku s tajemnou lokální příšerou na pobřeží rodného kraje. „Chrčení a smrdutý puch měl jsem v zádech, jenž honil a stíhal mne po krásách Irska,“ líčí později své pronásledování dědečkovi v Řečech pro pláč (An Béal Bocht, 1941; česky 1997) dospívající Bonaparte O’Coonassa. Když dostane hrdina za úkol smradlavou obludu kvůli identifikaci nakreslit, silueta nestvůry se podezřele podobá Irsku, jak jej má ve zvyku zakreslovat kartografie. Pouhá laciná alegorie, kterou ostatně v Ostrově pokladů použil už R. L. Stevenson?
Že je něco shnilého ve státě irském, ujišťoval své krajany satirik Flann O’Brien (1911–1966) v novinářských sloupcích, divadelních hrách i románech. Činil tak brilantní angličtinou i rodnou gaelštinou, rád do téhle směsi přimíchával katolickou či vědeckou latinu anebo – jako dublinští à jour snobové té doby – také německé i francouzské fráze. Na rozdíl od weltmanů Samuela Becketta či Jamese Joyce, kteří se z Dublinu včas vypařili do evropského exilu, ho páchnoucí kocour v rodné zemi uštval.
Postmoderna a žejdlíček
Nebyla to žádná velká tragédie, jen hořký příběh nevyslyšeného génia. O’Brien (vlastním jménem Brian O’Nolan) se narodil na venkově před osamostatněním Irska. Když jeho obrozenecký otec získal práci v hlavním městě, rodina se odstěhovala do Dublinu. Po předčasné otcově smrti musel jakožto nejstarší syn živit dvanáctičlennou rodinu. Vyhlášený studentský řečník a bohém tedy od konce třicátých let pracuje jako úředník na ministerstvu a po nedělích sepisuje revoluční román o románu, nazvaný At Swim-Two-Birds (Dvouptákoplavice, 1939), v němž literární postavy vydírají svého autora a rodokapsoví kovbojové se přirozeně pohybují mezi pohádkovými vílami. Proměna člověka ve vlak v povídce Bratr Johna Duffyho (viz s. 26) není tedy v jeho fantaskním světě žádnou výjimkou – v novelce The Dalkey Archive (Z archivu v Dalkey, 1964) se zase lidé nadměrným užíváním jízdního kola proměňují, díky „molykůlové teorii“, v bicykly.
K prokletí humoristů patřívá, že je málokdo bere vážně. Spisovatele O’Briena ale kromě zaměstnaneckých povinností stíhala také obrovská smůla. Jeho dodnes nedoceněná „postmoderní“ prvotina zůstala na počátku války bez povšimnutí (velkou část nákladu prý zničilo i bombardování skladu), následující román Třetí strážník (The Third Policeman, 1967; česky 1999) pro změnu roku 1940 nakladatel odmítl.
Autor stejně talentovaný jako Joyce přesto zůstával ve stínu, což ho – spolu s tradičními irskými nápoji – dohnalo ve čtyřicátých letech až k externí novinařině. Svou gaelskou a později anglickou rubriku Žejdlíček (Cruiskeen Lawn) v deníku Irish Times začal psát pod pseudonymem Myles na gCopaleen, protože státní úředníci neměli právo veřejně komentovat společenskou situaci. Nemilosrdně si v ní bral na mušku pokrytecké snahy oživit v novém státě gaelštinu, stejně jako pseudovzdělanost tamních elit. Než ho z ministerstva v padesátých letech za prostořekost vyhodili, zaplavoval deníky groteskními příspěvky, jež podepisoval jednou jménem bratr Barnabáš (Brother Barnabus) jindy jako Jiří Vševěda (George Knowall). Intelektuální publikum se dobře bavilo, přestože z O’Brienových výpadů je i po letech cítit spíše bezradné osamění.
Když roku 1966 umírá (na apríla a na infarkt!), možná si tím zkrátil trápení s rakovinou hrtanu, kvůli které podstupoval ozařování. Ve filmových dokumentech z šedesátých let už místo rafinovaného šprýmaře beztak vidíme lamentovat jen zahořklého starce.
Svatý Flann jede k nám
Jedno z irských pivních mouder tvrdí, že Guiness „necestuje“, čímž se obvykle myslí, že jediný pravý stout se vaří a čepuje pouze v Dublinu. O Flannu O’Brienovi to platí jakbysmet. Byl příliš vyhraněný na to, aby ho přijal irský střední proud, a příliš irský na to, aby prorazil ve světě. Má tedy smysl mu dělat v Česku reklamu? Určitě. Právě to nepřeložitelné v jazyce sloužívá jako klíč k dotyčné kultuře. Nad jeho dílem navíc čtenář pokaždé nejen žasne, ale výborně se i pobaví.
„Je absurdní, abychom ten příběh vyprávěli, je absurdní, aby mu někdo naslouchal, a nemyslitelné, že by mu někdo uvěřil.“ Stačí si přečíst úvodní odstavec povídky Bratr Johna Duffyho a za vypravěčskou suverenitou Homéra už tušíte, že s odyseou lineárního příběhu se tady zároveň semele něco zvráceného. Jako kdyby vám Cervantes tvrdil, že jeden jeho známý z kraje Mancha nemá sice co říct, ale přece jen…
Na podobné triky nemá Flann O’Brien žádný patent. I jeho dekonstrukce vypravěčských postupů, kterou zahájil v prvotině několika alternativními románovými začátky, navazuje na tradiční finty vypravěčů ústní lidové slovesnosti, beroucí dech posluchačům dodnes. Zažil jsem v devadesátých letech v „katedrále svatého Flanna“, tedy v dublinské hospodě U Grogana, jak místní „seanchaí“ (tihle vypravěči v čase globalizace sice nosí kecky a mikiny, ale pořád patří folkloru) rozvíjí tradici slovesných šaškáren zhruba takhle:
„Joe, řekni nějakou historku,“ škemrali po tom štamgastovi u baru hosté.
„Ne, vždyť víte, že už nic nevyprávím.“
„Přece se nenecháš přemlouvat.“
„Já sakra od minulýho pondělí už žádný historky nevyprávím!“ vybuchl. „A hned vám taky povím proč…“
O’Brienovo Irsko prostě žije vesele dál i pod jařmem Evropské unie, stačí si tam zajet a přičuchnout k esenci Mořského kocoura. Anebo se samozřejmě začíst do některé z O’Brienových próz, kterých v češtině přibývá. (Svádělo by to napsat „postupně přibývá“, ale přesně taková klišé O’Brien tvrdě trestal.)
Kromě Řečí pro pláč, geniálního Třetího strážníka a povídek nebo esejů objevujících se v tomto listu, se mezi místními irology a „flannofily“ šušká, že se můžeme těšit i na mistrovo opus magnum. Do češtiny se totiž chystá i překlad prvotiny At Swim-Two-Birds. Což bude nejspíš stejně zapeklitý překladatelský oříšek jako pověstných „kolik třešní, tolik višní“. Vždyť už v šedesátých letech pro Světovou literaturu přeložil několik ukázek z této knihy Martin Hilský, vycházející hvězda české anglistiky. A jak to dopadlo? Radši se dal na Shakespeara!
Autor je překladatel a šéfreportér časopisů Týden a Instinkt.