Čtenáře přitahují tragické osudy

Nedávno bylo na pražské Filozofické fakultě založeno Centrum židovských studií. Co je jeho cílem a jak myšlenka na jeho založení vznikala?

Já bych to řekl spíše obráceně. Je ostuda, že tady podobné centrum zatím nebylo. Předloni jsem byl v Bostonu na Association for Jewish Studies, což je velký kongres, na který jezdí stovky lidí, a když jsem někomu řekl, že jsem z Prahy a že tu na univerzitě nemáme žádné centrum, které se zabývá židovskými studiemi, tak tomu nemohl nikdo věřit.

Praha není neznámý pojem a židovská kultura je s ní spojená. V době komunismu to bylo pochopitelné, protože existoval skrytý i zjevný antisemitismus, ale od roku 1989 uplynulo přes dvacet let a zatím se tu nic podobného nekonstituovalo. V Olomouci existuje Centrum judaistických studií manželů Schubertových – profesor Kurt Schubert byl zakladatelem judaistiky ve Vídni, odkázal jim knihovnu a nějaké prostředky. Ale tam zkoumají především moravskou židovskou literaturu 19. století. V Praze se situace změnila až díky podpoře děkana Michala Stehlíka. Ten se jako historik zabýval mimo jiné osudy Židů na jihozápadní Moravě.

Čím se tedy pražské Centrum židovských studií liší od klasické hebraistiky?

Hebraisté se zabývají hlavně starou židovskou literaturou a kulturou. Pak je tu také židovská literatura novější a téma Židů v české literatuře – tím se musí zabývat bohemistika. Centrum židovských studií vychází spíš z konceptu cultural studies. Má šest součástí. Kromě nás, Centra pro studium holocaustu a židovské literatury, což patří k literárněvědné bohemistice, zahrnuje hebraisty, religionisty, germanisty a dva historické ústavy. Zatím ale nemáme akreditace, není to studijní obor, studenti si naše kursy mohou zapisovat jen jako volitelné. Kromě přednášek v angličtině – včetně letních kursů –, v němčině a v češtině chceme zvát hostující profesory, pořádat konference, workshopy, iniciovat vědecké projekty. V dubnu se koná konference o pražské německé literatuře, v červnu bude workshop na téma holocaustu ve středoevropských literaturách. Na letošek chystáme ještě mezioborovou konferenci. A poslední dubnovou neděli se koná v Karolinu slavnostní zahájení činnosti našeho centra za účasti bývalého premiéra Jana Fischera.

Zmiňoval jste význam Prahy pro židovskou kulturu. Židé jistě spoluvytvářeli pražský genius loci. Ale není to už jen turistická nálepka? Dá se mluvit v souvislosti se současnou Prahou o živé židovské kultuře a literatuře?

Nevím, jestli to můžu posoudit. K tomu má asi blíž Židovská obec a Židovské muzeum, které je naším hlavním partnerem. Ale existuje třeba skupina židovské mládeže nebo internetový deník Židovské listy, takže asi ano. Nicméně to není věc, na které bych se aktivně podílel a která by pro mě byla hlavním předmětem zájmu. Mě zajímá česká literatura a literatura a kultura v českých zemích. Přitom nepovažuju za podstatné, jestli autor byl Žid, ale to, jestli nějakým způsobem židovství reflektoval, zajímá mě například antisemitismus v české literatuře.

Tématem šoa v české literatuře a reflexí literárního antisemitismu se zabýváte už poměrně dlouho. Jak jste se vlastně k této problematice dostal? Byl to čistě badatelský zájem?

Vlastně nevím, moji předkové byli moravští a čeští evangelíci, ne Židé. První židovský autor, který mě silně oslovil, byl Jiří Weil. Židovství jsem vnímal jako extrémní zkušenost, která je nesmírně cenná, protože je univerzální. Holocaust je něco, co si člověk uprostřed Evropy ve 20. století těžko umí představit. V této podobě se už asi nebude opakovat, ale v nějaké jiné variantě by se opakovat mohl, proto je třeba tyto události analyzovat.

Často se zmiňuje význam židovské kultury při utváření středoevropské identity. Lze mluvit o nějakém konkrétním dědictví židovské literatury, jež se projevuje ve středoevropské literatuře jako takové?

Problematický je, jak víme, už sám pojem středoevropské literatury. Ale to nechme stranou. U autorů, kteří měli židovské předky, jako Richard Weiner, Egon Hostovský, Karel Poláček, Jiří Orten, Jiří Weil, Viktor Fischl, se často objevuje motiv ohrožené existence, její vratkost, rozbitá identita. Příznačné je také groteskní střídání komického a tragického. Fantastično pronikající do banality všedního dne. Nebezpečí manipulace jazykem, která může být prvním stupněm k manipulaci lidmi. Jistě to souvisí s historickou zkušeností – Židé žili dlouhá staletí v diaspoře, bez vlasti, často byli pronásledováni. Jejich zkušenost se střetla se zkušeností 20. století, proto se například Franz Kafka stal takovým fenoménem.

Zkušenost holocaustu byla jistě naprosto paradigmatickou událostí. Jak se proměnila reflexe židovství v poválečné literatuře?

