Festival Jeden svět uvedl film Detroit, divoké město. Opuštěné detroitské továrny a vylidněné čtvrti znovu ožívají díky kreativitě, která úzce souvisí se schopností radostně přežít – lidé pěstují v rozvalinách zeleninu, malují, vydělávají si opravou starých věcí, do baru přicházejí mladí za svobodou světa, kde už neplatí tradiční pravidla, protože se někdejší svět rozpadl, a tedy ani nalinkovaná budoucnost, další se zamilovávají do poetiky vykotlaného industrialu, dravci osidlují opuštěné prázdné mrakodrapy jako skaliska a do toho hraje blues.
Institut umění – Divadelní ústav vydal publikaci Kulturní a kreativní průmysly v České republice. Přehled o stavu jednotlivých odvětví (architektura, design, reklama, film, hudba, knihy a tisk, scénická umění, trh s uměním, TV a rozhlas, videohry, kulturní cestovní ruch). V elektronické podobě čítá kniha s loňským vročením 392 stran. Materiál je to hutný, a tak připomenu jen zlomek.
Konec celé publikace je věnovaný doporučením. Eva Žáková tu formuluje jeden z možných úkolů ministerstva kultury – iniciovat vznik meziresortní pracovní skupiny na státní úrovni, která by mohla být motorem k prosazení konceptu kulturních a kreativních průmyslů do reálné politiky, mohla by iniciovat strategie a jednotlivá opatření pro jejich podporu.
Pokud máme na zřeteli kulturní a kreativní průmysly, musíme podle Žákové také úplně jinak formulovat kulturní politiku: „Novodobá kulturní politika by se mohla inspirovat již zavedeným politickým způsobem prosazování ochrany životního prostředí a měla by prosazovat oblast kultury do všech souvisejících společenských agend.“ Zřetel ke kultuře by mohl být podobně samozřejmý – dodejme další paralelu – jako fakt, že je dnes již pravidlem posuzovat nové zákony z hlediska dopadu na podnikatele.
Publikace ukazuje poněkud jiný stupeň úvah o tématu kultury (venku běžný, u nás ještě ne) – a konečně máme v ruce text, který vychází z domácí materie, i když je z velké části hlavně enumerativní a méně již interpretační. Protože je Institut umění – Divadelní ústav mj. servisní organizací ministerstva kultury a jeho příspěvkovou organizací, můžeme doufat, že si publikaci prostudují také osoby s rozhodovací pravomocí. Nejen prostudují, ale snad je to také intelektuálně katapultuje výš.
Protože princip koincidence funguje až překvapivě dobře, čtení Kulturních a kreativních průmyslů si můžeme hned prohloubit o další drobné příklady z praxe. Obecně prospěšná společnost Gender Studies věnovala své aktuální, čtvrté číslo zpravodaje Rovné příležitosti (do firem) tématu „Genderové rozměry umění (jakožto zaměstnavatele)“. Něco je zřejmě ve vzduchu a není to jaro.
V Rovných příležitostech hovoří umělkyně – o tom, jak tvoří, žijí, vychovávají děti a vydělávají, respektive jak financují svou tvorbu. Za spisovatelky je tu Petra Hůlová, Eliška Děcká sonduje svět tvůrkyň, jež se věnují animaci, Claudia Schmidt odhaluje zkušenost architektky a následuje rozhovor s autorkou komiksů a street artu Toy_Box. Ta vytvořila vizuály kampaně Gender Studies „Když vám teče do bot…“ (zaměřuje se na sladění rodinného a pracovního života) a hlavně tvrdí: „Dělám si vlastní prostor a ten nikomu nepatří. Nikomu nekonkuruju, a nikdo nekonkuruje mně. Nejsem ničí konkurence, protože jsem taková šmucka z ulice.“ Časopis mailingem putuje do firem a zpětná vazba čtenářské obce by téma bezvadně doplnila. Třeba někdy příště.
Koincidence II: Česká média svorně překlopila zprávu ČTK, že podle amerického ekonoma Petera Fishera potřebují vyspělé země nový motor růstu. Už se podle něj nemůžou spoléhat na spotřebu a půjčování proti budoucím příjmům. Objev hodný Nobelovy ceny, kdyby už nepůsobil jako truismus, neboť to mnozí z hloubi selského rozumu poněkud tušíme.
Způsob uvažování současné vlády (a volila jsem ji) mi proto připadá v mnohém zralý leda tak do šrotu. Nápadně totiž připomíná francouzského krále Ludvíka XVI., který si v den, kdy padla Bastila, zapsal do svého deníku „nic“. Nic proto, že ten den na honu nic neulovil, a protože vůbec netušil, že se kolem něj nenávratně mění svět.
Apokalypsu si momentálně v centru Evropy představuji jako všeobecné poraženectví a nadávání – ve vlaku, v kavárnách a na ulicích. Postapokalypsa znamená pracovat na pozitivní změně – a ta nevzejde od lidí zaseknutých v mrtvých modelech myšlení (ti z Detroitu, myslím, dávno odešli), ale od lidí kreativních. Od lidí děsivě kritických. Od těch, co riskují a investují (emoce, energii, finance), nejen šetří. Od lidí s dlouhodobými vizemi, kteří také poctivě platí pojištění a daně, a přesto jim zatím mozek nezmutoval na kalkulačku.
Future.