K vrcholům letošního Febiofestu patřila projekce novinky britské režisérky Andrey Arnoldové Bouřlivé výšiny. Adaptace romantické klasiky svou předlohu pojímá originálním způsobem.
Romantická literární klasika jako by se svým charakterem vzpírala možnosti audiovizuální adaptace. Většinou podle ní vznikají kostýmní dramata přetěžkaná hlasem vypravěče, která možná nabízejí odlesky velkých vášní, ale nad úroveň torza či kvalitní kopie se nemohou vyhoupnout takřka z podstaty. Zpráva, že se do těžkotonážní klasiky Emily Brontëové Na větrné hůrce pustila patrně nejvýraznější režisérka současnosti Andrea Arnoldová, doposud známá společensko-realistickými snímky ze současné Británie Red Road (2006) a Fish Tank (2009, recenze v A2 č. 2/2010), působila proto poněkud zneklidňujícím dojmem.
Arnoldová ovšem svou radikální adaptací na ploše dvou hodin vstupuje nejen do plodné diskuse s odkazem klasiky, ale pouští se do dekonstrukce samotných pravidel spjatých s celým jedním uměleckým obdobím. Nadto její Bouřlivé výšiny (Wuthering Heights, 2011) patří k vizuálně nejpozoruhodnějším filmům poslední doby.
Animální nevinnost
Zredukování děje, dialogů a různých vypravěčských úhlů na zcela animální rovinu, v níž jediným svědkem mlčenlivého dění je neklidné oko kamery, nepřináší jen nečekaný pohled na tradiční příběh plný silných vášní. Způsob snímání dvou adolescentních hrdinů uprostřed divoké, leč extrémně fotogenické krajiny otřásá většinou diváckých jistot. Už nezvyklé rámování formátu 4 : 3 zasazuje protagonisty do prostředí bažin a vřesovišť mnohem kontaktnějším způsobem, než by dokázal širokoúhlý materiál. Roztěkaná ruční kamera operuje převážně v detailech (mnohdy až makrodetailech, soustředících se na přírodní dění) a přináší bezprostřední naturalistický zážitek směřující k samotným kořenům romantické literární tradice ze zcela nové perspektivy, kterou umožňuje právě audiovizuální médium. Naprosté minimum dialogů vyskytující se v první půli filmu posiluje dojem živočišnosti, občasné promluvy obou dětí připomínají spíše zvířecí výkřiky než konverzaci.
Už Fish Tank se vyznačoval senzitivním přístupem kamery ke svým protagonistům z nižších sociálních vrstev, zde tato kombinace drsnosti, syrovosti a citlivosti dosahuje vrcholu, posílena přírodním prostředím a ještě důslednějším přístupem ke střihu a k využití extrémních detailů. Cizorodost vyděděnců pohybujících se na okraji společnosti – zde nejen sociálně, ale i díky svému věku, v němž se zračí nevinnost, avšak nevinnost animální, divošská a zcela prostá rousseauovské ušlechtilosti – je posílena také obsazením. Heathcliffem v této verzi není ani Timothy Dalton, ani Lawrence Olivier, které známe ze starších adaptací, jde o černocha, nikoli o cikána či milovníka. Tak se ještě akcentuje vyloučenost postavy z běžného společenství, k čemuž přispívá i strnulý neherecký projev jeho představitele Jamese Howsona.
Podle knihy nelze žít
I díky eliptickému, zpřetrhanému vyprávění, jež nenechává události patřičně odeznít, se první půle stává jednolitou intenzivní diváckou zkušeností – Arnoldová je intuitivní a koncepční zároveň a na úrovni čisté percepce přináší zcela ojedinělé dílo. Druhá půle vyobrazující Heathcliffův návrat do kraje už mnohem více pracuje s dialogy z knihy, i tentokrát však jde spíše o fragmenty, jakési výkřiky do tmy. Ne však už o výkřiky animální, ale o výkřiky zvířete vměstnaného do klece rodiny, společnosti, majetku. Do svěrací kazajky civilizovanosti, lidského údělu a literárního dědictví.
Tato druhá polovina sice silně vytrhuje diváky z ponoru do čiré senzuality, ale jde o poměrně logický důsledek optiky, kterou si režisérka zvolila. Lze v tom vidět disproporci mezi syrovým stylem filmu a košatým příběhem knihy, ale můžeme to vnímat také jako záměrný komentář k nemožnosti žít takovýto život, k neschopnosti žít podle knižních pravidel. Přitom všechny změny jsou naznačeny čistě vizuálně: místo vřesovišť a brouků na stéblech se v hledáčku zkoumavé kamery objevují růže v zahradách a kanárci v klecích. Nemožnost romantické lásky se zračí právě v křečovitosti a přepjatosti dialogů, které postavám nesedí do úst.
I kdyby to byl jen velikášský pokus, který se u mnohých diváků v závěru míjí účinkem, stále jde o pokus více než úctyhodný.
Autor je filmový publicista.
Bouřlivé výšiny (Wuthering Heights). Velká Británie, 2011, 129 minut. Režie Andrea Arnoldová, scénář Andrea Arnoldová, Olivia Hetreedová, kamera Robbie Ryan, hrají James Howson, Kaya Scodelario, Nichola Burleyová ad.