Být občanem světa

Kosmopolitismus je výrazem snahy zahrnout do „práv na právo“ po zkušenostech s vyhlazovacími režimy minulého století celé lidstvo. Také je to však důsledek nemožnosti uplatňovat mezinárodní právo v podobě, jakou mělo v době národních států. Ty byly na jedné straně výsledkem emancipačních snah v 19. století, na straně druhé jejich ustavování přinášelo základní obtíž, jíž byla neexistence či spíše nemožnost existence etnicky homogenních státních útvarů. Klasickou formulací faktu, že ustavení národního státu vždy znamená potlačení menšin, je kniha britského historika Elieho Kedourie Nationalism (1960), která dodnes neztratila na své aktuálnosti. Ostatně i československá první republika byla jedním z příkladů neuskutečnitelnosti národního státu bez porušení práv menšin.

Spravedlnost kdekoli

Kosmopolitismus – jak ho Robert Fine představuje ve své stejnojmenné knize – vyrůstá z ducha překonání toho, čemu sociolog Ulrich Beck říká „metodologický nacionalismus“. Mezinárodní právo, které vycházelo ze základního předpokladu naprosté svrchovanosti států na jejich výsostném území, podle autora už není schopné držet krok s realitou současného světa, a proto se kosmopolitismus snaží o ustavení institucí, jež by mohly vymáhat spravedlnost kdekoli, kde jsou porušována základní lidská práva. Opustit perspektivu národního státu, která podle Ulricha Becka ovládá „sociologickou představivost“, je ovšem snazší než překonat obtížné otázky definice lidských práv a zejména problém vymahatelnosti a legitimnosti kosmopolitního práva.

Fine při hledání nového normativního modelu balancuje na ostří práva a politiky. Je kosmopolitismus prioritně právní, anebo politickou otázkou? Když dává prostor Habermasovu konceptu konstitučního patriotismu, zaplétá se do rozporů, neboť směšuje legalitu a legitimnost: konstituční patriotismus vylučuje možnost oponovat pozitivnímu právu ve jménu přirozenoprávních nároků, protože je-li pozitivní právo suspendováno ve jménu ústavy legitimované „horizontální asociací občanů“, pak jsou paradoxně nevymahatelná i lidská práva. Kosmopolitismus navíc pomíjí i zásadní problém autority a s tím spojenou otázku, zda má mít politický charakter. Tváří v tvář erozi Evropské unie, která dosud nedovedla najít svou identitu jako politický projekt a je spíše technokratickým konstruktem, je pak obtížné prosazovat něco, co by nahradilo jurisdikci mezinárodního práva.

Fine nicméně nekoncipuje své pojetí kosmopolitismu jako náhradu národního nadnárodním, obojí chápe spíše jako roviny, které je třeba propojit. Nepřichází však s návrhem, jak konkrétně to učinit. Lze zachovat národní státy v době jejich odumírání? A jak nastolit kosmopolitní řád, když je tak obtížné legitimizovat i současné vojenské intervence vedené ve jménu vymáhání lidských práv? Kde leží hranice mezi importem lidských práv do zemí, v nichž tento koncept nemá žádnou tradici, a kosmopolitním právem zamezit činům, které v našem kulturním okruhu chápeme v pojmech trestního práva? Na tyto otázky neklade Fine přesvědčivou odpověď. Problematické jsou i pojmy, s nimiž Fine nakládá ahistoricky. Například vestfálský systém mezinárodního práva byl sice překážkou Kantova projektu věčného míru, ale dnešní systém „ius gentium“ je postaven na zcela jiných základech. Především však chybí zásadní otázka: Můžeme dospět ke zcela nové formě kosmopolitně založeného práva, nebo se spokojíme s transformací či konstitucionalizací současného mezinárodního práva?

Mlhoviny neujasněnosti

Podobně jako v Kantově věčném míru se i v kosmopolitismu politická sféra nekriticky propojuje s právní. Pokud se kosmopolitismus podle autora „snaží rozšířit dosah mezinárodního práva i na problémy přesahující otázky státní svrchovanosti“, pak je otázka, jak tuto odluku reálně provést. Znamená to v první řadě se zabývat otázkou, nakolik je právo spjato se státem, nemá­-li postrádat jeden ze svých účinných nástrojů, tedy vymahatelnost. Znamená to především zcela redefinovat mezinárodní právo. Jestliže již Pomponius definoval ve 2. století ius gentium, tedy právo národů, jako právo, které užívají všechny národy, pak je tím řečeno, že toto právo vyplývá z dohody mezi nimi. Uplatnitelnost mezinárodního práva je, jak ukazuje i dějinná zkušenost, mnohem obtížnější než vymahatelnost práva v rámci jurisdikce konkrétního státu. Pojetí, které zastává Fine, má tedy jednu velkou slabinu – tou je právě jeho nepolitická povaha vyplývající z nerozlišení právní a politické roviny tohoto projektu.

Abychom totiž mohli o kosmopolitismu uvažovat v politické rovině, museli bychom napřed uvažovat o tom, co myslíme pojmem svět, jehož občanství má být zřízeno. Je-li svět v politickém slova smyslu více než souborem států, jak mu máme rozumět, zvláště je-li ústřední kategorií kosmopolitismu? Jak vůbec může koexistovat bytostně politický pojem občan a z hlediska politiky vágní pojem svět? A lze vůbec svět přeměnit v politickou kategorii? Škoda, že právě tyto nejzákladnější otázky si Fine vůbec nepoložil. Světoobčanství se tak v jeho pojetí nedokáže vymanit z mlhovin neujasněnosti.

Autor je filosof.