Souviselo to se státní kulturní politikou. Pokud šlo o Československo, od roku 1949 v podstatě panoval antisemitismus. Ne sice tak otevřeně deklarovaný a brutální jako za Hitlera, ale docela účinný. Při procesu se Slánským a spol. padlo jedenáct rozsudků smrti, naprostá většina odsouzených – snad až na dva – měla židovský původ a žalobce to vždy zdůrazňoval. V šedesátých letech došlo k uvolnění. V české próze té doby je téma židovství často prostředkem, jak vyjádřit situaci člověka v soukolí nesvobodného režimu, protože o stalinských zločinech se dlouho nemohlo otevřeně psát. To je Ladislav Fuks, Josef Škvorecký, Hana Bělohradská, Ladislav Grosman…

Jak si vysvětlujete, že téma holocaustu proniklo do populární kultury a často vykazuje i rysy literárního kýče?

To způsobila amerikanizace holocaustu od konce sedmdesátých let. Od doby, kdy měl ve Spojených státech obrovský úspěch seriál Holocaust, který se zčásti odehrává i v Praze, se toto téma stávalo aktuálním. Židovským tématům se podařilo prosadit v konkurenci na trhu témat utlačovaných menšin, čtenáře a diváky jejich často tragické osudy přitahovaly. To pochopitelně přináší množství komerčních knih, filmů a podobně.

Platí to i pro českou literaturu?

Do jisté míry ano. Určitě je to téma, které není okrajové, a pokud si ho někdo zvolí, spíše vzbudí zájem. Právě dnes jsem četl v novinách, že vyšel deník českožidovské dívky z Terezína a její syn se soudí s nizozemskou spisovatelkou, která údajně text nějakým způsobem využila. Je to atraktivní téma, protože představuje mezní, a přitom obecně známou zkušenost. To je i důvod mediální popularity popíračů holocaustu – vždyť na první dojem by člověk řekl, že je to naprostá absurdita.

Lze mluvit o určitých vlnách či etapách literárního obrazu holocaustu? Jak si vysvětlit posun od autobiograficky a reportážně laděných textů ke komiksu?

Po určité době se svědectví o apelech, mučení a plynových komorách musela vyčerpat, takové obrazy opakováním ztrácely účinnost. Invenčnější autoři se snažili o nějakou aktualizaci, například se objevila grotesknost. Příkladem je Jurek Becker z bývalé NDR, který napsal Jákoba lháře, což je tragikomický obraz lodžského ghetta. To bylo něco, co narušovalo kánon. Stejně jako Art Spiegelman s komiksem Maus, který vyvolal velkou polemiku, ale otevřel toto téma generaci, jež by si ho jinak už třeba tolik nevšímala.

Hodně jste se věnoval projevům antisemitismu v české literatuře 19. století. Je tento jev aktuální i v současné české literatuře nebo publicistice?

Existuje fenomén, který se jmenuje „nový antisemitismus“. Ten už není otevřeně, ale spíš latentně antisemitský. Někdy je spojen s proarabským hnutím. I významní politologové, jako je třeba Norman Finkelstein, vnímají Spojené státy a Izrael jako globalizační hegemony, ohrožující svobodu. Izrael kritizují za to, že záměrně protežuje „průmysl holocaustu“, což mu umožňuje jakési imperiální vládnutí a manipulaci veřejným míněním. U nás jsou tyto komunity zatím na okraji veřejného zájmu – jejich zkoumání se věnuje členka našeho centra Marcela Zoufalá.

Některé rétorické figury tohoto směru jsou ovšem podobné rétorice tradičního nacionalistického antisemitismu konce 19. století. Když si na internetu najdete Nerudovu knížečku Pro strach židovský, jejíž text je populární v antisemitských komunitách, můžete si všimnout podobného způsobu argumentace, například démonizace Židů a jejich vlivu, návrhů, jak se proti nim „spolčovat“ a podobně. Takové argumenty najdeme také v prózách bratří Mrštíků, Holečka, Staška, Baara, Benešové a dalších.

Je korektní – po historické zkušenosti minulého století – porovnávat antisemitismus 19. století s jeho současnými projevy? Nebo mu jiný historický kontext poskytuje jisté alibi?

To nevím. My to asi nemůžeme vnímat jinak než s vědomím toho, co se potom s evropskými Židy stalo dál. Chtě nechtě si to spojujete a říkáte si: tak tady to začalo a pak to skončilo v Treblince a Osvětimi. Pochopitelně, že naprostá většina těch, kdo třeba na konci 19. století zastávali protižidovské postoje, by nesouhlasila s plynovými komorami. Ale je to postoj, který je přinejmenším rasistický, který z národa vylučuje nějakou skupinu apriorně, jenom na základě vnějších znaků.

Téma antisemitismu v české literatuře 19. století není – když pomineme knihy a studie Oskara Donatha z dvacátých let 20. století – takřka vůbec reflektováno. Před dvěma lety se konalo sympozium na téma Jan Neruda a Židé, kde poprvé výrazně zazněla otázka, jestli byl Neruda antisemita. Přitom však v české literatuře existoval i výrazný filosemitismus: byli zde autoři, kteří často reflektovali židovská témata, například u Jiráska nenajdeme negativní postavu Žida, u Vrchlického a Klostermanna také ne.